Může to být podobné jako když promiskuitní muž zabezpečuje své milenky. Aby dostal, co potřebuje, musí také někdy i něco slíbit — i když neslibovat nic je první zásada zachování zdravého sebevědomí — něco, na co ta která žena slyší. Jedna na společnou dovolenou, jedna na společnou práci, jedna na dítě, jedna na život. Ale pak je tu nějaký slib a do jeho plnění se nějak nechce. Úplně nejlepší by bylo, kdyby se tak jako zapomnělo.

V té tabulce v pondělních Lidových novinách něco chybělo. Uvádělo se tam, jak jsou v některých evropských zemích dlouhé dálnice, kolik na nich mají motýlích křídel, sjezdů a potom po kolika kilometrech průměrně se brýle každého jednoho sjezdu do krajiny začítají. Jestli si to dobře pamatuji, tak Česká republika byla z těch několika vybraných zemí na druhém místě v hustotě obrýlení, před ní bylo Dánsko a na konci tabulky bylo Chorvatsko, které mělo průměrnou vzdálenost mezi dálničními sjezdy jednou tak dlouhou, asi dvanáct kilometrů, asi dalekozrakost.

V článku se psalo, že si ministr financí všiml, že u nás jsou dálnice nějak moc, čím dál víc, drahé a ustavil komisi, aby to přezkoumala. Ta komise se ještě nesešla a její zástupce za finance k tomu novinářům řekl, že stavebníci dělají kůžičky a on s tím nic nezmůže. Ministr financí tedy pohrozil, že pokrátí peníze na dálnice, když se něco, ale rychle, nestane. A stalo se. Ministerstvo dopravy hned odhalilo viníka. Za vysoké ceny našich dálnic prý může nátlakové jednání obcí, které si prosazují sjezdy ke svým komerčním zónám.

Ráda bych měla po ruce, ale nemám — takže laskavý čtenář si bude muset sám vzpomenout — některý z mnoha odborně-propagačních materiálů o důležitosti dálnic pro ekonomický rozvoj obcí a měst. Vyplývalo z nich vždy znovu, stejně jako z reprezentativních zahraničních výzkumů, že bez dálnic není možné zachování života, a že jedině dálnice mohou přinést venkovu ekonomickou spásu. A oni tomu ti vesničané věřili i navzdory tomu názvu a zastupitelstva obcí proti zájmům svých občanů podporovala stavbu dálnice za humny a ti, na které se s dálnicí ještě nedostalo se dodnes cítí ukřivděni a dál, dál nic.

Krok druhý je jasný, když tu dálnici tady máme, tak abychom z ní také něco měli, potřebujeme se na ni dostat a potřebujeme, aby ti, kdo po ní uhánějí, se mohli zase dostat k nám, tedy musí tu být sjezd. Jinak nás ten ekonomický rozvoj za nepřetržitého čtyřiadvacetihodinového hučení jen mine doporučenou rychlostí sto deset kilometrů v hodině a nám se ještě navíc prodlouží a zkomplikují cesty v našem nejbližším okolí. A to ještě nemluvíme o jezevcích.

Ale říkají teď dálničáři, že jeden takový sjezd stojí spoustu peněz, a že za našimi drahými drahými dálnicemi stojí to sobecké jednání obcí, takže se s tím teď asi bude muset něco udělat. Když se pak podvedená žena jednoho dne odváží zeptat toho sňatkového podvodníka, jak to tedy myslel s tím slibem manželství, může jí ten elegán třeba s odkazem na své odlišné životní zkušenosti a jistě politováníhodně nedostatečné osobní kapacity odpovědět, že ale on nic takového neslíbil, protože on významu těch slov prostě rozumí ale úplně jinak.

Ale říkala jsem už, že v té tabulce něco chybělo. Jenom kolik v té každé zemi stojí postavit jeden kilometr dálnice.