Na adresu Akreditační komise MŠMT byl 27. ledna doručen materiál „Analýza rozhodování Akreditační komise v letech 2004 — 6/2009“ z pera děkana Národohospodářské fakulty VŠE v Praze Jiřího Schwarze a jeho tří proděkanů. Autoři této analýzy tvrdí, že rozhodování Akreditační komise je netransparentní a kritéria formální, a obviňují ji, že její rozhodování není nezávislé, ale dochází při něm ke směně, což si média přeložila jednoduše tak, že komise „s licencemi kšeftuje“.

V době, kdy stále doznívá kauza plzeňských práv a kdy je důvěra ve vysoké školství jako celek narušena, působí tato obvinění poměrně výbušně. Nelze se proto divit, že jen dva dny poté, co o analýze informoval deník Právo, se na stránkách MŠMT objevila odpověď Akreditační komise, která veškerá obvinění odmítá a autory vykresluje jako nekompetentní lháře.

Oba texty jsou formulovány ostře a občas sklouzávají až do osobní roviny. To podporuje interpretaci Vladimíry Dvořákové z VŠE, že motivem analýzy nebyla „pomoc při nezbytných korekcích činnosti Akreditační komise“, jak se uvádí v preambuli analýzy, ale vyřizování si účtů.

Byrokracie kolem akreditací

Aby mohli studenti na vysoké škole začít studovat nějaký obor, je potřeba, aby jej škola měla akreditovaný a bylo pro něj vypsáno přijímací řízení. Žádost o akreditaci posuzuje nejprve vědecká rada a senát fakulty a poté vědecká rada celé školy. Pokud ji tyto orgány schválí, postupuje do rukou Akreditační komise. Ta ji dá k posouzení odborné skupině a do čtyř měsíců k ní zaujme stanovisko, přičemž pokud v žádosti shledá nedostatky, může projednávání přerušit a vyzvat školu k nápravě. Pokud s žádostí souhlasí, ministerstvo obvykle následně akreditaci udělí, o čemž vyrozumí danou školu, která následně může vypsat přijímací řízení — nejméně však čtyři měsíce před jeho konáním, přičemž podmínky přijímaček musí ještě schválit senát fakulty.

Může trvat až dva roky, než se pojetí záměru otevřít studijní obor uskuteční a než do něj nastoupí první studenti. A pokud je potřeba obor výrazně změnit, je nutné žádat znovu, stejně jako je třeba žádat o opakované prodlužování akreditací oborů existujících. V případě, že obor zaniká, je třeba požádat o „akreditaci na dostudování“, aby studenti nemuseli přestupovat na jiný obor.

Není proto divu, že většina vysokých škol i Akreditační komise jsou zahlceny akreditační agendou, a jednotlivé fakulty a pracoviště chtějící přijmout nové studenty pouze napjatě sledují, jak žádost dopadne. I díky délce procesu pak může být negativní stanovisko komise vnímáno úkorně, neboť zhotovit žádost není malá práce — jak uvádějí i autoři analýzy, průměrná žádost má padesát stran. I rozhodnutí udělit akreditaci na čtyři roky může člověka naplnit zmarem: už aby začal pracovat na žádosti o prodloužení.

Tři minuty na rozhodnutí

V této situaci není divu, že autoři obviňují komisi, že o žádostech rozhoduje pouze formálně. Toto obvinění podkládají statistikou množství žádostí, ze které plyne, že na jedno rozhodnutí má komise v průměru tři minuty. Je zbytečné rozebírat argument Akreditační komise, že některé žádosti byly pouze „na dostudování“, schvalované víceméně automaticky. Nemohlo jich být o moc víc než polovina (obory většinou nezanikají, pouze se restrukturalizují), takže místo tří minut by měla komise minut šest. Ale i kdybychom byli velkorysí a připustili, že jich měla deset, maximálně si mohla prostudovat doporučení odborné skupiny.

Autoři mají zřejmě pravdu v tom, že je Akreditační komise na odborných skupinách závislá. Otázkou ovšem je, zda je to špatně. Nepochybně by bylo transparentní, kdyby u všech stanovisek bylo uváděno plné vyjádření pracovní skupiny, a v tomto smyslu lze chápat apel analýzy jako přínosný. Není však jasné, z čeho plyne, že je takové rozhodování v nepořádku.

Nevyhovující legislativa potrvá

Všichni akreditují všechno. Většina soukromých vysokých škol by chtěla být univerzitami, tedy mít doktorské studium, klasické univerzity mít úplné portfolio oborů, všichni pak nové a „in“ obory, které přitáhnou studenty. Takže je třeba stále nově akreditovat. Přičemž jakmile je „licence“ udělena, má obrovskou setrvačnost. Odebrání akreditace by dopadlo na studenty, což je velmi nepopulární.

Výsledkem je bujení akreditační administrativy a další zahlcování komise. Že je tento stav neudržitelný, na tom se shodují všichni. Všechny návrhy na reformu vysokého školství počítají v podstatě se stejnou změnou akreditací: akreditovat pouze typ studia a zaměření školy či fakulty a dát volnou ruku ve volbě, jaké obory tohoto zaměření vyučovat; přičemž zesílit kontrolu kvality na úkor akreditačního šílenství.

Toto ostatně stojí i v odpovědi komise na argumenty analýzy — je potřeba legislativní změna. Bohužel, ačkoli na této konkrétní novele se shodnou zřejmě všichni, plánuje se celková reforma, na které neexistuje shoda žádná. Zlepšení stavu je tedy reálně v nedohlednu.

Kšeftování s akreditacemi

Když užijeme vzorec, který autoři analýzy nabízejí a který zohledňuje jak skutečnost, zda byla akreditace udělena, tak to, na jakou dobu se uděluje, vychází Schwarzova fakulta v získávání akreditací dva a půl krát hůře než Fakulta managementu VŠE. To zřejmě autory vede k nejzávažnějšímu obvinění analýzy, totiž tvrzení, že se s akreditacemi „kšeftuje“. Obvinění je samozřejmě nesmysl, pokud to chápeme triviálně, tedy že někdo dostal za souhlas s nějakou žádostí peníze. Takto to v akademické sféře nefunguje, a pokud toto autoři mínili neurčitým tvrzením, že pracovní skupiny slouží „k dobývání renty“, zřejmě se mýlí.

Co nelze vyloučit, je měkčí způsob „kšeftování“, tedy souhlasné vyjádření pro kolegův obor za jeho souhlas oboru mému, ačkoli by jej jinak nezískal (typicky se tak děje kvůli „personálnímu zajištění“, čímž se myslí profesoři zajišťující kvalitu oboru, pohříchu často zaměstnaní na plné úvazky na několika školách). Stejně nelze vyloučit politický lobbing, třeba u udělování doktorských akreditací soukromým školám. Daleko nejčastější, mluvíme-li o podjatosti, by ale asi byla prostá osobní zášť, což je v akademických kruzích až překvapivě rozšířená emoce. Jak naznačuje i tato kauza.

V každém případě, pokud by docházelo ke skutečnému kšeftování (a zveřejňování stanovisek pracovních skupin by riziko jakékoli podjatosti minimalizovalo), stávalo by se spíše to, že by pochybné žádosti byly schvalovány, nikoli, že by dobré byly odmítány. Proto argumenty autorů analýzy při bližším zkoumání neobstojí. To, že jsou Schwarzově fakultě akreditace zamítány či udělovány na kratší čas, daleko spíše naznačuje, že tato fakulta má prostě objektivní problém.