Nejsmutnějším nebo alespoň jedním z nejsmutnějších psů planety je v tuto chvíli Whisper, čtyřletá fenka australského honáckého psa. Patřila Deanu Potterovi, který ve svých třiačtyřiceti letech zahynul tragicky v sobotu 16. května večer v yosemitském národním parku ve Spojených státech při disciplíně zvané BASE jump.

Dean Potter byl extrémní horolezec, který svým způsobem života a lezení štěpil názory a inspiroval. Proslul náročnými výstupy v Yosemitech, které platí za kolébku amerického lezení, nebo v Patagonii, a to v takzvaném free sólo stylu. Tedy bez lana a bez jištění. Jen on, jeho nervy a skála.

Pouštěl se ale také do bláznivých přechodů po laně — takzvaného highliningu — ve vysoké výšce nad zemí, rovněž nezajištěný. Jeho smrt zaznamenala snad všechna světová média i řada českých.

Jako sólo lezec začal Dean Potter před několika lety také s BASE jumpingem, což je zjednodušeně řečeno skok padákem z pevného a relativně nízko položeného bodu, například budovy, útesu nebo vysílače. BASE jumping se pro něj v zásadě stal způsobem, jak se dostat snadno a rychle dolů ze skály, kterou zdolal.

↗

Dean podnikal s Whisper kdejaká dobrodružství. Jen Rapp www.deanspotter.com

Snadno se řekne, že Dean Potter si o předčasnou smrt koledoval. Lezl bez lana obtížné a mnoho set metrů vysoké stěny. Chodil po laně, nejištěný, několik set metrů nad zemí. Provozoval BASE jumping, což je sport, při kterém podle oficiálních statistik — z toho relativně malého množství lidí, kteří jej praktikují — zemřelo od roku 1981 přes 250 lidí; a jen za rok 2013 téměř třicet.

Dean Potter žil tak, jak se odváží jen několik málo lidí, ale mnozí o tom rádi mluví nebo dokonce píší příručky. Svůj čas věnoval pouze tomu, co ho doopravdy zajímalo. Pro lezení mu nevadilo žít často nuzně z ruky do huby, ve skalách, prakticky bez domova: „Naštěstí pro mě se hubeným lidem leze lépe,“ říkal.

Narodil se v New Hampshire do rodiny vojáka. V dětství strávil s rodiči tři roky v Izraeli. Odtud také pochází jeho mnohokrát citovaný iniciační zážitek: Při pokusu vylézt po kamenné stěně na střechu domu spadl a rozrazil si čelo. Když se probudil do loužičky krve, viděl, že kolem něj krouží, zpívají a cosi mumlají černě oděné beduínky. „Nasypaly do té loužičky hrst soli, aby zahnaly zlé duchy. Přesně od té doby jsem se prakticky přestal bát výšek a získal mnohem lepší kontrolu nad svými emocemi a strachem,“ říkal.

Z podstaty rebel

Patřil k nezkrotným a nekonformním lidem. Pokusil se studovat univerzitu, ale prakticky jediné, co ho na ní zaujalo, bylo veslování, protože při něm mohl trénovat svou fyzičku. Studium jako takové nenáviděl, nezajímalo ho.

V lezení nesoutěžil a nezávodil. Provozoval je čistě pro své vlastní potěšení. Jeho mimořádných počinů, nadpřirozených schopností, nakažlivě milého úsměvu a charismatu si ale po čase samozřejmě všimli sponzoři. Z lezce-bezdomovce se tak stal lezec-profesionál.

Ani to se však neobešlo bez komplikací a Potter dostál své pověsti nekonformní bytosti. V roce 2006 mu vypověděla sponzorskou smlouvu tradiční a uznávaná horolezecká firma Patagonia, a to proto, že přelezl skalní útvar Delicate Arch v národním parku Arches ve státě Utah. Porušil tím pravidla parku a v očích mnoha lidí zneuctil nedotknutelný symbol místní drsné pouštní krajiny.

Potter, který se za svůj přečin později veřejně omluvil, však ve skutečnosti necítil, že by překročil jakékoliv morální hranice. Nelezl přece na posvátné půdě Indiánů a dbal na to, aby skalní útvar nijak neporušil.

Nebyly to bohapusté výmluvy ani trapné vykrucování člověka přistiženého při činu. Byla to reakce zralého jedince, který svým myšlením a sebepojetím přesahuje formální pravidla, neboť posoudit, zda někomu nebo něčemu škodí, je s to nejlépe sám.

