Sítě obnovitelnou energetiku zvládnou

Na záplavě článků napadajících obnovitelné zdroje vyniká to, že zpravidla citují jednu a vyhroceně kritickou stranu, jiný názor zde nezazní. A také: kdy jste naposledy v mainstreamových médiích četli podobně systematický rozbor negativ uhelných a jaderných elektráren?

Už z letmého nahlédnutí do českých médií je vidět, že zde probíhá systematická kampaň proti obnovitelným zdrojům energie. Čtenář je už několik let pravidelně krmen zprávami o nafouknutých i smyšlených nevýhodách větrných elektráren. Teď se pod ještě soustředěnější palbou ocitly elektrárny solární.

Leckdo tak začíná věřit tomu, že obnovitelná energie v množství větším než mizivém ohrozí stabilitu elektrárenské sítě, přivede nás na mizinu a ještě ke všemu zamoří krajinu.

Dobrá zpráva je ta, že jsou to holé nesmysly (a pro mě námět na sérii článků). Těžší je ale dosáhnout toho, aby pravda získala alespoň takový prostor, aby byla v českém mediálním provozu vidět a slyšet. Naštěstí se můžeme podívat do sousedních zemí, které čisté zdroje energie rozvíjejí už léta. Žádný předvídaný rozvrat sítí tam nenastal.

Takže začněme srovnávat. Podle oficiální statistiky Energetického regulačního úřadu  vyrobila ČR v roce 2009 celkem 82 TWh (terrawatthodin, tedy miliard kilowatthodin) elektřiny. Solární elektrárny z toho dodaly 0,09 TWh, tedy 0,1 %. Podle odhadů téže instituce by se instalovaný výkon fotovoltaiky mohl v příštích letech zvýšit na pětinásobek, protože zhruba takovou kapacitu přípojek poskytly distribuční společnosti potenciálním investorům. I kdyby se zázrakem realizovaly všechny tyto projekty, podíl solární elektřiny by se pak pohyboval řádově kolem jednoho procenta.

V zemích, které patří mezi lídry v rozvoji obnovitelných zdrojů, je ale takový podíl solární elektřiny běžný a dále rychle roste. Ve Španělsku už to bylo vloni celoročně 3 % a nárazově dokonce 10 %, v sousedním Německu průměrně přes 1 %. Sítě se jim tam nehroutí, ač by na tom podle českých měřítek měly být mnohem hůř také proto, že jimi proudí velké množství elektřiny z větru. Konkrétně v Německu zajistil 10 %, ve Španělsku 14 % a v Dánsku dokonce 21 % proudu. Kolik vyrobily větrné elektrárny v České republice? Za loňský rok to bylo celkem 0,29 TWh, tedy zanedbatelných 0,3 %.

V poslední době jsem dostal několik zpráv od kolegy z Madridu o tom, jaký nový rekord tam obnovitelné zdroje zase vytvořily. Podíl solární elektřiny v tamní rozvodné síti se vloni v letních měsících přiblížil už deseti procentům. Za celý prosinec 2009 překročil podíl větrných elektráren v síti 19 %, v jednu chvíli už dodávaly dokonce 54 % celkové španělské spotřeby. Výpadky v tamní síti kvůli tomu nenastaly, a to i přes to, že Španělsko je geograficky poměrně izolované a přeshraniční toky elektřiny se sousedními státy jsou minimální.

Počátkem února zveřejnilo Greenpeace studii od německé výzkumné společnosti Energynautics, která je špičkou v oboru integrace moderních elektrárenských soustav. Ukazuje, že i kdyby Evropa vyráběla přes 90 % elektřiny z obnovitelných zdrojů – jak to navrhuje progresivní scénář „Energetické revoluce“ pro rok 2050 – zajistila by rozvodná síť i při relativně malých úpravách stabilní a spolehlivé dodávky elektřiny po celý rok.

Moderní sítě si totiž dokáží s kolísáním výkonu obnovitelných zdrojů poradit, a to díky kombinaci několika principů. Mezi ně patří pružná regulace části spotřeby pomocí tzv. chytrých sítí („smart grids“) – okamžiky, kdy se zapínají některé domácí spotřebiče, může inteligentní systém posouvat v rozmezí několika minut až několika hodin, aniž bychom to na službách, které nám poskytují, poznali: jde o ohřev vody, vytápění, provoz mrazáků a chladniček, klimatizaci, dokonce i pračky nebo sušičky. Tím je možné regulovat zhruba polovinu spotřeby domácností tak, aby to bylo optimální z hlediska stability sítě a dodávek proudu z obnovitelných zdrojů.

