Němci se sem konečně vrací

Koncem minulého týdne se v německém Augšpurku konaly už šestašedesáté sudetoněmecké dny. Ze sudetoněmeckých stanov vypadlo právo na uplatňování nároků na navracení německého majetku.

Na letošních „sudetoněmeckých dnech“, konaných v bavorském Augšpurku, zastupoval Českou republiku Milan Čoupek, její generální konzul v Mnichově, pocházející z Brna, kde na univerzitě vystudoval historii a archivnictví (hádal bych, že se německy učil už na gymnáziu).

Generální konzul není nijak vysoký zástupce českého státu, ale jeho účast na dnech je přinejmenším uznáním české vlády, že skupina sudetských Němců existuje. Je důkazem, že se i z české strany konečně pracuje na veřejném objasnění tabuizovaných míst české historie. Stalo se to poprvé od roku 1992, kdy na sudetoněmeckém sjezdu byl, ještě v době existence, ministr české vlády bez portfeje Jaroslav Šabata. Kritizovala ho za to česká pravice i levice. A velmi.

Bude to nyní asi ještě nějakou dobu trvat, ale nemůže to podle mne v příštích letech skončit jinak než účastí české vlády na sudetoněmeckém sjezdu (nakonec i tím, že se sjezd bude konat na území České republiky). Přimlouvám se za Plzeň, Cheb nebo jiné město blízko Německa, aby se aspoň někteří z těch dnes již málo početných československých Němců, kteří byli jako děti s rodiči vyhnáni ze země, kde jejich předci po dlouhá staletí žili, mohli takových dnů ještě zúčastnit.

Na sudetoněmecké dny jezdí dnes i jejich vnoučata, některá dokonce častěji než děti vyhnaných. Němci, kteří se s ohledem na prarodiče považují trochu i za sudetské, bývají přitom i skvělými Evropany. I proto mám mezi nimi přátele, křesťansko-demokratické, sociálnědemokratické, zelené, panevropské i „bezpartijní“.

Za takového demokrata už léta považuju Bernda Posselta. Ten se narodil až jedenáct let po válce, jeho matka pocházela ze štýrské rodiny, mající i slovinské kořeny, a otec byl z Jablonce nad Nisou. Výborná kombinace! Jeho evropanství bylo i příčinou, proč jsem v roce 2008 rád přijal sudetoněmecké vyznamenání – cenu Karla IV. Právě on mi ji nabídl, a diskrétně přitom zjišťoval, zda ji přijmu.

Už předtím jsem ale na sudetoněmecké dny jezdil. A už předtím (od konce 70. let) jsem se účastnil polemik v Chartě 77 o nuceném vysídlení německy mluvících obyvatelstva z poválečného Československa. Patřil jsem v Chartě k těm, kteří už nemluvili o odsunu, nýbrž o vyhnání, a říkali, že nejenže nebylo nutné, ale že československou společnost poškodilo a dodnes poškozuje.

Ze sudetoněmeckých stanov vypadlo právo na uplatňování nároků na navracení německého majetku. Repro z vysílání ČT

Nejde jen o Němce
Postupně jsem se smířil i s tím slovem „sudetský“, které je zavádějící. V letech 1945 – 1947 nebyli přece vyhnáni jen Němci sudetští, nýbrž více než 90 % všech německy mluvících lidí, které ústavním dekretem prezidenta republiky z druhého srpna 1945 zbavil Edvard Beneš československého státního občanství (podle mne protiústavně).

Buď je zbavil občanství se zpětnou platností (!), ode dne, kdy nabyli německé (nacistické) státní příslušnosti, nebo s okamžitou platností, dnem vydání onoho dekretu, pokud ji ani nenabyli, ale československo orgány je považovaly za Němce.

Srovnání nacistických pořádků s poválečnými poměry v Československu ovšem nesedí – je trapné říkat, že když „oni“, tak pak i „my“. Nacismus byl zločinný systém, jehož vůdci i stoupenci byli po válce potrestáni, někteří i popraveni. Naopak poválečné Československo chtělo být, i když nebylo, státem demokratickým a právním.

Zásluhu na nápravě vztahů má především vedení Sudetoněmeckého krajanského sdružení, v jehož čele stojí Bernd Posselt od roku 2001. Naposledy jsem s ním mluvil koncem března na brněnské konferenci, pořádané i letos, již po čtyřiadvacáté, českou společností Bernarda Bolzana a německou Ackermannovou obcí ve spolupráci s městem Brnem, pod názvem Dialog uprostřed Evropy.

I já jsem ocenil změnu stanov jeho sdružení, z nichž vypadlo vše, co se vykládalo jako právo na uplatňování nároků na vrácení německého majetku, zabaveného po válce. „Vždyť mi to taky trvalo patnáct let,“ zasmál se Bernd Posselt. A nyní mu za toto úsilí v Augšpurku poděkoval předseda bavorského sudetoněmeckého sdružení Steffen Hörtler. Několik tisíc shromážděných sudetských Němců odměnilo toto uznání dlouhým hlasitým potleskem.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Děkuji panu Uhlovi Pondělí, 25.Května 2015, 20:28:17

Přestože se v mnohém neshodneme, za tento postoj a jasně vyjádřený názor Vám srdečně, pane Uhle, děkuji.

Sám také nemám rád označení "sudetský Němec". Tak je korektní označovat vlastně jen Němce z pohoří Jeseníků, Orlických hor a Krkonoš. Ale co Němci ze severozápadních Čech, z Českého lesa, z Novobystřicka, z Prahy, z jižní Moravy, Jihlavska, Hřebečska, Brněnska, Vyškovska, Olomoucka?

Prostě jsou to moravští, slezští nebo čeští Němci. Zapomínáme, že velká část z nich, i v době největšího nacionalismu na konci 19. a na počátku 20. století se sami označovali (a mnozí dodnes označují) nikoli za české Němce, ale za německé (německy mluvící) Čechy (!), Moravany a Slezany.

Na tu ztrátu doplácí dnes především Češi. Propásli svou poválečnou historickou šanci, kterou již nešlo napravit v roce 1968 a v roce 1989 už bylo o generaci pozdě. Pro západní velmoci bylo rozhodující to, že československá reprezentace na vyhnání Němců trvala. Což byl fakt.

Ale přece jen historii nám nikdo vzít nemůže a nikdo jí nevyžene. Zůstává nám tu přece jen, byť hodně zaprášené, kulturní dědictví té třetiny našich krajanů, obyvatel našich zemí. To vymazat žádný Zeman, Klaus, Škromach nebo Hašek, naštěstí nemohou.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.