Dotace nebo zakázky?

Tomáš Tožička

Kdo více profituje ze státních peněz? Jsou to lidé z občanských organizací, nebo podnikatelé?

Mnoho lidí z nevládních organizací, kteří působí například v sociálním sektoru, má zřejmě tutéž zkušenost. Když řeknou, co dělají, často se ozve: „No jo, to se ti to žije z dotací z našich daní. To my si na sebe musíme vydělat a ne si říkat státu o zaplacení.“ Z této hlouposti, která zamořuje lidské mozky, můžete obviňovat třeba Klause s jeho třešničkami na dortech nebo neoliberální politiky, volající po státní demontáži. Ale já se při tom mohu už jen smát. Většinou nad tím mávnu jen rukou. Představa, jak stát horem dolem sype do nevládních organizací peníze, aby si jejich zaměstnanci a zaměstnankyně pohodlně žili, mě vždycky pobaví. Teď jsem však byl požádán, abych o tom místo výsměchu něco napsal.

Obecně vzato jsou veřejné instituce — stát, kraj, město — nejen největšími zaměstnavateli, ale také největšími zadavateli zakázek. Zadávají stavby infrastruktury, platí školství a zdravotnictví, nechávají si stavět bazény a sportoviště. A také hradí sociální služby a aktivity vyplývající z našich mezinárodních závazků jako je třeba zahraniční rozvojová spolupráce.

Sám stát realizuje tyto aktivity tu s větším, tu s menším podílem externích dodavatelů. Byly doby, kdy sociální péče byla takřka celá v rukou církví a náboženských spolků a částečně se na ní podílela komunální sféra. Poté, například v CK monarchii v devatenáctém století, došlo k tomu, že stát tyto instituce převzal, aby zavedl jednotnou bezplatnou zdravotní péči. Dnes se naše země vydává zase zpětně opačným procesem privatizace.

Armády byly vždy v rukou státu a postaveny na občanech země. Dnešní armády jsou často postaveny na žoldácích a pomalu nahrazovány privátními militárními skupinami jako je často zmiňovaná Blackwater v USA.

Podobně je to se stavebnictvím, vodohospodářstvím i energetikou a dopravou. A všechny tyto aktivity jsou placeny ze státních peněz, tedy z našich daní (například budování potřebných sítí, než je privatizujeme a jejich oprava, až nám je zase vrátí zpět).

Představme si dva ředitele — jednoho z firmy jako je Metrototam, druhého z organizace jako Parkinsonsem. Metrototam nerealizuje takřka žádné jiné než velké veřejné zakázky. Je na to specialista. Nepotřebuje ani moc personálu, protože když si zařídí zakázku — rozuměj: vyhraje ve výběrovém řízení, zadá většinu prací externím firmám.

Parkinsonsem je domov pro seniory, která pečuje také o lidi s Parkinsonovou chorobou. Poskytuje i takto nemocným ubytování nebo v lepších případech asistenční péči. Je placena z dotací a částečně zdravotní pojišťovnou, část financí si zajišťuje sama.

Ještě jsem neslyšel, že by někdo řekl řediteli betonářů — potažmo zedníkům, řidičům asfaltérům atp., že žije ze státních peněz a měl by dělat něco pořádného. I když na předražené silnice nadáváme.

Naproti tomu zaměstnancům z nevládkářského domova důchodců se lidé nezřídka vysmívají. Právě s tím, že jsou to vyžírkové, kteří se baví za státní peníze, zatímco ti ostatní na ně musí vydělávat.

Pak k nim ale posílají děti na volnočasové aktivity, prosí je o asistenci při nemocných příbuzných a zapisují se na dlouhé čekací listy do jejich zařízení. Na to jsou jim tihle málo placení a na přesčasy nehledící vyžírkové dobří.

Proč to tedy dělají? Jako všichni, některé to baví, někteří si myslí, že spasí svět. Jiní tam prostě pracují, protože mají odpovídající vzdělání a někteří nenašli nic jiného. Mnoho mladých do nevládních organizací přichází proto, že tam nezažijí „šikanu“ jako v privátu, ani otravnou nudu jako na úřadech. Vzhledem k nedostatku lidí se rychleji dostanou k odpovědným funkcím, setkáním se zajímavými lidmi, k služebním cestám. Po získání praxe jich mnoho odchází, protože se tam neuživí a se svou praxí mají na úřadech i v privátu větší šance.

Ale podívejme se ještě na jeden problém. A to je rozdíl mezi dotací a zakázkou. Mnozí si pořád představují, že žít z dotací je něco extra prima speciál. Není, mnohem lepší je žít ze státních zakázek. Představme si, že by Metrototam stavěla za dotaci. Musela vyúčtovat každou utracenou korunu, mít platy maximálně podle státní správy, ale spíš menší, žádné zisky. A nejen to, navíc by si Metrototam musela zajistit 10-50 % financí z jiných zdrojů.

V tom je totiž to kouzlo. Zatímco zakázka je prostě celková suma, často bez rozpočtu, zřídka s podrobným rozpočtem, dotace je velmi podrobně rozepsaná a jen částečná částka na krytí výloh.

V praxi to znamená, že velká část sociálních a zdravotních služeb je realizována z jiných zdrojů než veřejných. To u betonářů říci nemůžeme, opak je spíše pravdou. Státní peníze jdou jinam než do samotné realizace zakázky...

Ale i tzv. nevládní neziskové organizace samozřejmě realizují státní zakázky. Například v rámci zahraniční rozvojové spolupráce. Naše země se zavázala, že ji bude provádět a najímá si k tomu jak občanské organizace, tak především privátní firmy. Ale samozřejmě i tady dává dotace. A tu dochází k zajímavému jevu, že vlastní příspěvky občanských organizací pak navyšují čísla, která předkládá naše země při mezinárodním zúčtování.

Obecně vzato, podtrženo a shrnuto, v sociálním a zdravotním sektoru bychom se dnes bez dotovaných nevládních organizací neobešli a pokud jde o naše mezinárodní závazky v humanitární a rozvojové pomoci, tak to už vůbec ne. Stejně jako bychom se neobešli bez firem (poctivých), které realizují státní zakázky, staví pro nás silnice, chodníky, veřejná sportoviště a podobně. Stejně jako bychom se neobešli bez pekařů, bez prodavaček, nebo zámečníků. A neobešli bychom se ani bez rodičů, kteří zůstávají doma, aby pečovali o svoje děti.

To všechno jsou důležité činnosti, které potřebujeme nebo bychom potřebovat mohli. Vysmívat se jim, nebo je zpochybňovat jen proto, že to dělají někteří naši politici je zbytečné, jako je zbytečné napodobovat elitářské myšlení těchtýž ve snaze rozkrást vše kolem sebe.