Ukrajina podle Oksany

Z románu ukrajinské spisovatelky Oksany Zabužko Muzeum opuštěných tajemství se toho o Ukrajině můžeme dozvědět víc než z novinových komentářů. Spisovatelka prostřednictvím jednotlivých postav uvádí do děje kapitoly nedávných ukrajinských dějin.

Jedna moje dávná kamarádka mi nedávno řekla, že když někam jede, nečte už cestopisy, ale beletrii, která se odehrává na místě, kam se chystá, nebo kterou napsal autor, který je odsud.

Myslím na ni poslední dobou denně, protože se mořím s přípravou románu ukrajinské spisovatelky Oksany Zabužko Muzeum opuštěných tajemství pro rozhlasové vysílání. Román je neobyčejně tlustý – sedm set stran, překladatelka Rita Kindlerová z něj vybrala podstatné pasáže a já teď pročítám a upravuji text tak, aby se vešel každý díl do předepsané půlhodinové stopáže. Při této redakční úpravě se o autorském stylu dozvídám mnohem víc než při četbě románu (vloni v létě). A taky se dozvídám o Ukrajině víc než ze všech reportáží, zpráv a komentářů.

Jednou z vypravěček románu je Daryna Hoščynská, televizní redaktorka, která přijde na stopu jedné osobní historie, související s ukrajinským bojem za nezávislost v době těsně poté, co skončila 2. světová válka. S touto linií, která má mužského vypravěče, se dostáváme mezi ilegální bojovníky UPA, řekněme si to otevřeně, mezi banderovce.

Spisovatelka prostřednictvím jednotlivých postav uvádí do děje hrůzné kapitoly nedávných ukrajinských dějin – hladomor, válečné zážitky z obou světových válek, drancování sovětské i německé armády v ukrajinských vesnicích, židovské osudy. Činí tak s dovedností spisovatelky, poučené západní literaturou, v tomto smyslu román vlastně dost připomíná třeba Styronovu Sofiinu volbu – historické pozadí ožívá díky milostnému příběhu s velmi odvážnými sexuálními scénami, které bych si dovedla i odpustit (nebo by jich pro můj vkus mohlo být i méně a méně detailních).

Jiná linie se odehrává v současnosti – má ženskou vypravěčku, zmíněnou televizní novinářku, jejímž prostřednictvím se dozvídáme o současné Ukrajině a jejích poměrech. I tady jsou erotické výjevy a úvahy o sexu, (také by jich mohlo být méně), v této linii se projevuje autorčin feminismus vnitřními meditacemi o rozdílech mezi mužskou ženskou bytostí, pamětí, přístupem k dějinám, zde defilují ukrajinští machové a milenci, manželé i šéfové, dostáváme se do prostředí médií, oligarchů, manipulujících politikou, do prostoru objednaných vražd a vše prostupující korupce.

Je to jako vypouklé zrcadlo – všechno, co známe z našeho prostředí – nátlak na média, umělecké příležitosti zaplacené mocnými finančníky spolu s vlivem na médium v oblasti propagandy, retušování pravdy o minulosti i aktuální současnosti, nehorázné sociální rozdíly, velkopanství lidí, kteří pracují jen pro sebe a stav země je jim lhostejný, protože jí pohrdají.

Všudypřítomnou prostituci v každém smyslu toho slova, nejsilněji odhalenou v nové zábavné show, v níž mají dívky z lidu posílat své fotografie a přihlášky k soutěži o Miss Kanál (televizní, ale nejen), přičemž celou show financuje agentura obchodující s bílým masem. Moderovat to má vypravěčka, až dosud na témže kanálu respektovaná novinářka, „svědomí národa“.

Oksana Zabužko v jednom rozhovoru říká, že na Ukrajině lidé v televizi přes dvacet let vidí jen západní a ruské filmy a televizní seriály, nic ukrajinského, že potomci válečných veteránů, které Stalin nastěhoval na Krym podobně, jako dávné vysloužilé žoldnéře starověký Řím, téměř nezaznamenali, že Ukrajina není Rusko, že jejich hlavním městem nepřestala být Moskva.

Ukrajinským oligarchům by samozřejmě nic neudělalo, kdyby financovali nějaký ukrajinský film, mohl by se dostat do středu zájmu světa podobně, jako tam dostaly nedávno filmy rumunské (a koneckonců i spisovatelé jako Oksana Zabužko), ale nikdy to nikdo neudělal. Ukrajinští oligarchové si totiž nepřejí, aby se svět o Ukrajinu hlouběji zajímal, potřebují ji mít pod kontrolou a na provázku svých miliard. Financují leda soutěž Miss Kanál.


