Státní bezpečnost, normalizace a budoucnost levice

Jiří Silný

Ve společnosti se nevedou zásadní diskuse ani o minulosti, ani o budoucím směřování. To představuje výzvu pro českou levici.

Při jednom nedávném semináři, zabývajícím se otázkami alternativního rozvoje a ekonomiky, kterého jsem se účastnil, se v debatách překvapivě často ukazovalo, že při řešení současných a budoucích ekonomických problémů skoro nikdo ze zúčastněných (studenti, pracovníci nevládních organizací, akademici) nepočítá s tím, že by se nějaká podstatná řešení mohla rozvíjet v součinnosti se státem.

Převládal pocit, že si udržitelné alternativy musíme zjednávat sami, nejlépe na lokální úrovni. Přítomný rakouský referent to komentoval, že u nich byly takové debaty možné snad v sedmdesátých letech, ale že současná občanská společnost si je dobře vědoma, že stát je od toho, aby sloužil občanům a řešil problémy, a že aby tomu tak skutečně bylo, je třeba pouštět se do politiky a ovlivňovat dění nejen na místní úrovni, ale na všech úrovních. A na rozdíl od rovněž převažujícího mínění u nás má v těchto snahách pořád smysl mluvit o levici a o pravici.

Iniciativa Inventura demokracie se ve svém prohlášení „Reflexe naší komunistické minulosti“ ptá, nakolik je tento postoj nedůvěry ke státu, vyjádřené pocitem, „že o nás rozhoduje ´někdo nahoře´ a že se s tím nedá nic dělat … přímým následkem komunismu.“

Souvislost s minulým režimem je zřejmá, ale málo prozkoumaná, mimo jiné proto, že samozřejmě žádná naše „komunistická minulost“ neexistuje a už tento způsob tázání je vlastně součástí problému. Označovat minulý režim za „komunismus“ je snad přijatelné jako zkratka v nějaké neoficiální debatě, ale jistě ne v solidní žurnalistice nebo v programovém dokumentu mladých vzdělanců ze studentské iniciativy, která chce překonávat rozdělení na „my a oni“ a  prohlubovat demokracii.

O upřímnosti a záslužnosti té snahy není pochyb, ale to nestačí, protože jak známo, cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Náprava společnosti se nepovede bez uzdravování myšlení a jazyka, bez solidního zkoumání minulosti ( „A proto chceme vědět, jaká ta minulost doopravdy je“, píše iniciativa), bez kritické reflexe vlastního myšlení a role včera a dnes a bez politických zápasů o podobu budoucnosti.

×
Diskuse
February 23, 2010 v 10.26
Na směřování nové vlny normalizace upozorňoval srozumitelně a jasnými slovy Karel Kosík už na jejím samém začátku. Odpovědí mu bylo to, co je (nejen) v Čechách "generální linií": MLČENÍ.

Přimlouvám se za větší adresnost: Levice a pravice sice nepochybně představují důležité souřadnice, leč mluvit obecně o (současné) "levici" je hodně vágní a někomu by mohlo připadnout, že je zde řeč o blanických rytířích.