Tomáš Fürstenzeller

Projekce

Na stolech skleničky, převládá červené,

kouření do projekce zapovězené.

Místnost je plná, i na schodech stojí lidé —

nevěřil bych, že jich dnes tolik přijde;

kdykoli se tu člověk staví na čtení,

židle se jenom horko těžko zaplní.

Dneska se stojí. Štěstí! Támhleten pár hodlá

zaplatit, poslední šance na stolek pro dva.

Míříme k němu, řečník slova chápe se

a slibuje nám weinerovské imprese.

Hlas v telefonu. Pro jistotu objednám si

bílé. Vzápětí zhasne světlo, ztichnou hlasy,

začíná film. Tak po třech minutách už vím,

že tohle pouze jedna sklenka nespraví.

Kynu dívce s tácem. Obrazy míhají se

v stroboskopickém hluku bezobsažné vize,

a všechna krása hlasu zbývá nevyřčena.

Vedle nás Viola s očima k nebi sténá

a občas spiklenecky se k nám nakloní,

aby nám polohlasem sdělila své ztrpčení.

Druhý film ani nevnímám. Jsem pouze vlečen,

jak předpovídal hlas v těch nabubřelých řečech

na úvod. Počítám minuty do konce

a jenom stěží zakrývám své emoce.

Leč ani po filmu, když rozsvítí se světlo,

nejsme hned tak volní. Utéct se nepovedlo

před diskusí s autorem. Každý řekne své,

a přesto se tu ani jednou neozve

odkrytý názor, snad krom toho Violina.

Servírka přináší mi třetí sklenku vína.

Je to snad tím, že vše se halí do mlhy?

Anebo připisovat mám ten neblahý

stav mysli korozi slov struktura a forma?

Uniká mi, proč má se zmatek takhle zkoumat.

Když po všem zvedáme se, našeptáš mi pointu,

dnes autorovi jenom za svědky jsem všichni byli tu.