Plzeňské konference k problematice devatenáctého století vznikly jako součást nového festivalu, který v roce 1981 založili představitelé plzeňských kulturních institucí a badatelé Ústavu teorie a dějin umění Československé akademie věd v Praze pod záštitou tehdejšího Městského národního výboru v Plzni.

Rozhodující plzeňskou autoritou byl skladatel a pedagog Antonín Špelda, podle jehož slov se idea festivalu zrodila na podzim roku 1979, kdy na zasedání dramaturgické rady Parku kultury a oddechu pro symfonické koncerty přednesl dirigent opery Divadla J. K. Tyla v Plzni Ivan Pařík návrh pořádat od roku 1981 Smetanův festival.

Ve spolupráci muzikologů Marty Ottlové, Milana Pospíšila a historiků umění Tomáše Vlčka a Romana Prahla vznikl velkorysý projekt, který zahrnul do oslav výročí narození hudebního skladatele Bedřicha Smetany (2. 3. 1824 — 12. 5. 1884) vedle koncertů, divadelních a operních představení i uměnovědnou konferenci a výstavu pořádanou Národní galerií v Praze. První ročník pořádaný pod názvem Historické vědomí v českém umění devatenáctého století díky této koncepci představil v prostoru plzeňských Masných krámů poprvé fenomén historické malby. Významnou úlohu divadla v novodobé české kultuře připomněly tehdy dva výjimečné dramaturgické počiny: uvedení opery Karla Šebora Templáři na Moravě a nastudování tragédie Ferdinanda Břetislava Mikovce Záhuba rodu Přemyslovského.

Snaha udržet krok s bádáním za železnou oponou i větší svoboda organizátorů a účastníků v místech dostatečně vzdálených Praze přispěly k tomu, že se z původně jednorázové konference stalo pravidelné každoroční setkávání. Počáteční ročníky se zaměřily především na dobu šedesátých až osmdesátých let devatenáctého století, související se vznikem novodobé české společnosti a tvorbou Bedřicha Smetany. Postupně se zájem rozšířil na devadesátá léta devatenáctého století a vztah české moderny k historismu (Prameny české moderní kultury, 1988).

Otázky zemského patriotismu a koexistence Čechů a Němců před nacionálním rozštěpením v roce 1848 posunovaly hranici původního vymezení konference směrem k první polovině devatenáctého století (bolzanovská témata byla poprvé ve větší míře zastoupena ve sborníku Proudy české umělecké tvorby: Sen a ideál, 1987).

Specifickou část tohoto problému, tedy vztah Čechů a rakouské, respektive rakousko-uherské monarchie, řešila konference pořádaná za silné mezinárodní účasti ve spolupráci s Rakouským kulturním institutem v Praze a tehdejším Rakouským ústavem pro střední a jihovýchodní Evropu, pobočka Brno (Český lev a rakouský orel/ Böhmischer Löwe und österreichischer Adler im 19. Jahrhundert, 1994) .

Politické uvolnění po roce 1989 však vedlo i k tomu, že se smysl plzeňských konferencí jako místa pro svobodné uvažování začal znejasňovat, původní koncepce projektu se začala rozpadat.

Od roku 1998 se postupně podařilo vrátit plzeňským konferencím jasný smysl, kterým je mezioborová diskuze k problémům české historie devatenáctého století v kontextu evropských dějin. V současné době si organizační štafetu každoroční konference a sborníku z ní předávají organizátoři Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky, v. v. i., Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky, v. v. i., a Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Letos se tedy konal již třicátý ročník mezioborového sympozia Smetanovské dny v Plzni, tématem byl Zločin a trest v české kultuře devatenáctého století. Jakkoli sousloví Zločin a trest vyvolává asociace literární, oba fenomény patří především k životu a lidské civilizaci od samých jejích počátků. Sympozium se tedy věnovalo první den problematice zákonodárné, trestnímu zákonu a jeho reformám a aplikacím, samotné definici zločinu a míry přiměřeného trestu. Důležitou otázkou je i ta, jež zkoumá napětí mezi spravedlností a morálkou, mezi zločinem hříchem, mezi zločinem vůči individuu a vůči společnosti.