Spisovatelka prostřednictvím jednotlivých postav uvádí do děje hrůzné kapitoly nedávných ukrajinských dějin – hladomor, válečné zážitky z obou světových válek, drancování sovětské i německé armády v ukrajinských vesnicích, židovské osudy. 

Komentáře v našich novinách převracejí problém Ukrajina ze všech stran, zvažují, jak by se mělo projevit NATO a Evropská unie, kdo co řekl a komu se to nelíbilo, jestli má Západ podporovat Ukrajinu nebo respektovat Putinovo Rusko, kdo pěstuje velmocenštější politiku, zda USA nebo Rusko – ale to, jak se na Ukrajině žije, jak to vypadá, když do postsovětské země, postižené všemi možnými problémy včetně ekologických katastrof vtrhne bezohledný kapitalismus a zmocní se celé země jako když nepřátelské vojsko drancuje – to se dozvíme jenom z literatury.

Oksana Zabužko ve své knize šetří málokoho, její vypravěčka Daryna i výtvarnice Vlada, která okouzlí benátské Bienále svými Tajemstvími, jsou ženy, které se životním stylem asimilují s ukrajinskou oligarchií, potomek bojovníka UPA Andrej obchoduje se starožitnostmi, oligarcha Vadim je poslanec, lidé se honí za penězi stejně, jako se za sovětského Svazu honili za nedostupnými potravinami a oblečením. Jako se ponižovali ve frontách, ponižují se teď ve špinavých kšeftech.

V tomhle odpudivém každodenním sajrajtu se boje Ukrajinské povstalecké armády můžou jevit jako něco čistého, ušlechtilého a hrdinského. Oksana Zabužko říká, že na tom, aby idea samostatné Ukrajiny vypadala jako nepovedený vtip, hodně zapracovalo Rusko svou postsovětskou politikou i mafiánskými strukturami uskutečňovanou ne-politikou.

Její román Muzeum opuštěných tajemství by snesl pečlivější redakci, autorka toho do něj sesypala až moc, musí říct všechno o všem, sebe vedlejší asociaci rozvinout a stále dokola teoretizovat a o chlapech a ženách, jakoby se stále trochu hádala s Kunderou a Styronem a Nabokovem či Márquezem. Pro pochopení toho, co to je současná Ukrajina, je ovšem knížka výborná a místy strhující. U nás vyšla na konci roku 2013 v nakladatelství Kniha Zlín a já jenom žasnu, že jí v těchto dnech nejsou plné knihkupecké výklady, že se víc nepropaguje.

Jako bychom si opravdu mysleli, že je Ukrajina méněcennou zemí, která si sama v ničem neporadí a potřebuje ruský protektorát, aby vůbec obstála, a není třeba o ní číst. A že všechno, co je odtamtud, je nějak horší, slabší, ne tak hodnotné jako to, co produkujeme my. Ta stabilní středoevropská země, kde se nikdo o nic nestará. Kromě lidí jako moje kamarádka Markéta.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pondělí, 9.Června 2014, 20:38:19

Tento text plně zapadá do mého vlastního pocitu, který mám už po delší dobu: že se všemi kanály zpravuje o politických a vojenských konfliktech z Ukrajiny, ale jenom velmi malé střípky se dozvídáme o tom, jaké je vlastně existenční zázemí toho všeho, kdo jsou a čím žijí vlastně lidé v této oblasti, v této zemi.

Naše sympatie jsou zřejmě většinově na straně Ukrajiny, bránící se proti rusko-putinovskému imperialismu a rozpínavosti; a asi málo si nás mohou získat proruští "bojovníci za svobodu", když vidíme, že jejich reálné konání má opravdu mnohdy ze všeho nejblíže k docela obyčejnému banditismu.

Ale: jaké kořeny má vlastně celý tento střet? Kdy a jak vlastně přišli Rusové do východních částí Ukrajiny, a jak hluboké je jejich domovské právo tam? A nemají opravdu odůvodněné právo obávat se, že v novém ukrajinském státě budou jenom druhořadým elementem?

To všechno jsou otázky, o kterých se z běžného zpravodajství opravdu nedozvídáme téměř nic.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.