Očkování je povinné a může ho i nadále nařizovat ministerstvo zdravotnictví. V pondělí o tom ve svém nálezu rozhodlo plénum Ústavního soudu. Povinné očkování umožňuje část zákona o ochraně veřejného zdraví, podle níž smí ministerstvo vyhláškou stanovit povinné vakcíny.

Podle Zuzany Candiglioty z Ligy lidských práv je velmi problematické, že se plénum Ústavního soudu odmítlo zabývat otázkou, zda je povinné očkování medicínsky nezbytné. „Nevyžádalo si žádné odborné analýzy ke každé z povinně očkovaných nemocí a spokojilo se s jednostranným vyjádřením ministerstva zdravotnictví, které samozřejmě uvádělo jen účelové argumenty ve prospěch povinného očkování,“ uvedla Candigliota v rozhovoru pro Deník Referendum.

„Je to, jako kdyby stát zakázal dopravu vlakem s tím, že majitelé autobusů se přece jasně vyjádřili, že autobusová doprava je nejlepší a nejbezpečnější, a Ústavní soud by zcela rezignoval na přezkum, protože je to údajně expertní otázka, která mu nepřísluší, a jen by bez důkazů papouškoval tvrzení majitelů autobusů,“ dodala.

Podle Ústavního soudu je minimalizace šíření infekčních nemocí v zájmu ochrany veřejného zdraví, podle většiny ústavních soudců je tento veřejný zájem nadřazen základním právům jedince. „Autonomie rodičů při rozhodování o zdravotním stavu dítěte není absolutní," zdůraznil soudce-zpravodaj Ludvík David.

Ústavní soud zároveň vyzval zákonodárce k úvaze nad přijetím právní úpravy odpovědnosti státu za škodu způsobenou jednotlivci povinným očkováním. „Stanoví-li totiž stát sankci pro případ odepření povinnosti strpět vakcinaci, musí se zamýšlet i nad situací, při níž eventuálně způsobí výkonem práva očkované osobě újmu na zdraví,“ uvedla tisková mluvčí Ústavního soudu Miroslava Sedláčková.

Candigliota: ÚS se odklonil od své vlastní judikatury

Poslanci mají tuto příležitost právě v těchto dnech, dolní komora totiž projednává novelu zákona o ochraně veřejného zdraví, zákonodárci do ni proto mohou zapracovat pozměňovací návrh Ligy lidských práv.

„Stačilo by vložení jediného odstavce do zákona a tím by stát převzal odpovědnost za újmu způsobenou očkováním. Není potřeba přijímat žádnou složitou legislativu, nároky by se posuzovaly v režimu jiných již existujících zákonů, zejména dle občanského zákoníku,“ vysvětluje právnička Ligy Zuzana Candigliota.

Ke změně zákona vyzvalo poslance také téměř devět tisíc rodičů, kteří během deseti dnů podepsali petici proti represivnímu návrhu novely zákona o ochraně veřejného zdraví z dílny ministerstva zdravotnictví.

„Ústavní soud se nicméně odklonil v hodnocení ústavnosti povinného očkování od své vlastní judikatury. V jiných případech striktně vyžaduje, aby byl rozsah práva nebo povinnosti svěřen zákonu a ne pouhé vyhlášce. Na základě toho nedávno zrušil například lázeňskou vyhlášku, ale v případě očkování vyhláška najednou nevadí,“ kritizuje verdikt soudu Candigliota.

Šimáčková: zásah do tělesné integrity musí být proveden zákonem

Odlišné stanovisko k nálezu pléna Ústavního soudu uplatnila pouze soudkyně Kateřina Šimáčková. „Nejjednodušší a základní protiústavnost spatřuji v porušení výhrady zákona, stanovené v čl. 7 odst. 1 Listiny, který jednoznačně stanoví, že zásah do tělesné integrity musí být proveden jen zákonem, nikoli ministerskou vyhláškou,“ uvedla mimo jiné Šimáčková ve svém nálezu.

Jinak řečeno, nedotknutelnost osoby může být podle jejího mínění omezena pouze v případech stanovených zákonem. Šimáčková připomněla, že zatímco otázku, zda máme nárok na placení dvou či tří týdnů v lázních, musí podle judikatury Ústavního soudu řešit zákon, rozsah zásahu do tělesné integrity (vpravení cizí látky jehlou do těla dítěte) ponechávají ústavní soudci na ministerské vyhlášce, a to aniž by zákonem jakkoli vymezili podmínky očkovací povinnosti a toho, jaká nemocnění budou očkovací povinnosti podléhat.

„Zákonné zmocnění nejen že neobsahuje jmenovitý výčet nemocí, proti nimž je očkování povinné, ale dokonce ani jakkoli nestanoví kritéria, kterými se má ministerstvo při stanovení rozsahu očkovací povinnosti řídit,“ zdůraznila.

Tato na první pohled formální výhrada zákona má podle ní velký materiální obsah: „Aktuální praxe ponechává na veřejnosti ukrytém expertním neodůvodněném rozhodnutí všechny důležité otázky spojené s očkováním — tedy zejména rozsah povinného očkování a jeho načasování. Toto rozhodování je neveřejné, což jako v jiných oblastech vzbuzuje podezření a navíc vede k tomu, že veřejnost se vůbec nedozvídá důvody dané úpravy a jejich změn.“

„Navíc nelze souhlasit s tím,“ pokračuje Šimáčková, „že povinné očkování je otázkou čistě expertní. Expertní otázkou je, jako prakticky u každé právní úpravy, dodání informací potřebných pro rozhodnutí, čili například jak je daná nemoc nebezpečná, jakým způsobem je přenosná a tedy nakažlivá, jak účinná je očkovací látka atd.“

Nicméně to, zda v dané situaci převáží ochrana veřejného zdraví nad právem jednotlivců na fyzickou integritu, tedy hledání optimální rovnováhy mezi těmito soupeřícími zájmy, je podle Šimáčkové otázka politická a právní.

„Na tomto rozlišení stojí i dosavadní judikatura Ústavního soudu týkající se výhrady zákona při zásazích do základních práv, kterou však většina v tomto případě po hříchu zcela opomíjí. „Podle této judikatury otázky odborné mohou být upraveny podzákonnými předpisy, avšak otázky politické, mezi něž patří stanovení rovnováhy mezi ústavně chráněnými zájmy, musejí být upraveny v zákoně,“ dodala Šimáčková.

Ústavní soudci připravují podle informací ČTK na začátek března ještě jeden nález související s vakcínami. Konkrétně jde o očkování jakožto podmínku pro přijetí do mateřské školy.