A jednou také o umění

S odchodem Jana Kristoforiho zanikl hlas, který lidi sjednocuje. Forma převažuje nad obsahem a z umění se vytrácí životodárné proudy. To je bohužel případ i mnoha českých divadelních scén.

Fischerova_11_p1

Táňa Fischerová

25.02.2010 07:00

Ve svých papírech jsem nedávno narazila na útlou brožurku Vox Humana, kterou někdy kolem roku 1997 vydal výtvarník Jan Kristofori, který také stál u zrodu výzvy Vox Humana.

Týkala se výměny názorů a hledání hodnot v oblasti kultury a umění. Jan Kristofori zahájil úvodním slovem k ročence slovy: „Chci se stát kamínkem v mozaice, která vytváří lepší lidství. – Kde v historii byly lidské mravní hodnoty na vysoké úrovni, nastal rozkvět společnosti. Kde zvítězila materiální filosofie, nastal úpadek.“

Jeho aktivita měla tehdy velký ohlas a ozvala se celá řada umělců, tvůrců a lidí mnoha oborů, kteří se k této iniciativě přidávali. Probírám-li se dnes, s odstupem mnoha let jejich slovy, zdají se být zavalena bahnem, které uvolnila průtrž povrchnosti, banálnosti a zábavnosti. Dnes by si snad nikdo ani netroufl přijít s podobnou výzvou. Přesto však nepochybně tato slova dál platí a v menšině působí dál. Za všechny několik citací.

PhDr. Jana Jebavá: „Umění rozvíjí životního ducha, stává se nevyčerpatelnou zásobnicí radosti a slasti, slouží jako povzbuzující stimul života. Podporuje vůli žít. Život naopak objevuje v sobě uměleckou kreativitu, obohacuje různé směry životních cest. Umění není jen pouhou animací životních aktivit, ale patří k základním a podstatným způsobům, v nichž se život jedince formuje a utváří. Umění má tu schopnost, že snáší do světa nové vidění, harmonii a krásu.“

Jan Drozd, spisovatel: „Avšak v poslední době se na nás valí podivné ,umění‘, které nás nejen k lidství nepovznáší, ale naopak sráží zpět k temné zvířeckosti. Prezentováno toliko hrubostí, sexem, vraždami a naprostou citovou vyprahlostí je ve svém důsledku zločinné, byť se často zaštiťuje -ismem postmodernismu."

Zdeněk Posselt, výtvarník: „Ve svém skromném díle jsem se vždy snažil vyjádřit úctu k zemi, věcem i člověku. Možná i proto jsem se nestal známým výtvarníkem. Pokračujte!“

Jan Kristofori před několika lety zemřel a s jeho odchodem jakoby zanikl hlas, který lidi sjednocuje. Díváme-li se kolem sebe, všude převažuje forma nad obsahem a trend, který životodárné proudy hubí.

Nedávno jsem zhlédla ve Vinohradském divadle v Praze dvě inscenace klasických her. Čechovův Višňový sad a Schillerovu Marii Stuartovnu. Anton Pavlovič Čechov uměl mistrovsky popisovat měnící se svět, ve kterém si nikdo neví rady co dělat a jak žít a lidé se tu neorientují ani v sobě a ve svých životech. To vše vypráví s pochopením, humorem a láskou. V Morávkově pojetí jsou všichni v černém, individuality jsou smazány, stromy nekvetou, život už nemá žádnou šanci a všichni se pomalu pohybují na cestě do krematoria. Je to Čechov podříznutý, z něhož odtekla krev a zůstala prázdná kostra.

Friedrich Schiller je vykostěný jinak. Dvě velké královny a jejich politicko-ženský svár jsou zúžené na dvě ženské, které neznají nic než emoce. Alžbětino mocné království sestává z plastových židlí v restauraci čtvrté cenové kategorie a její moc se opírá o několik hlupáků, kteří křičí, jako v této inscenaci každý, a dlouhé minuty spolu šermují golfovými holemi. Symboly nefungují, nikdo nepochopí, proč Alžběta přijede na dvoumetrovém sádrovém koni na kolečkách, a proč se snaží nebohou Marii ve slavné scéně jejich setkání zabalit do červeného koberce. Velikost Schillerova textu, jeho kladení otázek, zápas o život a následnou historickou interpretaci, vše je zničeno a poníženo.

Takováto představení působí rozkladně na city, matou rozum a ochromují vůli. Nejméně dva dny se potom člověk snaží dát se zase do pořádku, vrátit do vlastního těla krev – ducha – a spravit ochromené životní síly.

Jsou dva proudy v umění. První, který se pokoušeli definovat a naplňovat lidé okolo Vox Humana, a ten druhý, který se dnes často objevuje, aniž je definován, rozpoznán a odmítnut. Ten první ale stále existuje.

Na závěr budu citovat z nedávného rozhovoru s brněnskou výtvarnicí Marii Plotěnou, který vyšel v revue Prostor: „Zlo a špatnost ve světě jsou, to je nesporné, ale to všechno je tajemný zákon svobody a kontrastu. Nemohli bychom ocenit věci dobré, kdybychom nevnímali věci zlé. A úkolem umělce také je ty dobré věci lidem přibližovat, sytit hlad lidské duše, zároveň zrcadlit její vnitřní svět, a také ukazovat oázu v poušti a ukazovat cestu k ní. Součástí toho všeho je i láska a bolest, ale též radost ze života a naděje. Na vrcholku pyramidy je vždycky menšina – ať už jsou to spisovatelé nebo malíři nebo tvůrci kulturních časopisů –, ale je ve svém, mnohdy obtížném úkolu důležitá, protože vidí a ukazuje směr, působí na tu většinu, a je tedy pro společnost nezastupitelná.“

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.