Další rozchod se sponzorem zažil vloni na podzim. Spolupráci s ním a dalšími čtyřmi free solo lezci, highlinisty a BASE jumpery, včetně jeho exmanželky Steph Davisové, ukončil výrobce energetických tyčinek Clif Bar. Stalo se tak po uvedení lezeckou komunitou dlouho očekávaného filmu Valley Uprising — dokumentu o historii yosemitského lezení —, který Pottera a další zachycuje právě při všech životu nebezpečných disciplínách, kterým se naplno věnují.

Clif Bar k tomu v oficiálním vyjádření řekl, že nebude nadále sponzorovat lezce, jejichž popularita a věhlas stojí především na tom, že se věnují sólo lezení, BASE jumpingu a highliningu. Debata o legitimitě takového kroku pokračovala nejen v lezeckém vesmíru, ale dostala se i na komentářové stránky New York Times a dalších médiích hlavního proudu.

Jisté je, že z hlediska sponzora jde o formalizovanou zodpovědnost ke své značce i světu kolem. Raději než spojovat svůj produkt s životu extrémně nebezpečnými sporty a blázny, kteří kráčejí smrti do náruče, zvolil korektnost a umírněnost.

Potter tento krok vnímal nelibě. Ne snad proto, že přišel o sponzora. Viděl za ním hlubší posuny v lezeckém sportu od volnomyšlenkářské a autonomní subkultury ke komercionalizovanému a pravidly spořádanému trávení volného času pro masy.

„Lezení je více než sport, pro mnoho z nás je to duchovní záležitost. Neměli bychom snad vznést pochybnost, když se nás čelní představitelé naší komunity snaží manipulovat k poslušnosti a stádnosti?“ ptal se vloni v listopadu.

Svoboda žít i zemřít

Dean Potter jednoduše nebyl člověk, který by si slovo „freedom“ nechal vytetovat na předloktí a pak s ním chodil od devíti do šesti pracovat do některého ze skleněných paláců nadnárodních korporací. O svobodě a vlastní cestě méně mluvil a o to více je žil.

Jednou mi jeden nábožensky založený člověk řekl, že neuznává sport jako takový, protože je to jen plýtvání energií, kterou lze mnohem lépe zužitkovat k produkci něčeho společensky prospěšného. Než by šel běhat, raději pracuje na poli. Touto optikou byl Dean Potter absolutní budižkničemu.

Nepodílel se na zvyšování HDP, nepečoval o chudé ani o uprchlíky, nestavěl domy, nekácel stromy, nečistil ulice, nepsal zákony, nevyvíjel léky na rakovinu… Byl to rošťák, který chtěl vylézt výš a rychleji, doletět dál. Dokonce se ani neobtěžoval bojovat o posty na lezeckých závodech. Anarchista.

Přesto můžeme hovořit o jeho přínosu lidstvu. Jedinci jako Dean Potter nám dávají vědět, že možnosti našeho žití leží mnohdy dál, než si vůbec dovedeme představit. Ukazují nám, kam až lze zajít, vezmeme-li zodpovědnost za svůj život do vlastních rukou.

A v konečném důsledku bychom si z jejich odkazu měli odnést i poznatek, že jedinec, který si pravidla určuje sám, za sebe zodpovídá sám do absolutních důsledků. Ač to není cesta pro každého.

Nemá smysl zvedat prst a připomínat, že smrt lidí, jako byl Dean Potter, je jen otázka času, protože totéž lze nakonec říct o životě jako takovém: je to jen otázka času.

Dean Potter je pryč. Odešlo jméno a tvář, které jsem si zapamatovala jako jedny z prvních, když jsem se začala sama před více než deseti lety věnovat lezení. Kromě rodiny, partnerky, přátel a tisíců smutných lezců a lezkyň po celém světě po něm zůstala věrná fenka Whisper, která s ním vloni v květnu absolvovala jako vůbec první pes na světě BASE jump.

Dean s Whisper také zlézal skály a podnikal mnohá jiná dobrodružství. Při osudovém skoku ji neměl v baťůžku na zádech. Whisper ztratila jedinečného pána a svět člověka, který držel otěže svého života jen ve svých rukách.

Nemyslím, že Dean Potter chtěl koketovat se smrtí. Věřím naopak, že měl rád život i všechno, co dělal. Škoda, že to nemohl dělat déle.