Mezi politiky a v tisku už nějakou dobu probíhá vzrušená diskuse o zavedení státních maturit.

V projektu již zmizelo mnoho milionů (jsou tací, kteří tvrdí, že v celém projektu jde hlavně o tunel pro Cermat) a objevují se různá pro i proti. Ale i ti, kdo jsou proti, navrhují například standardizované státní zkoušky, které by byly předpokladem ke složení maturity na příslušné škole.

Kritici říkají, že jde opět o unifikaci a zprůměrování zkoušek, které omezí osobní aktivity a vklad žáků i učitelů. To je nepochybně pravda a součást další proměny školství k horšímu. Otázka by však možná měla znít i, zda je dobrý stávající systém financování škol, systém platby „na hlavu“, který podporuje množství na úkor kvality. O té se však mluví méně. Teď by stát, či spíše ti, kteří mluví jeho jménem, rád rozhodoval o podobě maturit. Podle ministerstva školství by státní maturity měly posílit kontrolu státu, standardizaci i objektivitu hodnocení. Jindřich Kitzberger, náměstek ministryně školství, mládeže a tělovýchovy řekl:

„Pokud jde o stát, mohl by díky společné části maturity získávat každoročně jedinečné údaje, jak se v čase vyvíjejí výsledky vzdělávání na konci středoškolského studia. To by mohlo přinášet řadu odpovědí na otázku vzdělávací politiky.“

Od nepaměti mnoho osvícených lidí upozorňovalo na to, že stát nemá zasahovat do vzdělání. Tak si totiž vždy vychovává tím, že hlídá, co a jak se bude vyučovat, svoje dobré poddané. V systému sociální trojčlennosti, o kterém jsem mluvila již v předchozích sloupcích, je jasně řečeno, že duchovní život (do kterého patří vzdělání, věda, kultura a náboženství) musí stát samostatně a rozhodovat o sobě sám. Nikdo nemá právo této sféře diktovat, jak má fungovat.

Samo sebou se rozumí, že všichni dodržují zákony. Jakmile však do duchovního života zasahují druhé dva pilíře, stát nebo ekonomika a snaží se je ohnout nebo přizpůsobit sobě, dochází k deformacím a ničení nejcennější oblasti duchovní. Teprve duchovně svobodně vychovaná bytost může obohacovat ostatní obory a dodávat jim své nejlepší lidi. Tomu se v minulosti vždy až na výjimky snažili mocní bránit a dnes tyto praktiky pokračují novými útoky.

Bude-li známa kvalita jednotlivých škol, a ta většinou známa je, nebude-li se počítat pouze množství studentů, ale úroveň výuky, bude jasné, která škola vychovává kvalitní studenty. Rodiče i žáci budou takové školy vyhledávat a jejich absolventi budou žádáni. Stát má nastavit pravidla více zdrojového financování a jmenovat kontrolní komise z řad nezávislých a respektovaných odborníků, kteří budou vydávat nezaujatá hodnocení tak, jak je tomu například v akreditační komisi, kterou vede Vladimíra Dvořáková. Díky jejich nezávislosti a statečnosti se odhalila žumpa našeho školství a jistě ne náhodou se proti ní vedou útoky těch, kterým to ze zcela pragmatických důvodů není po srsti.

Za svého působení ve Sněmovně jsem zažila jeden z takových zápasů, kdy se v novele školského zákona prvně objevila zmínka o povinné maturitě z matematiky. Podala jsem tehdy pozměňovací návrh, aby byla matematika z povinných předmětů vyňata, a nepřestávala jsem se divit, jak bouřlivou diskusi tenhle malý návrh rozpoutal. Nakonec, i proto, že se Petra Buzková za tento pozměňovací návrh postavila, jsme o několik málo hlasů vyhráli. Tehdy jsem nechápala, proč tolik poslanců na povinné maturitě z matematiky tak zásadně trvá, přestože to může způsobit, že mnoho talentovaných, humanitně orientovaných studentů tento zásah nepřeskočí, přesto že někde se matematika neučí a že pro nadané studenty matematiky to naopak bude znamenat snížení laťky a zprůměrování jejich studia.

Teprve dnes se mi dostalo odpovědi. Prý je to pod tlakem vysokých škol (jistě ne těch s humanitním zaměřením) a podnikatelské sféry. Takže odtud vítr fouká. Položí-li si člověk otázku, proč jim na tom tak záleží, dobere se děsivého poznání. Ve skutečnosti to znamená zásadní oslabení humanitní oborů, až po jejich likvidaci. Už teď jsou na ně velké tlaky, protože jsou to často menšinové obory, které vychovávají specialisty v malém množství.

Pod tímto tlakem se skrývá výrobna služebníků firem, fachidiotů, lidí bez rozhledu a vlastního názoru. Tento zápas se projevuje ve vědě, ve známém případě kriterií Rady vlády pro výzkum a vývoj, kde už zasedají hlavně lidé z podnikatelské sféry, pokračuje v kultuře a jejím zápase o nekomerční vidění světa až po návrhy z „Bílé knihy“ ministerstva školství.

Zápas za svobodný duchovní život je jedním z klíčových zápasů dneška.