Krajně pravicový extremismus je nebezpečný i u nás

Společenskou nebezpečnost a dopad jednání neonacistů je potřeba posuzovat z hlediska těch, kterých se to nejvíce dotýká. Z hlediska jejich obětí.

Nebezpečnost krajně pravicového extremismu se u nás odhaduje povrchně: celkovým počtem extremistů, počtem jejich akcí, jejich účastí v politice, tím jak a nakolik dovedou být hlasití, a objeví se tudíž i v médiích atd. Mnozí pozorovatelé zapomínají na nejdůležitější měřítko, kterým je dopad extremistické činnosti na život lidí. A také na to, že všechna tato „měřítka“ nelze používat při posuzování odděleně, protože výsledek je pak logicky neúplný.

Například Jiří Pehe píše, že co se týče extremismu, vypadá ČR ve srovnávacím měřítku jako politicky umírněná země, a dodává: „Takové tvrzení může samozřejmě působit podivně v kontextu všemožných zpráv o aktivitách uskupení, jako je Dělnická strana, nebo o nejrůznějších provokacích neonacistických organizací. Budeme-li ale stupeň ohrožení, které politický extremismus představuje pro tu kterou zemi, posuzovat především mírou úspěchu, kterou mají extremisté u voličů, pak je na tom česká politika poměrně dobře.“

Jistě, budeme-li to tak posuzovat, pak ano. A budeme-li to posuzovat podle tvrzení dosavadních vlád, že krajně pravicový extremismus v ČR není nebezpečný, protože jeho zastánců zde není více než 5 000, tak dojdeme ke stejnému závěru. Když však k tomu vezmeme v úvahu mezinárodní kontext, počet a razanci neonacistických a rasistických akcí u nás a jejich dopad na lidi v regionech, na veřejnost jako celek i na vrcholnou politiku, poskládá se nám zcela jiný obraz.

Neonacisté nyní v Drážďanech poprvé nemohli pochodovat ulicemi, protože jim v tom zabránili slušní lidé. Protinacistické uskupení teď slaví dílčí vítězství, vyhráno však nemá. Neonacistické iniciativy budou i nadále sílit, protože dokážou spolupracovat. Na srazy v Německu jezdí neonacisté z celé Evropy, včetně českých. Totéž se týká těchto akcí obecně, včetně těch, které probíhají na našem území. Pro připomenutí: před pár lety tu byla zadržena ruská rasistická hudební skupina a její leadr obviněn z propagace rasismu. Polští neonacisté zajíždějí útočit na Romy na naše území a potom se hned stáhnou za hranice. Moravsko-slezští neonacisté na oplátku jezdí na různé oslavy nacistických výročí kousek za polské hranice.

Podle informací z výročních zpráv Bezpečnostní a informační služby je financování těchto skupin na vzestupu právě díky jejich mezinárodní spolupráci. Vzájemná pomoc při prodeji různých propagačních materiálů. CD, DVD, ideologických brožur a knih, oblečení vynáší mnohem více než totéž v regionálním měřítku. Finance k nim proudí také od silných rasistických skupin ze západních zemí, ale pravděpodobně i z ruské tajné služby FSB (nástupkyně KGB), které v zemích, jež ruská politika pokládá za svůj zábor, vyhovuje chaos a destabilizace. Další finance získávají na politické půdě.

Ve střední Evropě je ve více státech některá z neonacistických či xenofobních stran v parlamentu, což je samo o sobě důkazem, že v tomto prostoru získává krajně pravicový extremismus a populismus na úspěchu a důrazu. Vyjmout z tohoto vzestupu Českou republiku jen proto, že v parlamentu žádnou takovou stranu momentálně nemá, je krátkozraké. Česká Dělnická strana například získala nemalé peníze do své pokladny ve volbách do Evropského parlamentu.

Pojďme se chvíli věnovat tomu „měřítku“, které média i odborníci často přehlížejí. Příklady z praxe ukazují, že i zde to začíná obvyklým způsobem: společnost i jednotlivci vše bagatelizují a nad dopady nesnášenlivosti zavírají oči. Například: V Moravském Berouně došlo během posledního roku hned ke třem bezohledným útokům: dva útoky zápalnými lahvemi a jedno přepadení romské rodiny za bílého dne na náměstí. Do maminky, její malé dcerky i syna rasisti při napadení kopali. Policisté postižené dodnes nevyslechli ani neukázali fotografie místních či jiných neonacistů, přestože napadení jsou si jisti, že by útočníky poznali.

