Drzé čelo
Zdeněk BártaZaslepený boj proti komunismu v době, která přináší velké množství jiných výzev a témat, je přinejmenším nemístný. Popudem k němu může být i vyrovnávání se se svou vlastní minulostí.
Drzé čelo je lepší než poplužní dvůr, říká známé úsloví. Drzé čelo je hlavním příznakem poruchy osobnosti, které se dříve říkalo psychopatie, ale protože se ze slova psychopat stala nadávka, musíme dnes korektně říkat „člověk s poruchou osobnosti“. Ostatně, je to šikovné, neboť za diagnosu psychopatie jsem byl už před lety pohnán k soudu, zatímco: ty jeden člověče s poruchou osobnosti — to by snad ani žalovat nešlo. Ale pro jistotu zůstanu u toho „drzého čela“, to je nežalovatelné snad už vůbec.
K drzému čelu patří přehnané sebevědomí a pocit důležitosti, citová povrchnost, chlad, arogance, chorobné lhaní, nedostatek empatie, podvodné a manipulativní jednání, absence svědomí, studu a pocitu viny, neschopnost přijmout důsledky vlastního jednání, A možná hlavně: absence smyslu pro humor a pro sebeironii — pokud není jen hraná a není součástí manipulativního postoje. Drzé čelo představuje narcistickou, histriónskou, paranoidní, schizoidní, vyhýbavou, závislou nebo hraniční osobnost.
To mám nejen z knížek, ale i z vlastního pozorování. Drzá čela se vyznačují manipulativním zacházením s druhými lidmi jako s věcmi, což jim při dostatečně vysokém intelektu pomáhá stávat se vůdci i celých národů — však také se to mezi úspěšnými politiky psychopaty v dějinách jen hemží.
I na naší současné scéně se pohybuje celá řada úžasných osobností s učebnicově drzými čely. Každý si jistě dosadí své oblíbené, k mým oblíbencům, těm, které jsem měl možnost poznat osobně, patří takoví jako namátkou Václav Klaus — ten je přímo učebnicový, Vladimír Železný — úžasně schopný a inteligentní, geniální řečník, neskutečná Jana Bobošíková, abych nejmenoval jen muže, zde bych se však chtěl krátce věnovat s láskou Jaromíru Štětinovi, který v souvislosti se zákazem Dělnické strany vytáhl opět do svého antikomunistického boje.
Dne 26.3.2008 se v Senátu opět zas jednou projednával „Návrh senátního zákona senátorů Martina Mejstříka, Richarda Sequense, Josefa Novotného, Jana Horníka a Jaromíra Štětiny, kterým se mění zákon č. 140/1960 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších právních předpisů“. Fakticky šlo o zviditelnění autorů návrhu, virtuálně šlo o navrácení slova „komunismus“ do § 260 o propagaci extremistických hnutí, kterýžto text už předtím ústavní soud z dobrých důvodů zrušil.
Zpravodajem ústavně-právního výboru byl senátor Jaromír Volný, který byl mimo jiné vězněn za komunistů z politických důvodů a který návrh doporučil zamítnout. Řekl doslova: „Projednávaný návrh zákona je naprostý právní, věcný a jazykový nesmysl a Senát by s ním měl podle toho naložit.“ Když byl opakovaně autory návrhu, zejména senátory Mejstříkem a Štětinou, osobně napadán, ohradil se na adresu senátora Štětiny, že jej nemá co kritizovat, neboť v době kdy byl Volný v kriminále, Štětina byl v KSČ.
A také doslova řekl: „ Já bych chtěl na závěr říci, a mluvím teď zcela obecně, že je mi úplně jedno, jestli byl někdo členem KSČ, SSM či jiných podobných organizací, co mi však vadí, je v mnoha případech skutečnost, že reakcí některých bývalých aktivních svazáků a komunistů na vývoj, na změnu společenských poměrů po roce 1989, je rafinovaný obrat o 180 stupňů a vpravdě kafkovská proměna v ještě aktivnější a ambicióznější ultrakonzervativce a antikomunisty.“
Jaromír Štětina však byl nejen v KSČ. V životopise má ještě jeden vrub — dobrovolně podepsanou spolupráci s StB. Podrobně o spolupráci s StB píše Tomáš Pecina. Úžasná je tisková zpráva senátora Štětiny, ve které reaguje na svůj podpis o spolupráci. To už je opravdu ukázka drzého čela par excellence.
Nechal bych pana senátora na pokoji, vždy jsem byl zastáncem tlusté čáry za minulostí a zabýval bych se vždy jen případnou trestní odpovědností podle zákona u lidí spolupracujících s tím, či oním režimem. Exhibicionismus pana senátora, štvoucí jej a jemu podobná drzá čela neustále na výsluní bez jakékoliv sebereflexe, mne však fascinuje. Jak je možné, že takovíto lidé jsou vždy a v každé době salonfähig?
Je to tím, že jsme všichni tak trochu stiženi poruchou osobnosti? Nebo je to normální a bylo tomu tak vždycky, že se na piedestal moci drali psychopati? Byl bych docela rád, kdyby mi to někdo vysvětlil.
"V sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých letech pak uspořádal přibližně dvacet pět přírodovědných a sportovních výprav na Sibiř a do asijských zemí. Je zakladatelem českého raftingu a z té doby také pochází jeho nejznámější kniha S Matyldou po Indu, která se stala jakousi vodáckou biblí pro tři generace českých vodáků."
A opět: to byla jistě skvělá věc a budiž mu to přáno, kdyby člověka nenapadaly otázky: proč teď ten člověk tak brojí proti bývalému komunistickému režimu, když mu umožnil jiným absolutně zapovězené věci a když tam, kam se on dostal, nevstoupila v oné době krom domorodců lidská noha aniž by k tomu měla požehnání sovětských tajných služeb ?
V idealismu setrvejme....