Plánoval jsem dnes napsat o novém čísle olomouckých Listů. Vstupují letos do svého čtyřicátého ročníku, a tak jsem se chtěl podívat, s jakým programem do něj vstupují, a jak se vztahují k odkazu svého zakladatele. Jen na okraj připomeňme, že Listy založil v roce 1971 v římském exilu reformní komunista Jiří Pelikán a že je to dnes jediný existující časopis s exilovou tradicí. (Z různých důvodů již nevycházejí Studie Karla Skalického, Loewyho Právo lidu ani Tigridovo Svědectví.)

Přestože Listy minulý týden v Olomouci vyšly, do Prahy dosud nedorazily, a tak o nich napsat nemohu. Dostalo se mi ale shodou náhod do rukou lednové číslo časopisu Slovenské pohľady (na literaturu a kulturu). Program časopisu na následující rok v úvodníku „Potreba, najmä nevyhnutnosť“ vysvětluje jeho šéfredaktor, literární historik a hungarista Rudolf Chmel.

Chmelův úvodník pracuje s řadou historických příkladů, hovoří nicméně zejména o roli kritiky, resp. polemiky v literatuře a jejím společenském významu. Termín „polemika“ podle Chmela na Slovensku vyvolává především „zimomriavky“ anebo pocit, že jde o „čosi iba spomienkové, nostalgické, čosi, čo dnes už iba živorí, a bohvie či ho voľakto voľakedy ešte vzkriesi“.

Část společnosti se ale přes obtížnost situace nedala zakřiknout. „Polemika nikdy nebola vec príjemnosti, ale potreby a nevyhnutnosti normálneho chodu literárneho života,“ píše Chmel. A dodává zdánlivou samozřejmost, že totiž bez kritiky a polemik neexistuje pohyb vpřed. „Doba, v ktorej polemiky absentujú,“ píše, „je zvyčajne dobou stagnácie. Polemika je mierou demokratickosti doby, spoločnosti, jej životaschopností.“ Dnes „len tak ľahko niekoho k výmene názorov nedostanete (ak sa ho (…) vec netýka prakticky — jeho vrecka, alebo ak ho nenazveme hlupákom či zlodejom).“ Slovenská společnost tak podle Chmela jako celek není připravená „viest spory, prijímať ich ako čosi celkom prirodzené, normálne, a nie normalizované, to jest jednotne predpísané či určené. Lebo polemiku naozaj nemožno predpísať ani povoliť, či nebodaj nariadiť; ešte tak zakázať.“

Na dalších řádcích pak Chmel popisuje, jak by měla polemika vypadat — měla by vést spor a ne válku, neměla by zaměňovat část za celek, neměla by být hrubá, ale ironicky noblesní, svého partnera v polemice má partner respektovat.

Málo se dnes v češtině i slovenštině najde textů, které by na podobné úrovni popisovali pravidla veřejné debaty a její současnou (nevalnou) úroveň.

Lednové číslo Slovenských pohľadov přitom obsahuje ještě jeden programatický text. Jeho autorem je i u nás známý literární vědec a publicista Milan Šútovec. Jeho patnáctistránkový esej Začiatok sedemdesiatych rokov ako literárnohistorický problém formuluje program bádání o sedmdesátých letech ve slovenské literatuře jako celku. Popisuje prameny, které je třeba probádat, ukazuje, že práci historiografie, pokud jde o sedmdesátá léta, dosud supluje různě kvalitní publicistika, a přidává i osobní postřehy. Součástí časopisu je obsáhlá recenzní rubrika. Čtenáře ale mohou zaujmout i autorské texty slovenských spisovatelů. Sám doporučuji Krvavou legendu o Origovi Jána Lenča, pohádku o tom, kterak studenty jednoho gymnázia tak trápí jejich profesor matematiky, až jim nezbývá než svrhnout celý režim a pedagoga nechat popravit.

Tolik aktuální slovenská inspirace. Do příštího týdne nám distributoři určitě přinesou první číslo čtyřicátého ročníku římských, pražských a olomouckých Listů, takže se budeme věnovat jim. Časopis Slovenské pohľady začal vycházet v roce 1881. Texty, které jsme avizovali, uvozují jeho polojubilejní sto pátý ročník.