V těchto listopadových dnech jsem tak trochu euroskeptikem

Zatím největším pochybením Evropské unie byl její, a tedy i náš, ústupek Václavu Klausovi.

Ivan-stampach-profil-foto

Ivan Štampach

30.11.2009 04:00

Poprvé po létech se ve mně probudily pochybnosti o institucích Evropské unie. Vždy jsem dosud dával přednost civilizovaným nařízením bruselských úředníků proti barbarství české veřejnosti a českých úřadů. Byrokrati z EU nám nepřepisují jen délku, tloušťku a ohnutí eurobanánu. Jejich působení nespočívá jen v tom, že nám zakázali bramborový líh smíchaný s roztokem sacharózy, chemickými barvivy a chemickými aromaty nazývat rumem. Především jejich nařízení chrání náš život, naše zdraví, naše bezpečí, naše vzdělávací možnosti, náš přístup ke kulturním hodnotám a naše práva.

Teď však zjišťuji, že Evropská rada machiavelisticky ustoupila tlaku Václava Klause a připustila, že pro české občany nebude platit vyšší standard lidských a občanských práv, než jaký poskytuje zdejší Listina základních práv a svobod. Prezident Klaus se výslovně ohrazuje proti prosazování lidských a občanských práv. Dokonce prohlásil, že humanrightismus je v rozporu s demokracií. Český občan se nebude moci dovolat svých práv před soudními instancemi náležícími Evropské unii, i když se zatím právníci rozcházejí v tom, jakých případů se to může týkat. Naštěstí ještě stále zbývá Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, který nemá s EU nic společného (je orgánem Rady Evropy).

Ideologie stojící za tímto omezováním práv českých občanů si říká liberalismus, bývá také označována jako neoliberalismus. Václav Klaus se sám občas řadí ke směru liberálně konzervativnímu. Je zřejmé, že liberalismus dnes zastává opak toho, pro co vznikl a podle čeho se jmenuje. Dnes je pouze účelovou obranou ekonomicko-politické mocenské elity, jejích vlastnických nároků a její kontroly nad občanskou společností.

Můžeme vést úvahy o vyprázdnění liberálních deklarací, o vypjatém individualismu, který stojí za touto ideologií. Můžeme mluvit o potřebě smyslu pro komunitu a o potřebě deklarovat vedle občanských práv i občanské povinnosti. Můžeme se ptát, jaké ekonomické a sociální poměry činí lidská práva méně iluzorními a více reálnými. Ale vždy nakonec nezbývá než respektovat důstojnost lidské osoby, její duchovní charakter, božskou jiskru na dně lidské duše, hájit integritu lidského bytí, právo na ochranu, na prostor, na zachování lidské důstojnosti. Proti malthusiánské, darwinistické, prostě materialistické antropologii je třeba stát na stráži lidské svobody.
Vnitřní svobodu ducha nezlomí ani žalář, natož klausovská limitovaná demokracie. Ale vnitřní svoboda žádá vnější projev.

Máme za sebou rituální tance k výročí 17. listopadu a média nám denně připomínají události z doby před dvaceti lety. Chtěl jsem se aspoň skromně připojit. Sentiment mi připomínal tehdejší mladistvé vzepětí, ale nakonec se nemohu podílet na triumfu nynějších vítězů. Nemohu se zbavit dojmu, že slavili a ještě slaví vítězové nad sametovou revolucí a nad jejími ideály. Nakonec jsem si jen v soukromí vděčně zavzpomínal, co špatného jsme pomáhali svrhnout demonstracemi v  týdnu po 17. listopadu 1989, ale také jsem se vážně zpytoval, čemu špatnému jsme tím otevřeli dveře.

Uvažoval jsem, zda spolu s mnoha dalšími poraženými nevyjít znovu do ulic pro stejnou vizi, jakou jsme měli na mysli tehdy. Pokusil bych se spolu s jinými protestovat proti čerstvým pokusům potichu u nás nastolit prezidentský systém, proti tendenci omezovat (v zájmu fiktivního bezpečí) občanská a lidská práva, ale i proti rozhodnutí Evropské rady, která nás, české občany, obrala o část práv, která jsme měli na mysli v mrazivých listopadových dnech roku 1989 na Václavském náměstí. Měli bychom také zatím prázdné ruce.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.