Nesnesitelná lehkost zahnívání

Rozklad společnosti a jejích hodnot s sebou nese řadu průvodních znaků. Vyslovit a pojmenovat je se ukazuje mnohdy jako zbytečné, neboť kritik je odsouzen coby zapšklý milovník starých pořádků.

Kostl_n

František Kostlán

03.03.2010 08:10

Související

Příznaky odcházející epochy skvostně zachytil filozof Jan Patočka v eseji Zánik evropského světa. V polemice s Barracloughovým tvrzením, že tehdejší doba není schopna vyjádřit technický svět, Patočka oponuje, že existuje přinejmenším jedna oblast umění, která je toho schopna, totiž umění výtvarné:

„V americkém malířství téměř vymizela deformace, proměna formy, samostatný svět formy a snu... co si lze přát více k vyslovení dnešního světa „kosmicity“, astronautiky, výroby stupňované donekonečna, která za motor a cíl neuznává nic než sebe samu? ...Nejde o žádné zviditelňování neviditelného v duchovním smyslu, nýbrž o prosté předvedení průmyslových sil neotechnického věku, které produkují své výrobky masové spotřeby...“ (Evropa a doba poevropská, str. 16, 17, nakladatelství Lidové noviny, 1992.)

Může být, že „evropský svět“ bude zanikat stejně dlouho jako říše Římská. Délka trvání však neznamená, že průvodní jevy, které již William Shakespeare popsal jako zahnívání, budou méně ničivé. Máme se čeho obávat – už jenom proto, že nikdo neví, jakou ono zahnívání s sebou přinese pandemii, jaký mor k umoření.

Počátek „zániku evropského světa“ je nezřetelný, hniloba čpěla povětřím po celé dvacáté století. Od dob Patočkova sporu s Barracloughem se změnilo mnoho, především se onen technický svět vloudil i na místa, která mu dříve byla zapovězena. „Díky“ tomu jsme opravdoví machři v rýsování zjednodušených, povýtce ideologických konstrukcí. Pomíjíme kritický rozum a schopnost vidět svět v jeho rozmanitosti. Na popsání souvislostí zde není místo, uveďme tedy pár příkladů, z nichž snad některé návaznosti vyplynou.

S velkou lehkostí se současní intelektuálové trefují do Izraele a jeho politiky. Za „kritikou“ sionismu však příliš často trčí starý známý antisemitismus. To, co se již po několik tisíciletí odehrává ve Svaté zemi, však není jednobarevné. Kritiku si zaslouží obě strany konfliktu, avšak založenou na kritickém rozumu. Nikoli na levičácké konstrukci, že vše palestinské konání je skvělé a vše židovské opačné, která vede až k bezostyšné podpoře islamistického terorismu. A nikoli na pravičácké konstrukci, že Izrael má v rámci své (legitimní) obrany právo na cokoli, včetně zakládání nových osad mimo hranice či násilí na civilistech. Onen skrytý antisemitismus i následná křečovitá obrana proti němu uvolňují dosavadní tabu: Židé se prý příliš ohánějí holokaustem, přitom se jej na Palestincích sami dopouštějí.

Co však byl holokaust páchaný na Židech, Romech, homosexuálech, tělesně a duševně postižených lidech jiného než technicistním vyjádřením světa? Industriální, předem naplánované a v účetních knihách dokumentované vybíjení, genocida, které předcházely výzkumy praktických řešení, jak co nejrychleji odpravit co nejvíce kusů a jak co nejlépe odstranit neživá těla. A kterému předcházel logistický plán na dovážení „komponentů určených ke zpracování“ do předem připravených táborů, vraždících a zpracovatelských zařízení: Vlasy do pytlů, zlaté zuby na hromadu vpravo, zbylý odpad spálit, jen co přestane ukrádat vzduch lidem.

Holokaust byl symptomem onoho Patočkou popsaného „předvedení průmyslových sil neotechnického věku, které produkují své výrobky masové spotřeby...“. Tím byl holokaust strašný a ve své hrůze ojedinělý, nikoli zabíjením samým. Toho se lidé, bohužel, dopouštějí odjakživa. Průvodním jevem popisovaného zahnívání je v tomto případě ona lehkost a samozřejmost, s níž je holokaust brán a přijímán jako běžná záležitost, o níž lze s nohama na stole rozjímat a diskutovat stejným způsobem jako třeba o významu recyklace odpadů pro životní prostředí. A který lze přičiněním této změny v přístupu používat jako „výstižný příklad“ pro cokoli, co je nosným trámem ideologické konstrukce – levičácké nebo pravičácké, všechno jedno, protože levičáci i pravičáci uvažují stejným způsobem, pouze do přihrádek svých konstrukcí přidávají protikladně deformované významy slov.

