Mnoho lidí z nevládních organizací, kteří působí například v sociálním sektoru, má zřejmě tutéž zkušenost. Když řeknou, co dělají, často se ozve: „No jo, to se ti to žije z dotací z našich daní. To my si na sebe musíme vydělat a ne si říkat státu o zaplacení.“ Z této hlouposti, která zamořuje lidské mozky, můžete obviňovat třeba Klause s jeho třešničkami na dortech nebo neoliberální politiky, volající po státní demontáži. Ale já se při tom mohu už jen smát. Většinou nad tím mávnu jen rukou. Představa, jak stát horem dolem sype do nevládních organizací peníze, aby si jejich zaměstnanci a zaměstnankyně pohodlně žili, mě vždycky pobaví. Teď jsem však byl požádán, abych o tom místo výsměchu něco napsal.

Obecně vzato jsou veřejné instituce — stát, kraj, město — nejen největšími zaměstnavateli, ale také největšími zadavateli zakázek. Zadávají stavby infrastruktury, platí školství a zdravotnictví, nechávají si stavět bazény a sportoviště. A také hradí sociální služby a aktivity vyplývající z našich mezinárodních závazků jako je třeba zahraniční rozvojová spolupráce.

Sám stát realizuje tyto aktivity tu s větším, tu s menším podílem externích dodavatelů. Byly doby, kdy sociální péče byla takřka celá v rukou církví a náboženských spolků a částečně se na ní podílela komunální sféra. Poté, například v CK monarchii v devatenáctém století, došlo k tomu, že stát tyto instituce převzal, aby zavedl jednotnou bezplatnou zdravotní péči. Dnes se naše země vydává zase zpětně opačným procesem privatizace.

Armády byly vždy v rukou státu a postaveny na občanech země. Dnešní armády jsou často postaveny na žoldácích a pomalu nahrazovány privátními militárními skupinami jako je často zmiňovaná Blackwater v USA.

Podobně je to se stavebnictvím, vodohospodářstvím i energetikou a dopravou. A všechny tyto aktivity jsou placeny ze státních peněz, tedy z našich daní (například budování potřebných sítí, než je privatizujeme a jejich oprava, až nám je zase vrátí zpět).