Jak ukázala i debata po posledním výstupu Miloše Zemana, na ruské Pussy Riot se v České republice jen tak nezapomene. Co ale o nich dnes víme? Drtivá většina textů, ve kterých se jméno této skupiny objevuje, se stále váže k onomu vystoupení v Chrámu Krista Spasitele v únoru 2012, případně k procesu, který byl veden následně se třemi členkami skupiny: Marijou Aljochinovou, Naděždou Tolokonnikovovou a Jekatěrinou Samucevičovou.

Věcné zprávy o Pussy Riot obvykle končí Putinovou „olympijskou“ amnestií a propuštěním Aljochinové a Tolokonnikovové v prosinci 2013 nebo incidentem v Soči z února 2014, kde byly punkerky snažící se o další vystoupení sešlehány kozáckou pořádkovou hlídkou.

Co tedy dělají dívky, o nichž se stále tak píše a mluví, nyní? Leckteří kritici někdejší přisprostlosti, provokativnosti a necitlivosti skupiny se možná podiví.

Marija Aljochinová a Naděžda Tolokonnikovová, tedy ty z členek, které šly nakonec do vězení, splnily to, co slíbily krátce po propuštění: na jaře 2014 založily občanské sdružení poskytující právní pomoc šikanovaným vězňům, dodávající informace jejich rodinám a usilující o nápravu ruské vězeňské legislativy i praxe.

Sdružení dostalo název Zona Prava, což lze do češtiny přeložit buď doslovně jako Právní zóna nebo přeneseně jako Právo do vězení. A soudě dle obsahu webových stránek jde o sdružení dosti aktivní.

Aljochinová a Tolokonnikovová rovněž projely několik evropských států a USA, kde navštívily řadu věznic a absolvovaly porady s experty na fungování trestního aparátu. V důsledku poznatků pak spustily v září 2014 další projekt nazvaný MediaZona — internetové médium, jež má přinášet zprávy o kontroverzních či jinak důležitých soudních procesech, vězeňských aférách a tvorbě příslušných zákonů v Rusku.

Zatímco Zona Prava funguje do značné míry jako linka bezpečí s odborným aparátem, MediaZona je novinářské těleso se silným reportérským oddělením a zkušenou redakcí v čele Sergejem Smirnovem a dalšími žurnalisty často povyhazovanými ze známých zpravodajských webů.

Oba projekty jsou financovány především z individuálních darů poskytnutých ve formě pravidelného měsíčního příspěvku. Minimální výše daru je ovšem značná — každý měsíc alespoň 50 dolarů.

Cesta Samucevičové

Třetí ze známé trojice Pussy Riot Jekatěrina Samucevičová — ta, jež byla odsouzena jen na podmínku, neboť se prokázalo, že při incidentu v Chrámu Krista Spasitele byla zadržena ochrankou hned zkraje, a tak se nestihla do vystoupení zapojit — ustoupila v posledních měsících do pozadí.

Na podzim 2012 a v zimě 2013 byla Samucevičová médii velice žádána. Napsala několik komentářů o procesu, cílech a stylu skupiny. Poskytla řadu rozhovorů a vystoupila na několika protirežimních demonstracích. Vidět byla zejména při protestech proti kriminalizaci projevů sexuálních menšin.

V únoru 2013 však přišel německý Spiegel s příběhem jisté Iriny Orlovové, která měla být nastrčena k Samucevičové na celu, svést ji a následně přimět k dohodě s Kremlem — jakémusi kompromisu, jenž jí měl zajistit onen podmíněný trest.

Samucevičová jakoukoliv dohodu popřela. V kruzích stoupenců Pussy Riot se ale podezření nikdy úplně nezbavila a ani s Aljochinovou a Tolokonnikovovou už nevystupuje.

V textech autorů, kteří sledují osud Pussy Riot dále, lze najít i výklad, že se Samucevičová prostě vrátila ke své někdejší práci (byla programátorkou) nebo že není pro média ve srovnání Aljochinovou či Tolokonnikovovou jednoduše dost atraktivní — a to jak osudem, tak i fyzickým vzhledem.

Konec punku?

Aljochinová a Tolokonnikovová sklidily v únoru 2014 kritiku části punkové scény, když se nechaly během návštěvy USA pozvat Madonou k vystoupení na placeném koncertu, jenž měl zároveň symbolicky podpořit odpůrce režimu v Rusku. Údajné další členky Pussy Riot vydaly přímo prohlášení, v němž Aljochinovou a Tolokonnikovovou po této události „vyloučily“ ze skupiny.

Dívky reagovaly vyjádřením, že na cíle, identitu a styl Pussy Riot nemá nikdo copyright a že o žádném vylučování mluvit nelze, protože Pussy Riot dnes může být každý, kdo se cítí být osloven původní skupinou. A toto pobídnutí, zdá se, zapůsobilo.

Samucevičová, Aljochinová ani Tolokonnikovová tedy už dnes jako punkerky nevystupují. První žije, jak bylo naznačeno, zcela v ústraní. Další dvě se staly profesionálními aktivistkami.

Marija Aljochinová a Naděžda Tolokonnikovová obdržely v končícím roce Cenu Hannah Arendtové za politické myšlení udělovanou brémskou vládou a Nadací Heinricha Bölla a Cenu Václava Havla za kreativní disent, kterou udílí Human Rights Foundation.

V Rusku mezitím vzniklo a v současnosti funguje nejméně deset punkových či různě angažovaných těles, jež jméno Pussy Riot tak nebo onak využívají. Několik z nich přitom vystupuje stále v typickém oděvu původní skupiny, a to i přesto, že nošení pletených kukel — balaklav — bylo v zemi zakázáno.

Fenomén Pussy Riot tak žije dál nejenom jako symbol, či obchodní značka, ale i v původní syrové podobě — i když skupina v sestavě, která v únoru 2012 provokovala v moskevském Chrámu, dnes už neexistuje.