Deník Referendum Svět

Když Nejvyšší soud v nejchudší – a nejnebezpečnější – zemi Latinské Ameriky v roce 2009 nařídil svržení tehdejšího prezidenta Manuela Zelayi, jeho zatčení a nucený exil v sousední Kostarice, zněl oficiální příběh následovně: Zelaya měl v úmyslu vyhlásit lidové referendum o změně ústavy a jednou z nejdůležitějších uskutečněných změn mělo být zrušení článku znemožňujícího znovuzvolení do čela země. Odstraněný levicový prezident si měl chtít tímto způsobem zajistit své pokračování ve funkci a začít postupně budovat bolívarský autoritativní režim podobný tomu ve Venezuele.

Na konci letošního dubna potvrdil ten samý Nejvyšší soud tehdejší kritiku z celé Latinské Ameriky a dokončil rozehranou frašku. Prohlásil totiž za neplatný právě článek 239 ústavy znemožňující opětovnou kandidaturu na úřad hlavy státu, a dal tak možnost současnému pravicovému prezidentovi Juanu Orlandu Hernándezovi opětovně kandidovat. Ten přitom na podzim roku 2013 těsně zvítězil v kontroverzních volbách.

Juan Orlando Hernández přebírá prezidentskou šerpu. Foto EFE, flickr.com

„Svým rozhodnutím [soudci Nejvyššího soudu] otevřeli možnost, aby se jakýkoli občan Hondurasu stal prezidentem, dokonce i vězeň. Armádní nebo policejní důstojník, třeba sám šéf armády by mohl kandidovat na post hlavy státu a nikdo by ho nemohl zastavit.“ Těmito slovy reagoval paradoxně dočasně dosazený prezident Roberto Micheletti Baín, který vykonával funkci těsně po převratu. Jeho Liberální strana nyní patří mezi širokou frontu těch, ketří rozhodnutí Nejvyššího soudu kritizují a vidí ho jako cestu k definitivnímu utužení moci silně pravicové Národní strany Hondurasu (PNH); na převratu se přitom liberálové podíleli.

Přestože je PNH jediná politická strana v zemi podporující příslušnou změnu ústavy, stačí to. S Nejvyšším soudem už zvládla dokonale srůst a plně jej ovládá. Postaral se o to sám prezident Hernández, když odstranil čtyři z pěti soudců v ústavní sekci soudu těsně po puči a na další místa dosadil postupně vlastní kandidáty. Jeho PNH má tak zároveň v rukou všechny tři složky politické moci a podporu mocných bezpečnostních sil, jimž se nyní zavděčil možností volit a kandidovat na politické funkce, i velkých latifundistů, držitelů půdy. A samozřejmě: Ač tiše, podporují ho rovněž Spojené státy americké, jež využívají právě ozbrojené složky Hondurasu k válce proti drogovým kartelům v asi nejmasivnějším rozsahu na území Střední Ameriky a nasazují na místě také vlastní speciální jednotky.

A levice?
Po volbách v roce 2013 jsem psal o tom, že dominanci PNH a spřízněných elit může v Hondurasu konkurovat jedině silná levicová opozice vedená bývalým prezidentem Zelayou, jeho manželkou a tehdejší prezidentskou kandidátkou Xiomarou Castrovou a zosobněná spojením několika středových a levicových subjektů pod hlavičkou hnutí LIBRE.

LIBRE získalo v posledních volbách skoro třetinu hlasů. Stalo se druhou nejsilnější silou v Kongresu a zdálo se, že za sebou dokáže sjednotit část populace nespokojenou se systémem dvou pravicových a velké držitele půdy podporujících stran, NPH a liberálů, jež se tradičně střídaly u moci od pádu diktatury. Tyto naděje se však ukázaly jako liché. Hnutí LIBRE už se několik měsíců rozpadá, zatím poslední poslanec vystoupil 7. května a hnutí jich zůstává pouhých třicet. To jej fakticky eliminovalo jako politickou sílu.

Zelaya a jeho příznivci obviňují z pnutí vládnoucí NPH, která měla poslance uplatit a získat na svou stranu. Rebelující zastupitelé naopak obviňují ze zkorumpovanosti Zelayu a jeho okolí, kteří podle nich celý projekt zpronevěřili původnímu cíli. Například Audelia Rodríguezová, jedna ze zakladatelek hnutí, pro deník El Heraldo prohlásila, že strana byla „unesena“ zkorumpovanými elitami a nemá už nadále zájem sloužit chudým, kvůli kterým vznikla. Ztracení poslanci se rozutekli do jiných stran včetně liberálů, další část vytvořila skupinu nezávislých a potenciálně v budoucnosti novou stranu, která rozštěpí opozici ještě více.

NPH tak může bez větší kritiky utužovat vládu v Hondurasu a prezident Hernández se může připravovat na znovuzvolení v roce 2017; další bývalí prezidenti z jeho strany už svou účast v příštích volbách stačili odmítnout. Otázkou zůstává, jestli bude kandidovat také svržený Zelaya, jenž má na své straně stále přinejmenším značnou část venkova a drobných zemědělců, které podpora vlády velkým statkářům za aktivní spolupráce armády doslova ohrožuje na životě. Na začátku května si vzal tři měsíce na rozmyšlenou.