Státní bezpečnost, normalizace a budoucnost levice

Ve společnosti se nevedou zásadní diskuse ani o minulosti, ani o budoucím směřování. To představuje výzvu pro českou levici.

Při jednom nedávném semináři, zabývajícím se otázkami alternativního rozvoje a ekonomiky, kterého jsem se účastnil, se v debatách překvapivě často ukazovalo, že při řešení současných a budoucích ekonomických problémů skoro nikdo ze zúčastněných (studenti, pracovníci nevládních organizací, akademici) nepočítá s tím, že by se nějaká podstatná řešení mohla rozvíjet v součinnosti se státem.

Převládal pocit, že si udržitelné alternativy musíme zjednávat sami, nejlépe na lokální úrovni. Přítomný rakouský referent to komentoval, že u nich byly takové debaty možné snad v sedmdesátých letech, ale že současná občanská společnost si je dobře vědoma, že stát je od toho, aby sloužil občanům a řešil problémy, a že aby tomu tak skutečně bylo, je třeba pouštět se do politiky a ovlivňovat dění nejen na místní úrovni, ale na všech úrovních. A na rozdíl od rovněž převažujícího mínění u nás má v těchto snahách pořád smysl mluvit o levici a o pravici.

Iniciativa Inventura demokracie se ve svém prohlášení „Reflexe naší komunistické minulosti“ ptá, nakolik je tento postoj nedůvěry ke státu, vyjádřené pocitem, „že o nás rozhoduje ´někdo nahoře´ a že se s tím nedá nic dělat … přímým následkem komunismu.“

Souvislost s minulým režimem je zřejmá, ale málo prozkoumaná, mimo jiné proto, že samozřejmě žádná naše „komunistická minulost“ neexistuje a už tento způsob tázání je vlastně součástí problému. Označovat minulý režim za „komunismus“ je snad přijatelné jako zkratka v nějaké neoficiální debatě, ale jistě ne v solidní žurnalistice nebo v programovém dokumentu mladých vzdělanců ze studentské iniciativy, která chce překonávat rozdělení na „my a oni“ a prohlubovat demokracii.

O upřímnosti a záslužnosti té snahy není pochyb, ale to nestačí, protože jak známo, cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Náprava společnosti se nepovede bez uzdravování myšlení a jazyka, bez solidního zkoumání minulosti („A proto chceme vědět, jaká ta minulost doopravdy je“, píše iniciativa), bez kritické reflexe vlastního myšlení a role včera a dnes a bez politických zápasů o podobu budoucnosti.

Vědět jaká ta minulost vlastně byla a jak ovlivňuje současnost, je důležité téma, především pro levici, protože v pravé části politického spektra je minulost zpravidla užitečná jen jako strašák a při tom jsou znalosti spíš na škodu. Dosud strašení minulostí fungovalo až překvapivě dobře, mimo jiné proto, že chybí odpovídající věcná debata na straně demokratické levice, jak na to v tomto periodiku upozornil například Patrik Eichler.

Zbytečně defenzívní postoj, zejména pokud jde o historickou práci při zacházení s materiály Státní bezpečnosti a zkoumání doby normalizace byl podnětem k setkání u kulatého stolu, který uspořádala na Popeleční středu Ekumenická akademie. Účastnili se ho novináři z okruhu Listů, patočkovské redakce Literárních novin a Deníku Referendum, mladí historici a další osobnosti.

První okruh rozhovoru, věnovaný otázce, jak pracovat s materiály StB a jak se vyrovnat s jejich zneužíváním se snažil vyhnout obvyklé neplodné jednostrannosti, která tyto spisy považuje (zprava) buď za hlavní, ne-li jediný zdroj informací o minulém režimu, nebo (zleva) za zcela nedůvěryhodné a pochybné informace, které se nikdy neměli zveřejňovat.

Ke zveřejnění ovšem došlo a byl to jeden z významný projevů společenské změny, byl to akt vítězů. Ti, kdo v rozhodujících obdobích určili pravidla, se dnes s pomocí těchto materiálů vyrovnávají zdaleka nejen s bývalými protagonisty socialistické diktatury (s těmi, kdo StB řídili ovšem nikoliv), ale i s těmi vítězi nad ní, kteří nekritizovali reálný socialismus zprava, ale zleva.  Stejně tak, zdá se, není zajímavé kompromitovat ty, kdo hladce vpluli do světa byznysu, nebo prodělali dodatečné obrácení na pravou víru.

Možnost zneužití kompromitujících materiálů jako zdroje je veřejnosti známa dostatečně z řady více či méně nechutných kauz splňujících politickou nebo bulvární objednávku. To je tak rozšířené, že pracovníci archivů se automaticky žadatelů o informace ptají „Na koho to chcete?“ a jsou zaskočeni, když badatel nehledá spis určité osoby, ale jiný typ materiálů.

