Romano Guardini ve své knize O posvátných znameních tvrdí, že brána kostela mluví. Ostatně, že kdyby tomu tak nebylo, nemusela by tam být brána, ale stačila by prý díra ve zdi. Ráda mu to věřím, protože já zase vím, že mluví karlínský viadukt. Alespoň po setmění.

Chodívám někdy z Florence do Karlína pěšky, protože tam sídlí jedna spřátelená ekologická organizace, nebo lépe řečeno sídlí tam jedna organizace, ve které pracují mí přátelé. A takhle jednou, poprvé, když na mě viadukt promluvil, řekl mi zcela srozumitelně: Nespouštěj oči z trati, nebo se mezi pražci ztratí nit příběhu. Což bylo tehdy zcela srozumitelné, nejen proto, že je to napsáno na ceduli vedle kolejí vedoucích do kolínského depa. Ale to by bylo jiné povídání. Teď je důležité, že takhle před rokem v lednu jsme s viaduktem přišli na jinou věc. Řeč byla o tom, kde se asi stala chyba, že po dvaceti letech v zásadě úspěšné práce ekologických občanských iniciativ většina veřejnosti nejen neví, co ochránci životního prostředí dělají, ale hlavně, že určitě neví vůbec proč. Že tomu vůbec nerozumí. Když se někdo přiváže ke komínu a bude to v novinách, možná si ten den pár lidí vzpomene, že se ti blázni zase někde přivázali, ale když od nich budu chtít slyšet, proč to udělali, myslím, že mi to nikdo nebude umět říct. Velryby, dobrá, těch je asi škoda, ty je potřeba chránit...

Tahle otázka mne opravdu zaskočila. Tedy jsem si ji pěkně za krkem usazenou přinesla i na návštěvu do té kanceláře, je pravda, že tam měli zrovna trochu frmol. Ale obě jsme tam dostaly do kožichu nevídaně, jako bychom prý chtěly kazit těm dobrým lidem práci, kterou oni dělají s velkým nasazením a na vysoké odborné úrovni a samozřejmě, že jim vždycky záleží na tom, aby se lidé o nich dozvěděli. A nebylo mi nic platné, když jsem říkala, že já se z toho výsledku nevyjímám. Protože oni přece monitorují všechna média a mají z poslední akce takovou a takovou citovanost, dokonce minutu v hlavním zpravodajství a já se jen intelektuálně předvádím, a tak, když jsem tak chytrá, tak ať jim řeknu, jak to mají dělat lépe.

No, já tedy chytrá nejsem, a už vůbec ne tak. A otázek mám vždycky o dost víc než odpovědí. Takže mě nezbývá než počkat, až někdo odpoví mně. Tahle odpověď ale byla opravdu vydatná, skoro jako pěstí na solar. Mám teď na mysli výsledky jednání tripartity o opatřeních k oživení ekonomiky. My, co se okolo ochrany životního prostředí už nějakou chvíli motáme, pokládáme za samozřejmé a notoricky známé, že úsporné a nové decentralizované technologie jsou zdrojem nových a dlouhodobě udržitelných pracovních příležitostí. Ale jak to, že se nám to za těch dvacet let práce nepodařilo vysvětlit odborářům. Vždyť ti přece nemají prvotní zájem na ziscích mezinárodních gigantů daněných v daňových rájích, oni přece pasou jiné ovečky?

Řeknu to trochu zhurta. Toto je obrovské selhání ekologických organizací a v posledních letech — minimálně od parlamentních voleb — i Strany zelených. Nebo možná zejména. Hysterická tzv. apolitičnost hraničící s anarchií na straně jedné a tupý, opravdu tupý, antikomunismus na straně druhé jsou příčinou trvalého ignorování nejpřirozenějšího sociálního partnera ekologických iniciativ. Komu jinému jsme měli věnovat pozornost a vysvětlit, jak jsme si s chutí psali na transparenty, že co je ekologické je také ekonomické, než tomu, kdo hájí pracovní místa? A co je nám teď platné, že experti ministerstva životního prostředí prý spočítali, že snižováním emisí, zpoplatněním exhalací a podporou nových technologií se vytvoří až padesát tisíc nových pracovních příležitostí, když odborové svazy tomu nevěří a nebo to možná ani vůbec nevědí a chtějí dostavět Temelín a těžit uhlí, aby pár lidí mělo na pár let ještě nějakou práci.

Přitom by bylo na co navazovat. Ta okenní tabulka na chodbě domu, kde bydlím, je rozbitá už rok. Teď, jak uhodily mrazy, ji někdo krásně vycpal zmuchlaným hadrem a přelepil rozstřiženým mikrotenovým sáčkem. Téma úspor je lidem srozumitelné a ne, že je ohrožuje.