V předchozích Sněmovnách bývalo už téměř konstantním pravidlem, že volba členů Státního fondu kinematografie byla provázena obstrukcemi, proškrtáváním kompetentních kandidátů na úkor lidí mimo profesi. Rada fondu zůstávala po nějakou dobu i neúplná. Minulá verze zákona o kinematografii navíc umožňovala chápat tuto radu nikoli jako odbornou a profesní, kterou z podstaty své činnosti je, jak rozvedu ještě dále, ale jako orgán zastupující širokou veřejnost.

Nyní mohou nominovat kandidáty jen profesní organizace a s filmovým uměním či audiovizí spojené instituce počínaje profesními spolky a konče univerzitami. Vedle profesního životopisu navíc každý kandidát předkládá ideový koncept. První volba podle nového zákona právě probíhá.

Do sněmovního hlasování, jehož druhé a poslední kolo bude tento pátek, se rozhodnutím ministra kultury dostala dvacítka z nominovaných, konkrétně ti, kteří získali dvě a více nominací od oprávněných organizací. Dosud byla Rada fondu třináctičlenná, sněmovna nyní poprvé volí devítičlenný sbor, který v posledku rozhoduje o rozdělení cca 200 milionů korun ročně na různé projekty v rámci podpory kinematografie.

Je důležité říci, že každá jedna žádost stojí žadatele nevratných pět až deset tisíc korun a podmínkou příspěvku či vratné dotace je spolufinancování ve výši minimálně poloviny žádané částky. Struktura žádostí i jejich směřování do filmové produkce, distribuce a zázemí (podpora kin, vzdělávání či propagace) nutí každého žadatele k velmi detailní přípravě.

Celý proces je koncipován tak, že na druhé straně vyžaduje lidi, kteří dokážou komplexní žádost posoudit. Ke každému projektu vznikají dva posudky: jeden hodnotí obsah, druhý reálný záměr i kapacit žadatele jej naplnit. Vlastní rozhodování je však na samotné Radě, která tak do značné míry spoluurčuje podobu české kinematografie v daném období.

Získáním podpory Fondu se zvyšuje šance na získání dalšího financování projetu — ať už od televizí, dalších fondů anebo koproducentů. O to se hraje. Zejména komerční subjekty se snaží dostat do Rady „své lidi“, aby byly preferovány projekty, které se budou přizpůsobovat jejich dramaturgickým záměrům, ne naopak. Přičemž to „naopak“ znamená vztah či dokonce věrnost k ideji filmu jako kulturnímu statku.

Ta přitom jako jediná ospravedlňuje existenci a smysl Fondu kinematografie. Pokud tuto ideu odmítneme, jako to před pár lety činil ještě jako prezident Václav Klaus, ztrácí se i smysl celé instituce.

Celou věc komplikuje fakt, že komerční televize mají pro své úsilí mít v Radě své lidi, zdánlivě i „morální“ důvod. Nemalá část prostředků Fondu plyne ze zlomku jejich výnosů z reklamy.

Když se v mediích či argumentech lobbistů na půdě sněmovny objeví tento prvek, zpravidla ale chybí připomínka, že tento mechanismus vznikl výměnou za faktické zrušení reklamy v televizi veřejné služby (ta se tím pádem přelila do soukromých televizí), a také se tím vyvažuje fakt, že soukromé televize za vysílací licence platí jen symbolický poplatek.

Státní fond kinematografie je jedinou profesionální institucí v této zemi, která rozvíjí a vytváří zázemí pro ideál existence národní kultury a umění v oblasti filmu. Byl to právě tento ideál, který vedl v roce 1945 k prvnímu Benešovu dekretu, jímž zestátnil nacisty zcentralizovanou kinematografii a to s vizí jejího rozvoje v kontextu národní kultury.

Tento ideál, jehož součástí byl i vznik FAMU v roce 1946, se dařilo v mnoha ohledech udržet i přes nepříznivá dějinná období. Podíváme-li se do Evropy, státní podpora filmu (z důvodů jejího rozvoje jako kulturní domény) je součástí politiky všech západních zemí nejpozději od konce 50. let a vytváří podloží doslova každého významného hnutí v dějinách filmu i s filmem spojených společenských pohybů. Evropské instituce přebraly a dále rozvíjejí tento koncept.

Výsledkem pnutí o pojetí a povahu Státního fondu kinematografie byl listopadový „spor o Lídu Baarovou“, tedy o projekt v režii Filipa Renče, o kterém psal podrobněji například Kamil Fila. Následně se objevily i denunciační články, které se snažily vzbudit dojem, že Fond rozděluje peníze mezi několik set provázaných lidí a filmových produkcí.

Seznamy „zlatokopů“ však obsahovaly pouze stránku „příjmů“ a zcela pominuly reálně vzniklé filmy. Jejich kvalitu i význam následně doložil dopis filmařů.

Nominace podle nového zákona vedla k tomu, že na rozdíl od dosavadní letité praxe je mezi dvacítkou nominovaných výhradně sestava lidí s významným profesním životopisem a s většinovým respektem filmařské a kulturní obce. Jsou to veskrze nezávislé osobnosti, lze předpokládat, že kdokoli z nich bude zvolen, bude pracovat v modalitě hledání umělecké kvality projektů a v duchu pojetí Fondu jako kulturní instituce, spíše než jako předvoj dramaturgie některé z komerčních televizí.

V prvním kole byli zvoleni pouze dva lidé. Respektovaný profesor animovaného filmu, mj. tvůrce Pata a Mata Jiří Kubíček a kritik a dlouholetý šéf jedné z významných distribučních společností zaměřujících se na umělecký film Přemysl Martínek.

V pátek může sněmovna zvolit ze zbývajících osmnácti lidí dalších sedm statečných, každá z možností je vynikající, o čemž svědčí životopisy a u většiny i velké počty nominací. Pokud volba neproběhne, celý nominační mechanismus začíná znovu — pozadí zájmů u takové varianty jsem popsal výše.

Sněmovna drží v ruce jednu z výhybek dějin české kinematografie. Nezbývá než doufat ve šťastnou ruku a odvahu k činu...