Guyana a Surinam s novými lídry

Stálý spolupracovník DR ve svém jihoamerickém okénku tentokrát o malých zemičkách na sever od Brazílie a východ od Venezuely – té části kontinentu, o níž se v našich končinách téměř nepíše.

P1010065_1

František Kalenda

02.06.2015 08:00

Guyana a Surinam toho mají hodně společného. Obě země patří mezi nejmenší státy v Jižní Americe, oběma je jim věnována minimální mediální pozornost. V minulosti byly kolonizovány z Evropy a v obou případech získaly samostatnost velmi pozdě; Guyana v roce 1966 na rozpadajícím se Britském impériu, Surinam ještě o devět let později na Nizozemsku.

Jako dědictví koloniálních vlád je spojuje jiný než románský úřední jazyk, čímž kulturně zapadají spíš do Karibiku než do Latinské Ameriky, a mimořádně rozmanitá společnost, mimo jiné zahrnující nezvykle početnou indickou komunitu a potomky uprchlých afrických otroků. Obě země sdílí také dědictví tvrdého období vojenských diktatur z doby po dosažení nezávislosti, oproti zbytku kontinentu levicově a protiamericky zaměřených.

Guyana a Surinam však tento květen sdílely ještě něco. V obou zemích se totiž rozhodovalo, jakým směrem se budou ubírat v příštích letech a kdo stane v jejich čele.

Guyana a Surinam se stále přou o území spolu i s ostatními sousedy. Repro archiv JamaicaObserver.com

První volby proběhly v Guyaně, kde se poprvé od přechodu k demokracii v roce 1992 podařilo dostat od moci vládnoucí Lidovou progresivní stranu (PPP/C). Její předseda a nyní už bývalý prezident Donald Ramotar sice ještě zvítězil v minulých volbách v roce 2011, avšak opoziční strany získaly většinu v parlamentu, což fakticky vedlo k zablokování vlády. Nyní opozice slavila vítězství také v boji o pozici prezidenta, kterým se stal David Arthur Granger. Zajímavá byla především jeho vítězná koalice, v níž se podařilo překlenout klasické rozdělení stran podle rasových příslušností.

Zatímco PPP/C se tradičně opírala o voliče indického původu, Granger dokázal vytvořit širokou frontu stran zastupujících zdaleka nejen zájmy jednotlivých etnických skupin, i když jeho vlastní Lidový národní kongres (PNC) je původně spíše afro-guyanský. Zájem o překlenutí rasové nenávisti, jež stála také v pozadí dlouhé vojenské diktatury a většiny vnitřních konfliktů, byl evidentně Grangerovo hlavní téma. Potvrdil i on sám ve svých prvních povolebních vystoupeních, kdy apeloval na národní jednotu.

Na nadcházející oslavu padesátiletého výročí nezávislosti pozval nový prezident i svého poraženého oponenta Ramotara, jako symbol smíření. To je v příkrém rozporu s Ramotarovou vlastní volební kampaní, jejíž útočný rasový podtext se dal jen těžko přehlédnout; dnes už exprezident si kvůli nelichotivým předvolebním průzkumům na pomoc přizval jinou bývalou a stále populární hlavu státu, Bharatta Jagdea, který nyní před soudem čelí obviněním za rasistické výroky během kampaně.

Nový guyanský prezident David Arthur Granger. Foto archiv CND

Vládnoucí PPP/C po volbách poměrně těsné výsledky (50,29% pro opozici) neuznala a vyzvala k celostátním protestům, které se nicméně neuskutečnily. Ostatně zvěsti o jakýchkoli výrazných manipulacích při volbách odmítli všichni mezinárodní pozorovatelé – z Organizace amerických států, Commonwealthu i z Carterova Centra, jehož předseda a americký exprezident Jimmy Carter se mimochodem přímo účastnil voleb a o Guyanu se dlouhodobě zajímá. V roce 1992 mimo jiné přesvědčil vojenskou diktaturu k vyhlášení prvních svobodných voleb v zemi.