Ve veřejné debatě se prakticky neobjevuje odborný historický pohled na třídění a využívání těchto materiálů, Ale ani ve vysokoškolském vzdělání se studenti nedozví, jak pracovat s archivními materiály pro soudobé dějiny. Z debaty vyplynulo, že skutečným přínosem historickému poznání mohou být archivy StB jen pokud budou zasazeny do širšího kontextu a podaří se překonat „archivní fetišismus“.

Přesah do současnosti mají osobní příběhy ale i způsoby používání jazyka. Otřásající a odcizující zkušenost zažívají nad svazky i oběti sledování, když se dočítají o životě vlastním a životě svých blízkých popsaném jazykem sledovatelů. Je zřejmé, že takovouto „realitu“ nelze přijmout, nemůže to být celá pravda ani o obětech, ani o pachatelích, těch, co se z nejrůznějších důvodů zapletli. Takovou zkušenost lze plně zachytit zřejmě jen uměleckými prostředky.

Druhý okruh otázek kolem kulatého stolu se zamýšlel na tím, co nás učí posledních čtyřicet let (dvacet let normalizace a dvacet let budování demokracie a kapitalismu) o levicovosti? Co je levicové tehdy a co dnes?

Reálně existující socialismus sice nadále znamenal společenské vlastnictví výrobních prostředků a rovnostářskou distribuci, ale podstatně mu chyběla politická dimenze levicového projektu: demokratické, emancipační, progresivní rysy ta společnost rozhodně neměla a navíc na ně rezignovala, takže to skončilo socialismem reálně existujícím, jehož mnozí protagonisté ovšem neměli větší problémy stát se zmrtvýchvstalými pragmatiky kapitalismu.

Čas normalizace vyznačoval svébytnou racionalitou cukru a biče a pragmatismem, který dokázal dojednat jakousi společenskou smlouvu založenou na strachu, že by se mohla vrátit padesátá léta, ale i na snaze zlepšit konzumní možnosti obyvatelstva. Tichá dohoda zněla „všichni se budou jako usmívat“ a budou ponecháni v klidu, ti kdo budou rušit klid na práci, budou vyloučeni – disidenti, alternativní kultura...

Tento přístup se zvláštním způsobem reprodukuje i v současné době a proto lze oprávněně mluvit o nové normalizaci. Ti kdo nezapadají do nových pořádků, jsou opět vylučování a existenčně ohrožováni, tentokrát jako nepřizpůsobiví – Romové, bezdomovci, socky a lůzři. Dnes se už nestačí jen usmívat a někde v klidu a pohodě přežívat, je nutné také podávat výkony nebo mít zdroje k přežití transformací a krizí. Takže suma sumárum je těch vyloučených daleko víc, kdosi například připomněl, že Česká republika má v přepočtu na tisíc obyvatel dvakrát víc vězňů, než je evropský průměr. Pozoruhodné je, že se to všechno děje jaksi samovolně, není na to třeba tajná policie.

I v těch posledních dvaceti letech, byl po odeznění prvního nadšení emancipační diskurs potlačen, étos svobody byl zredukován na individualistické dělat si co chci. Ve společnosti se nevedou zásadní diskuse ani o minulosti ani o budoucím směřování. Zčásti proto, že ti, kdo mají zájem na statu quo prostě o žádné diskuse nestojí, ale zčásti i proto, že chybí jazyk, který by odhaloval (a nazýval např. kapitalismus kapitalismem), proto, že na veřejnosti dále přežívá jazyk, který realitu ideologicky zakrývá a zamlžuje (a mluví raději o tržním hospodářství). Jedním z paradoxních důsledků je, že většina populace zastává tradičně levicové hodnoty, ale vyjadřuje se výrazně pravicovým jazykem.

Levice není dosud schopna chopit se přesvědčivě a aktuálně velkých emancipačních témat, jako jsou feminismus, lidská práva nebo trvalá udržitelnost. Jedním z důvodů je pravděpodobně skutečnost, že se u nás, na rozdíl od západních zemí, nepodařilo do společnosti integrovat emancipační náboj šedesátých let. Dnes ovšem ani to nestačí, čelíme problémům, na které je třeba hledat nové odpovědi. Jisté je, že to za současnou levici nikdo neudělá. Doba je na to víc než zralá.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

Úterý, 23.Února 2010, 10:26:22

Na směřování nové vlny normalizace upozorňoval srozumitelně a jasnými slovy Karel Kosík už na jejím samém začátku. Odpovědí mu bylo to, co je (nejen) v Čechách "generální linií": MLČENÍ.

Přimlouvám se za větší adresnost: Levice a pravice sice nepochybně představují důležité souřadnice, leč mluvit obecně o (současné) "levici" je hodně vágní a někomu by mohlo připadnout, že je zde řeč o blanických rytířích.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.