Způsob uvažování, který vedl k holokaustu, samozřejmě nepřišel jako rána z čistého nebe. Byl extrémním vyjádřením euro-amerického trendu, který lze vystopovat ve všech společenských oblastech, včetně umění. Nejen výtvarné umění postupně degenerovalo – na něm, na módní hudbě a filmu je ono zjednodušování až na kost a násilí ve veřejném prostoru nejzřetelnější. Vzpomeňme například na „výstavy“, na nichž návštěvníci mohli střílet vzduchovkou do fotografií politiků, nebo kde autor ukradl fotografie nacistů z filmu a přidělal jim ve fotoshopu na uniformy židovskou hvězdu nebo na neonové srdce na Hradčanech.

Populární „hudba“ se již melodií nerada zatěžuje, redukuje sama sebe na pouhý rytmus vyjadřující větší či menší míru agresivity. Přežívá bez ambicí dát posluchačům, co dokázala dříve: bohatost, snahu o vyjádření vnitřních pocitů, emoce jitřené melodií, dynamikou i rytmem. Všudypřítomné americké umění, především ve filmovém a hudebním průmyslu (sic!), je v podstatě mrtvá záležitost, která se živí už jen vlastní mršinou. V hudebním světě to můžeme sledovat na neustále recyklovaných „technicistních postupech“ v dávno zpopovaném rocku. Ani film není hodnotově zakotven, pokud tedy nepokládáme za hodnoty krev, sex a násilí, vše dodáno v hypernaturalistickém balení.

Nejběžnějším produktem architektury jsou odlidštěná panelová sídliště a tolik obvyklé betonovo-skleněné krychle, kvádry a další králíkárny, o nichž se vznešeně hovoří jako o nové fázi funkcionalismu (který byl dost hrůzný sám o sobě). Příklady dávat netřeba, stačí se rozhlédnout. Před úctou k prostoru a k dílu předků má přednost mafie architektů spojená s betonovou a stavební lobby, kterým není doslova nic svaté. Od (většiny) architektů ovšem sebereflexi nečekejme. Odkáží nás na pár výjimek, které potvrzují pravidlo, a dál se budou věnovat svým kšeftíkům, které vytlačují estetiku do autu.

To a další se vydává za umění. A nejen autoři nás přesvědčují, že umělec už nemusí umět vytvořit něco uměleckého, protože už sama provokace je prý uměním, protože studená, bezduchá krychle je prý krásným domem, protože bum-bum gumování mozků je prý hudbou, protože pojídání lidských mozků při sexuálních orgiích v bazénu plném krve je prý uměním filmovým. Takovým autorům a interpretům jde o jediné: zviditelnit své zbytnělé ego, vystavit libido své jediné a nezpochybnitelné „pravdy“ světu na odiv. S uměním to nemá společného nic, kdežto s narůstající trivializací ducha (duchovního smyslu) ano.

Zahnívání se nemohla vyhnout ani politika a mediální sféra. Politici za aktivní pomoci médií redukovali politiku na pouhou technologii moci, navenek prezentovanou ideologickým harampádím levice i pravice. Jenže ve skutečnosti jde o něco jiného: za pomoci korupce, klientelismu a rozkrádání obhospodařit sebe, své blízké, svou stranu a její příznivce. Jenom odvážlivci něco takového vydávají za demokracii. I demokracie bez obsahu je jen prázdnou slupkou, stejně jako vyhnilý vlašský ořech.

A konečně: O těchto tématech se „nesmí hovořit nahlas“. Zkuste někde ve společnosti vyslovit třeba to, že hudba zjednodušená na pouhý rytmus není hudbou v dosavadním významu, ale prvkem degenerace. A dostanete okamžitě nálepku zapšklého člověka, který si nepamatuje, že něco podobného kdysi tvrdili jeho rodiče o hudbě jeho mládí. I zde ono zahnívání páchne: Lidé se už nechtějí zatěžovat přemýšlením, diskusí a probíráním podstaty věcí, stačí jim heslo, kterým mohou „utřít“ druhé přicházející s pohledem na věc, který se nedá v rámci pop kultury zaškatulkovat. Tito lidé, odlidštění odepřením kritického rozumu, se pohodlně vezou na vlně zneviditelňování „neviditelného v duchovním smyslu“. Jan Patočka měl pravdu.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.