Prostřednictvím rozptýlené a decentralizované výroby elektřiny („microgeneration“) na úrovni jednotlivých budov či obcí, například v solárních panelech či větrnících na střechách, stejně jako kombinovanou výrobou elektřiny a tepla v domovních kotlech a teplárnách, lze pokrýt část místní spotřeby a tím snížit nároky na dodávky elektřiny ze vzdálených, centralizovaných elektráren.

V chytře řízené soustavě také funguje kompenzace výkonu mezi jednotlivými obnovitelnými zdroji: například když je pod mrakem a nesvítí slunce, většinou fouká vítr. A když zrovna nejede ani jedno, může jejich výrobu zastoupit elektrárna spalující bioplyn nebo přečerpávací vodní elektrárna. Například v Německu takto úspěšně experimentují s ostrovním, tj. od okolní sítě izolovaným provozem soustavy jedenácti větrných turbín, dvaceti solárních elektráren, elektrárny na biomasu a vodní turbíny.

Dalším opatřením je zvýšení kapacit rezervoárů na energii: ty mohou akumulovat elektřinu v době, kdy je výroba z obnovitelných zdrojů vyšší než okamžitá spotřeba, a pak ji vracet do sítě ve chvíli, kdy produkce klesne nebo odběr naroste. Vedle tradičních vodních nádrží se objevuje několik slibných technologií, které mohou už v tomto desetiletí začít hrát významnější roli. Jde například o zásobníky na stlačený vzduch nebo integraci automobilů na elektrický pohon a jejich akumulátorů do chytré sítě.

Lokální výkyvy ve výrobě a spotřebě také překvapivě dobře vyrovnává propojení přenosových soustav ve větších geografických měřítcích: nestává se, aby zároveň nefoukalo na jihu a na severu Německa. Již existující jednotná evropská síť nám může pomoci harmonizovat výkony obnovitelných zdrojů napříč celým kontinentem.

Vize místních a regionálních chytrých sítí propojených navzájem přenosovou soustavou („super grids“) je poměrně novým, avšak stále víc uznávaným konceptem. Vychází z  faktu, že moderní technologie obnovitelných zdrojů nám v příštích letech umožní vyrábět čím dál větší podíl spotřebované energie. Není to jen díky tomu, že výrobní náklady v těchto zdrojích meziročně prudce klesají, takže se mnohé už v tomto desetiletí stanou plně konkurenceschopné. Nástup čistých zdrojů je také výsledkem moudrého politického rozhodnutí postupně nahrazovat špinavé a rizikové technologie, které jsou navíc závislé na dodávkách paliv z ubývajících zásob surovin.

Evropská unie tak přijala závazný cíl do roku 2020 zvýšit podíl obnovitelných zdrojů ve výrobě elektřiny na 32 %. To znamená, že už nyní musíme začít připravovat a modernizovat sítě a elektrárenskou soustavu tak, aby mohla integrovat rychle rostoucí objem pružné obnovitelné zdroje energie.

Je jasné, že pro kolosy typu ČEZ, který je zvyklý bourat obce, pálit uhlí a stavět jaderné reaktory, představuje taková změna ohrožení stávajícího podnikatelského plánu a krátkodobých zisků. Patrně proto, že zároveň podkopává i politické a mocenské struktury, jež se na jeho způsob podnikání za uplynulá léta napojily, jsme dnes svědky hysterického útoku proti obnovitelným zdrojům. Je smutné, že se do něj aktivní veřejnou kampaní a nepravdivými informacemi zapojily i instituce jako Energetický regulační úřad a Česká přenosová soustava. Ty měly navíc řadu let přímo v popisu práce připravit českou elektrárenskou síť na to, aby už letos v souladu se závazkem vůči EU i s oficiální energetickou politikou ČR zvládla osmiprocentní podíl obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny. Jsme s bídou na šesti procentech – a ony bijí na poplach a tahají za záchrannou brzdu.

Jenže ani česká specifika vývoj nezastaví. Paradigma a dogma základního výkonu, kdy několik velkých fosilních a jaderných elektráren pumpuje elektřinu do sítě čtyřiadvacet hodin denně a sedm dní v týdnu, skutečně patří do minulých století. Hrozí tedy především to, že nám zase ujede evropský vlak.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.