V Opavě došlo v poslední době mimo jiné ke dvěma větším útokům. Vhození zápalné lahve do chodby domu v Rybářské ulici – požár se naštěstí podařilo včas uhasit. Druhý útok se odehrál v Sadové ulici, kde fotbaloví hooligans vhodili do bytu granát se slzným plynem. „Vždy, když jdou ze zápasu, zastrašují nás i ostatní Romy. Křičí rasistické nadávky a házejí nám do oken kameny,“ sdělila matka rodiny. Ani jeden z útoků není dodnes vyšetřen, obyvatelé domů podle vlastních slov nebyli nikdy předvoláni k podání svědectví.

V říjnu 2008 napadli neonacisté diskotéku v Rýmařově a účastníky koncertu i zmlátili. Zhruba dvacet maskovaných útočníků přepadlo restauraci Erna. Jeden z útočníků vhodil mezi účastníky koncertu granát se slzným plynem – ti pak začali vybíhat ven. Zde oslepené účastníky koncertu napadli maskovaní neonacisté tyčemi, boxery, teleskopickými obušky a dalšími zbraněmi. Odsouzeni za to byli před nedávnem pouze dva útočníci, jeden z nich dostal podmínku.

Příklady ze všedního života dobře ilustruje situace v Karviné. „Nedávno tu jeli okolo v autě. Přibrzdili a stříleli po nás takové kuličky, které se na oblečení rozplácnou“ říká mladá maminka s malým dítětem v náručí. Její sousedka ji doplňuje: „Házejí tu po nás i brambory, ve kterých byly zapíchané skleněné střepy nebo kelímky s hořčicí.“ Podle výpovědí lidí, s nimiž jsem hovořil na mnoha místech Slezska a severní Moravy, jsou takové útoky běžnou záležitostí. (Příklady jsou převzaté z článku „Jak čelit rasismu? Společně!“ na serveru Romea.cz)

Žhářský útok z Vítkova je jenom onou pověstnou špičkou ledovce. Dění pod povrchem hladiny je však veřejnosti utajené, protože média o něm neinformují. Podstata věci ale leží jinde: Těmto útokům lhostejně či dokonce přejícně přihlížejí někteří místní obyvatelé – etničtí Češi, ba dokonce i policisté, kteří tyto případy nevyšetřují, a přispívají tak k pocitu beztrestnosti pachatelů, která má za následek jejich větší drzost a logicky i stoupající počet těchto trestných činů. K Vítkovu by nedošlo, nebýt policejního přezírání každodenních rasistických útoků.

Je ovšem také třeba vidět, proč si policisté něco takového mohli dovolit. Nahrávala jim postupná změna atmosféry k horšímu, kterou mají na svědomí především politici demokratických stran. Zmiňme alespoň neustálé podceňování extremismu předchozími ministry vnitra i politiky vůbec či legitimizaci Dělnické strany, které se dopustil ministr Ivan Langer svým naprosto diletantským návrhem na její zákaz. Tomu předcházelo populistické konání Jiřího Čunka, který měl podporu lidovců, rasistické žvásty Liany Janáčkové, která se díky tomu dostala do Senátu, populistické a místy i protizákonné tažení Ivany Řápkové z ODS proti neplatičům, nebo xenofobní výpady proti přistěhovalcům, kterých se při projednávání tzv. Zelených karet dopustil David Rath, za podpory svých spolustraníků z ČSSD. A ještě před tím byla spolupráce ODS a ČSSD na částečně xenofobních zákonech o pobytu cizinců a o azylu.

A ti politici si mohli takové počínání dovolit jen proto, že před tím stoupla intenzita neonacistických výpadů vůči Romům, cizincům, homosexuálům atd. Mohli být proto při svém populismu bráni jako menší zlo než jsou extremisté – a část voličů se tak nemusela se svými xenofobními a rasistickými postoji upnout k některé z krajně pravicových stran a mohla i nadále volit menší zla v podobě stran údajně demokratických. Tento nepřímý dopad krajně pravicového extremismu je třeba při posuzování jeho nebezpečnosti také brát v úvahu, chceme-li skutečně popsat realitu, nikoli její virtuální náhražku.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.