Přes zatím výrazně pozitivní étos letošních prezidentských voleb v Guyaně bylo možné slyšet určité ozvěny minulosti. Grangerova PNC byla totiž v minulosti vládnoucí stranou v období diktatury protěžující afro-guyanské etnikum a sám Granger sloužil jako důstojník armády, i když později také jako uznávaný historik – a není známo, že by se sám nějak na zločinech diktatury podílel.

To se nedá říct o vítězi surinamských voleb, kterým je sám bývalý diktátor Desiré Delano Bouterse, jemuž se přes nevábnou pověst podařilo získat nadpoloviční většinu křesel v parlamentu a zřejmě v koaličních jednáních dosáhne na potřebné dvě třetiny pro zvolení prezidentem. Bouterse vládl zemi železnou rukou mezi lety 1980 a 1992 a čelil v minulosti řadě obvinění. V roce 2000 byl v Nizozemsku dokonce odsouzen na jedenáct let vězení za obchod s drogami, kromě toho je dobře známý jeho podíl například na takzvaných prosincových vraždách, kdy osobně dohlížel na likvidaci patnácti členů opozice.

Celkově má diktatura politika, jemuž se v Surinamu neřekne jinak než Desi, na svědomí několik set mrtvých včetně žen a dětí, které jemu podřízená armáda vraždila v občanské válce proti rebelům z komunity Maroonů, bývalých uprchlých otroků, kteří zakládali svá osídlení v Amazonském pralese.

Desiré Delano Bouterse na mezinárodní konferenci. Foto archiv CubaDebate.cu

Přestože je etnické složení Surinamu podobně pestré jako v Guyaně, nehrálo při Boutersově zvolení velkou roli; také jeho koalice je multietnická, ačkoli spíše z mocenského hlediska. Bývalý diktátor se už mnohokrát ukázal jako dokonalý technolog moci a manipulátor bez politického přesvědčení; když vedl zemi v 80. letech, hlásil se k marxismu a úzce spolupracoval s Kubou, ovšem zároveň byl fakticky klientem brazilské pravicové diktatury, a to díky štědrým dodávkám zbraní.

Podobně byl před pěti lety, když poprvé vyhrál volby, připravený okamžitě se spojit s úhlavním nepřítelem a bývalým vůdcem maroonských milic, Ronniem Brunswijkem. Nenávist šla stranou, klíčové byly společné obchodní zájmy. Vždyť také Brunswijka odsoudilo Nizozemsko za obchod s drogami, který podle všech zpráv od voleb v roce 2010 v Surinamu znovu kvete.

Mezi voliči ovšem Bouterse nezabodoval svojí minulostí ani obchodními aktivitami; důležitější byla úspěšná směsice populismu a agresivního nacionalismu zaměřeného především proti bývalé koloniální mocnosti. Bouterse se prezentuje jako lidový prezident, mluvící nejen oficiální holandštinou, ale také jazykem ulice, surinamskou kreolštinou (Sranantongo), který už v minulosti dokázal zemi provézt obdobím holandské blokády.

Vlastní obvinění z různých zločinů vykládá Bouterse jako koloniální manýry Nizozemska, které se nikdy nesmířilo se ztrátou Surinamu ani s tím, že má skutečně nezávislou hlavu státu.

Dalo by se říct, že přes veškeré podobnosti nakonec voliči v demokratických a svobodných volbách v Surinamu a Guyaně rozhodli velmi odlišně. Zatímco nový prezident bývalé britské kolonie vzbuzuje naděje přinejmenším ve vztahu k rozdělené společnosti, staronová hlava sousedního státu se setkává u pozorovatelů spíše se skepsí – ovšemže mimo podstatnou část společnosti samotného Surinamu. Bude zajímavé sledovat, jak oba muži dostojí očekáváním.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.