Město Plzeň se svou věznicí na Borech poskytuje k tématu reálné pozadí. Architektuře věznic, jejich dějinám i proměnám s přihlédnutím k vrcholně zajímavé stavbě borského areálu byly věnovány části obou doprovodných výstav a zejména přednáška architektky a konzultantky rakouského ministerstva spravedlnosti Andrey Seelichové. Takzvaný pensylvánský vězeňský systém, který dosavadní vězeňství v roce 1829 velmi humanizoval, pronikl i do Evropy a podle tohoto způsobu byla postavena i věznice na Borech.

Stavba věznice Plzeň-Bory se skládá z ústřední kupole , z níž paprskovitě vybíhají jednotlivá křídla budovy. Výsledný tvar komplexu věznice Plzeň-Bory tvoří pravidelný osmihran. Ke křídlu směřujícímu k prostoru vstupní brány do věznice je kolmo připojena velitelská budova. V tomto křídle byla v době dokončení stavby umístěna kaple (za dob komunismu přestavěná na tělocvičnu) a v přízemí chodba spojující kupoli s velitelskou budovou (panská chodba). V ostatních sedmi křídlech jsou umístěni vězni. Pod centrální kupolí věznice se nachází studna. Dle dochovaných historických pramenů při kopání studny narazili dělníci na silnou vrstvu uhlí.

Z dostupných pramenů víme, že městská rada v Plzni již v roce 1870 vyjednávala o prodeji pozemků na výstavbu věznice. S výstavbou borské věznice bylo započato v roce 1873 dle plánu anglického stavitele Jiřího Ansle. Dokončena byla v roce 1878, ve kterém byli ve věznici umístěni první vězni. Dne 15.července 1878 přijel do Plzně vlak s eskortou prvních 43 odsouzených, se kterými se počítalo pro dokončovací práce na komplexu borské věznice. Věznice Plzeň-Bory byla téměř po celou dobu své existence, tedy od svého založení až do roku 1990, využívána mimo jiné též k věznění politických vězňů. Byla to řada odsouzených v procesu s Omladinou (včetně Aloise Rašína nebo S. K. Neumanna), generál Heliodor Píka a řada dnes známých veřejných činitelů, někdejších disidentů.

K problematice zločinu proti společnosti přispěla originálním způsobem přednáška Ondřeje Slačálka o anarchismu, který obrácením pohledu na stát ne jako na vykonavatele, ochránce i ustanovitele práva, ale jako na největšího zločince, zbavuje činy násilí proti státu viny, včetně politické vraždy a atentátu, až po ten osudný sarajevský v roce 1913, jímž dlouhé devatenáctého století končí a celá společnost se mění.

Za pozornost stojí i pohled na ženskou otázku v problematice zločinu a trestu, kam patří nejen otázky prostituce, ale i vraždy dítěte matkou, potratu a cizoložství. Stojí za to si uvědomit, že pokud šlo o zločin a trest, byly ženy posuzovány podle stejného trestního zákona jako muži, přičemž ale neměly rovná základní občanská práva. Rovnost pohlaví se uplatňovala prakticky jenom ve zločinu a trestu. Nutno připomenout, že právě anarchisté svým požadavkem volné lásky definice takzvaných „ženských zločinů“ zpochybňují a podílejí se na vzestupu ženského emancipačního hnutí po první světové válce.

Zločin a trest je samozřejmě velké téma umělecké. Kromě řady referátů z oblasti literatury, dějin umění, divadla a hudby bylo možno shlédnout v Západočeské galerii výstavu Vražedná realita: Zločin a trest v českém výtvarném umění 1800—1914. Kromě ní je v Západočeském muzeu velmi zajímavá výstava Zločin a trest v Plzni a na Plzeňsku, která dokumentuje výkon práva (včetně trestu smrti) až do dvacátého století, a výstava publikací k tématu, již připravila Studijní a vědecká knihovna v Plzni ve svých prostorách.

Dlouhé devatenácté století zahrnuje proměnlivé období několika uměleckých slohů spolu s bouřlivými přeměnami společnosti. Musím na závěr poznamenat, ač toho snad ani není třeba, že sympozium na Smetanovských dnech prostřednictvím sond do české kultury a společnosti devatenáctého století se dotklo i mnoha problémů dneška. Smysl mezioborového setkání se podařilo nejen obnovit, ale každým rokem se daří aktualizovat o nové otázky, které společenský vývoj přináší. Jednou z nich je, bohužel, i otázka po situaci svobodné české vědy a jejího hodnocení.