Jak známo, panduři byli původně sluhové chorvatských a uherských šlechticů, později se tak říkalo strážcům hranic, kteří bojovali proti Turkům. Kontroverzní a krutý baron Franz Trenck v osmnáctém století vytvořil pod jménem Panduři pro císařovnu Marii Terezii vojenský sbor, který bychom dnes nejspíš nazvali jednotkou zvláštního určení.

Tato jednotka proslula „neortodoxními“ vojenskými metodami. Podle některých zdrojů se prý skládala z bývalých zločinců, kteří si mohli službou u Pandurů vysloužit omilostnění. Za druhé světové války byly známy jako Panduři některé partyzánské jednotky na Balkáně.

Tento malý historický exkurs je zajímavý zejména proto, že v kauze údajné korupce při nákupu rakouských ozbrojených transportérů Pandur to u nás vypadá zase jednou spíše jako na Balkáně než ve střední Evropě. Ostatně i Marie Terezie si eventuálně uvědomila, že udělala chybu, když v podobě Trenckových pandurů vpustila do jinak spořádané habsburské armády takový malý kousek Balkánu, a Trenck skončil ve vězení.

Výše řečené nemá být nějakou démonizací Balkánu. Je to jen připomínka, že zásluhou své mnohasetleté příslušnosti nejprve k byzantské říši a později k říši otomanské vznikla zejména na východním Balkánu specifická kultura, která ostře kontrastuje se středoevropským prostorem a ještě více se západní Evropou. Jak kdysi trefně poznamenal Winston Churchill, problémem Balkánu mimo jiné je, že vytváří více historie, než kolik jí dokáže zkonzumovat.

Politická kultura Balkánu, která nečerpá z tradic renesance a osvícenství, byla silně poznamenána tím, že stát, právo a náboženství v ní byly mnohem méně odděleny, než tomu bylo na sever a na západ od ní. Zatímco v zemích západního křesťanství se korupce postupně stala jevem, proti kterému musí státy bojovat, v post-byzantských a post-otomanských zemích se bez „bakšiše“ dlouho neobešel, a mnohdy dodnes neobejde, téměř žádný obchod.