Euromiláček Jiří Pospíšil

Nejvíce preferenčních hlasů ve volbách do Evropského parlamentu v ČR obdržel Jiří Pospíšil, Petr Dimun se zamýšlí nad profilem tohoto politika a bývalého ministra spravedlnosti.

V evropských volbách lidé odvolili nohama a jakýkoliv jiný pokus o analýzu či interpretaci je vzhledem k mizivým číslům zbytečný a nepřesvědčivý. Byl to střet dobře organizovaných a motivovaných menšin, což se také ukázalo. Jediný výsledek však za zamyšlení stojí – zisk preferenčních hlasů pro Jiřího Pospíšila a následné jeho reakce i přístup médií k tomuto politikovi.

Jiří Pospíšil – politik, který nepotřebuje stranu“, byly titulky některých médií po evropských volbách. Přitom je tomu přesně opačně: Jiří Pospíšil stranu potřebuje, protože jeho osobní úspěch je do jisté míry založen na opozici vůči stranictví. Tedy stranictví tak, jak ho chápeme v tom lepším slova smyslu, tj. ideová pevnost, setrvalost názorů, respekt k rozhodovacím mechanismům a loajalita vůči kolegům a představitelům.


Úspěch Jiřího Pospíšila je podle Petra Dimuna do jisté míry založen na opozici vůči stranictví. Foto David Polívka, Mediafax

Všemi těmito vlastnostmi Jiří Pospíšil nikdy zbytečně netrpěl: do vysoké politiky nastupoval díky tomu, že jej osobně prosadil na ministra spravedlnosti Mirek Topolánek, proti kterému při prvních jeho problémech začal velmi intenzivně intrikovat. Příběhy o tom, jak zásoboval novináře informacemi o promluvách s Topolánkem či jeho lidmi v kauze Jiřího Čunka se ještě dnes dávají některých novinářských kruzích k dobru.

I sám Mirek Topolánek se nijak netají obrovským osobním zklamáním, které veřejně ilustruje na několika konkrétních případech, které Pospíšil nikdy nerozporoval, pouze do omrzení opakuje, že je na něj Topolánek zlý.

A netýká se to jen Mirka Topolánka: když na začátku roku 2009 uvažoval Topolánek o změně ve vládě, byl Jiří Pospíšil jedním z vážných adeptů. Když se to dozvěděl, začal shánět podporu pro setrvání v justici a požádal jednoho z doyenů sboru o podporu v podobě dopisu, který sám sepsal a který měl soudce podepsat a adresovat premiérovi. Soudce to pochopitelně odmítl, takovou ingerenci moci soudní do té výkonné si nemohl dovolit, notabene když bylo zřejmé, že dopis obratem „unikne“ do médií.

Po nějaké době mu ministr Pospíšil zavolal, že by se s ním rád sešel premiér a zda by v určenou dobu nemohl být na jistém místě za účelem společné večeře. Na místě pak všichni tři na sebe chvíli trapně koukali, protože Topolánkovi Pospíšil řekl, že se s ním chce setkat onen soudce… O to absurdněji, ale přesně v duchu Jiřího Pospíšila pak vyzněl jeho povolební rozhovor, v němž hrdě tvrdil, že pokud by mu Topolánek nabídl účast ve vládě, on by ji odmítl.

Ačkoliv i Jiří Pospíšil založil svoji stranickou kariéru v ODS na kmotrovských praktikách (účelové nábory členů, spojení s místními podnikateli, popřípadě jedním podnikatelem a jeho vlivovou skupinou), patřil po pádu Mirka Topolánka k tzv. nové ODS a nejbližším spojencům nového premiéra Petra Nečase.

Velmi záhy však Nečasovi začal provádět úplně stejné věci, jako Topolánkovi: intrikovat ve vedení ODS proti potenciálním rivalům a z neveřejných jednání různých grémií ODS začaly unikat k jistým médiím exkluzivní informace. Došlo to nakonec do absurdní situace, kdy někteří představitelé ODS odmítali o některých věcech v přítomnosti Jiřího Pospíšila mluvit a ostentativně si od něj odsedávali.

