Guyana a Surinam toho mají hodně společného. Obě země patří mezi nejmenší státy v Jižní Americe, oběma je jim věnována minimální mediální pozornost. V minulosti byly kolonizovány z Evropy a v obou případech získaly samostatnost velmi pozdě; Guyana v roce 1966 na rozpadajícím se Britském impériu, Surinam ještě o devět let později na Nizozemsku.

Jako dědictví koloniálních vlád je spojuje jiný než románský úřední jazyk, čímž kulturně zapadají spíš do Karibiku než do Latinské Ameriky, a mimořádně rozmanitá společnost, mimo jiné zahrnující nezvykle početnou indickou komunitu a potomky uprchlých afrických otroků. Obě země sdílí také dědictví tvrdého období vojenských diktatur z doby po dosažení nezávislosti, oproti zbytku kontinentu levicově a protiamericky zaměřených.

Guyana a Surinam však tento květen sdílely ještě něco. V obou zemích se totiž rozhodovalo, jakým směrem se budou ubírat v příštích letech a kdo stane v jejich čele.

První volby proběhly v Guyaně, kde se poprvé od přechodu k demokracii v roce 1992 podařilo dostat od moci vládnoucí Lidovou progresivní stranu (PPP/C). Její předseda a nyní už bývalý prezident Donald Ramotar sice ještě zvítězil v minulých volbách v roce 2011, avšak opoziční strany získaly většinu v parlamentu, což fakticky vedlo k zablokování vlády. Nyní opozice slavila vítězství také v boji o pozici prezidenta, kterým se stal David Arthur Granger. Zajímavá byla především jeho vítězná koalice, v níž se podařilo překlenout klasické rozdělení stran podle rasových příslušností.