Minulý týden instalovala skupina českých výtvarníků Pode Bal na výzvu Platformy evropské paměti a svědomí v Evropském parlamentu kontraverzní instalaci. Ředitelka platformy kontaktovala Pode Bal se žádostí o dílo k tématu železné opony a zločinů s ní spojených.

Výsledná instalace je připomínkou smrti Hartmuta Tautze, který se pokoušel v roce 1986 uprchnout přes Československo do Rakouska. Při přechodu hranic jej roztrhali psi, které na něj poslala pohraniční hlídka. Pohraničníci nechali raněného bez pomoci vykrvácet a nikdy nebyli odsouzeni.

Událost, která vyzdvihuje otázku odpovědnosti jedince v mašinérii totalitních režimů, klade ji do specifického armádního prostředí a svým tématem připomíná i současnou situaci, jaké Evropa čelí u svých hranic v počtech desítek hlav. Jde o princip, který Evropa skutečně řeší na několika úrovních.

Aby však nedošlo k mýlce, že umění se zabývá něčím tak vachrlatým, jako jsou abstraktní principy, autoři díla neopomněli dát jasně najevo, komu jejich satira patří. Vybrali několik osobností živých i neživých, mezi nimiž bychom reálnou souvislost hledali opravdu stěží (Marx, Putin, Chomský, Žižek), ale které velmi přesně vymezují jakousi pomyslnou kategorii „něčeho ekelhaft nalevo“. Tím dodali výjevu nepříliš šťastnou „aktualizaci“. Dost chápu evropské poslance, že se v tomto spolku cítili poněkud nesví…

Prudké ohrazení některých levicových poslanců parlamentu vedlo až k výzvě k odstranění díla. O tuto výzvu se nyní handrkují protentokrát čeští poslanci. Vývoj sporu příliš nesleduji a nechci zde hodnotit, která strana má větší pravdu (mé sympatie jsou asi čitelné), víc mě zaujal přístup autorů.

↗

Je smutnou ironií, že celá plastika umělců z Pode Bal nakonec přeci jen připomíná tonoucího uprchlíka. Repro z vysílání ČT

Svým inovativním prvkem se neúprosně minuli s podstatou problému (obzvlášť ze země, která se k přijetí imigrantů staví jako jedna z citelně vlažných). Díky naprosté nesmyslnosti a nevzdělanosti ve výběru osobností, které vytvořily širokou škálu od Marxe až po Putina, urazili úctyhodný počet lidí, a teď se štětí. Maně mě napadá, jaká asi může být bruselská představa o českých angažovaných umělcích: rozhled poněkud buranský, zato kritikou nešetří. Již poněkolikáté…

Umělecké akty českých umělců obrácené k mezinárodnímu fóru jako by neúprosně ukazovaly, že v bývalých satelitech zůstává rozdíl mezi ideou a ideologií bez generacemi zažité a budované tradice i po půl století vratký a nečitelný.

Chomského červíci by vzhledem k jeho idejím mohli chroustat spíš ostnatý plot, Žižek by mohl plnit roli Disneyovských pomocníků Sněhurky a fúze Putina s Marxem je ideově natolik nesourodá, že ji vygeneruje jen hodně jednoduchá ideologie.

Chlapci, v (ideologii vlastní) zálibné vidině „jak jim to nasolí“, přehlédli obsaženou ideu, a ta se jim otevřela pod nohama. Proč celá scéna připomíná ostrůvek vystupující z oceánu, může napovědět snad jen občasná čirá zlomyslnost nevědomí.

Stírání rozdílu mezi ideou a ideologií, principiální podstatou a symptomy, je možná opravdu tématem, o němž díky zkušenostem s totalitou víme víc než národy, které ji zevnitř nepoznaly. A je to téma, v němž by naše reflexe mohla přinést ledacos jedinečného. Jen škoda, že ji umělci nepředstavili vědomě namísto toho, aby vznikla jako nechtěný vedlejší produkt.