Vyvrcholilo to ve chvíli, kdy se Petr Nečas s Pospíšilem dohodl na odvolání Vlastimila Rampuly z postu vrchního státního zástupce v Praze, což měli oznámit na společné tiskové konferenci. Dohodu však Pospíšil nedodržel a celou věc mediálně provedl tak, aby to byl opět on, který trochu jako v odporu proti Nečasovi „čistí“ justici.
To a nikoliv jmenování Lenky Bradáčové – na což Nečas kývl také, protože se mu za ni zaručil nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman – bylo hlavním důvodem odvolání Jiřího Pospíšila z funkce ministra spravedlnosti.

Jeho kandidatura v krajských volbách pak byla úspěšná právě proto, protože byla pojata jako opoziční proti ODS – plzeňské ČSSD v podstatě sebral téma, protože Pospíšilova kampaň byla autenticky antinečasovská.

Jiří Pospíšil patří do stejné kategorie politiků, jako Stanislav Gross, Václav Fischer či nověji Vít Bárta, Tomio Okamura popřípadě Andrej Babiš. Jeho politické kroky neurčují ideje, ale to, čemu každé ráno na ministerstvu spravedlnosti za jeho éry věnoval jeho tým nejvíce času: index mediální neodvolatelnosti.

Cíleně si budoval síť „svých“ novinářů – ti měli exkluzivní přístup jak k informacím z ODS, tak z ministerstva. Mnohé z nich pak později také zaměstnal, tudíž pro další, nastupující na jejich místo, vytvářel jakési motivační kolečko.

Díky intenzivně budovanému „indexu mediální neodvolatelnosti“ mu prošly personální kotrmelce, kdy do funkcí ve státním zastupitelství jmenoval ty, které později s pompou odvolával jako „justiční mafiány“ či „zametače“, popřípadě je po původním odvolání vracel do funkcí – jako například v případě olomouckého vrchního státního zástupce Ivo Ištvána.

Po jeho chaotickém zásahu dokonce v Ústí nad Labem byli nějakou dobu dva krajští státní zástupci a dodnes tento absurdní stav není správním soudem rozhodnut. Kandidáta na nového nejvyššího státního zástupce se neštítil nejdříve představit svému kmotrovi, aniž by mu to kdo z médií vyčetl.

Podobné je to i s kotrmelci názorovými. Jeden za všechny: Pospíšil v roce 2004 jako stínový ministr spravedlnosti zásadně odmítal zákon o trestní odpovědnosti právnických osob. Když si však přečtete stenozáznam z jednání Sněmovny z roku 2011, zjistíte, že přesně opačnými argumenty pak tento zákon už jako ministr spravedlnosti jako předkladatel obhajoval.

Byl to on, kdo lobboval jako stínový ministr proti přijetí trestního zákona, aby jej pak jako ministr prosazoval. A to bez ohledu na původní výtky, včetně té, že logicky musí jít s novou hmotnou úpravou trestního práva i úprava procesu.

Stejně „pomníčkově“ přistoupil i ke schvalování nového občanského zákoníku, kdy na úkor kvality a přípravy všech subjektů kvaltoval s jeho přijetím tak, že dnes se připravuje rozsáhlá novelizace a každý den se ozývají další skupiny lidí, kterým nový občanský zákoník způsobuje obrovské problémy. Kdo však dnes z médií povolává k odpovědnosti Jiřího Pospíšila?

Sečteno a podtrženo: z eurovoleb bychom si neměli odnášet pouze trpký dojem z mizerné volební účasti. Měli bychom se také zamyslet nad tím, jak je možné, že největší počet preferenčních hlasů v nich získal člověk s velmi sporným politickým profilem, který navíc u svého jména na hlasovacím lístku beze studu uvedl místo „bývalý ministr spravedlnosti“ či politik „spolupracovník Medy Mládkové“.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.