„Krásný“ dárek dali naši zákonodárci v předvečer, pouhý den před jeho 60. výročím (!), přímým účastníkům 17. listopadu 1939. Státní svátek — Mezinárodní den studentstva (MDS) - nově mezi státní svátky uvedli coby Den boje za svobodu a demokracii. Také v důsledku toho se z povědomí veřejnosti, zejména mladé, znalosti o 17. listopadu 1939 vytrácejí a tím, bohužel, i jeho význam. 

Mezinárodní den studentstva

Odezvy se nedočkal. A tak štafetu převzal předseda Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS) Jaroslav Vodička a před dvěma lety před Hlávkovou kolejí v Praze při vzpomínkové akci na onen den politiky vyzval, aby 17. listopad znovu do kalendáře vrátili jako MDS. Loni jim na témže místě přání jménem nejen hrstky zbývajících pamětníků zopakoval. Nejeden přítomný politik souhlasně přikyvoval.

Ač před Hlávkovou kolejí bývají zastoupeni představitelé snad všech politických stran, byli to jen komunisté, kteří hlas odbojářů vyslyšeli a návrh na uzákonění státního svátku Mezinárodního dne studentstva — Dne boje za svobodu a demokracii, předložili Poslanecké sněmovně PČR k projednání. Jak reagovali ostatní poslanci a poslankyně?

Ve čtvrtek 13. února za halasného strašení a vyvolávání zlých duchů návrh KSČM vycházející z dlouhodobého úsilí ČSBS a válečných veteránů smetli se stolu. Přitom vůbec nešlo o skrytou snahu komunistů změnit poměry v zemi či je dokonce vrátit před listopad 1989, jak někteří nejen volení zástupci lidu varovali. Panenko skákavá, vždyť je to zhola nemožné!

Mělo jít o docela obyčejný projev úcty vůči dosud žijícím aktérům oněch pro náš národ tragických událostí, kteří na vlastní kůži pocítili nacistickou perzekuci. O zakotvení „odkazu mladých lidí, kteří byli ochotni upřednostňovat ideály nad své bezprostřední profesní a kariérní zájmy“, jak se uvádí v důvodové zprávě. Že by právě takový argument některým zákonodárcům vadil? Ostatně, závěr nechť si každý udělá sám z vyjádření samotných poslanců a poslankyň.

Zamítnutí navrhla Martina Berdychová (ANO), stávající název pokládá za dostatečný. Šéf poslanců KDU-ČSL Jiří Mihola tvrdil, že název plně vystihuje události z dob, kdy „svoboda a demokracie byla v našich končinách narušena jak nacistickou, tak nepoměrně déle komunistickou totalitou“.

Simeon Karamazov (ODS) šel ještě dál a novelu ocejchoval jako další komunistický pokus o relativizaci historie. Poněkud zmatečné bylo vyjádření Leoše Hegra (TOP 09), že „to, co dneska KSČM předkládá jako návrh, který zasahuje hluboko do historie, je trošku facka všem lidem, kteří komunistickou ideologii neměli rádi a trpěli jí“.

Tak nevím, buď návrh zákona pořádně nečetl a tudíž nepochopil, anebo četl, avšak pochopit nechtěl. Nemohu se zbavit dojmu, že pokus doplnit název státního svátku 17. listopadu - nikoliv jej změnit (!) — šel ke dnu jen proto, že jej učinili komunisté.

Pokaždé, když se blíží významné výročí, drnčí na sekretariátu ČSBS telefony. Asistenti, pomocníci, poradci (či jak se suitě kolem politiků říká) se ptají, zda ten či onen (ta nebo ona) dostane prostor k přednesení projevu, protože by o to moc stál(a). Ráda věřím.

Vždyť ukázat se národu ve světle televizních kamer a veřejně prohlašovat, že nikdy nezapomeneme (!) na odkaz druhého odboje, na ty, kteří se jakýmkoliv způsobem zasloužili o naši svobodu a tím získávat body pro svou stranu, je přece úžasnou příležitostí se zviditelnit. Škoda, že jen někteří z těch řečníků pak slova přísahy naplňují konkrétní prací.

Největším zklamáním je pro mne hlasování poslanců za sociální demokracii. Přitom právě její představitelé jsou častými účastníky různých pietních aktů včetně toho před Hlávkovou kolejí v Praze. Jen dvanáct z nich hlasovalo pro postoupení návrhu do druhého čtení. Například Jaroslav Foldyna a Jaroslav Zavadil, Stanislav Huml, Ladislav Velebný, Jan Hamáček či Pavel Ploc. Proč jejich spolustraníci přispěli k pohřbení návrhu zákona, nechápu.

Asi má pravdu jeden z diskutérů na sociální síti, když píše: „Mé životní přesvědčení je standardně neměnné, spočívající v tom, že sociální demokracie v mnohých historických chvílích jako politická strana ve vztahu k závěrům, jež mohly mít zásadní vliv na budoucí dění, vždy selhala. Důvodů by mohlo být jistě mnoho, ale já vidím jako jeden z hlavních fakt, že toto politické seskupení často obměňuje své vrcholné lídry, kteří ke škodě celé společnosti často ani neumí ideově vést své kolegy.“

Thomas Jefferson pravil: „Historie tím, že podává zprávu o minulosti, umožňuje nám posoudit přítomnost.“ Ve světle těchto moudrých slov mne reakce odpůrců obnovení státního svátku Mezinárodního dne studentstva, přesněji rozšíření stávajícího názvu o tato tři slovíčka, znepokojují a nenaplňují nadějí, že historie se u nás nebude donekonečna přepisovat podle toho, jak se to právě komu hodí do krámu.

O tom, že se listopadové události roku 1939 vytrácejí (nebo se snad už dokonce zcela vytratily) z povědomí současníků svědčí poznatky bývalých příslušníků druhého odboje, kteří chodí do škol na besedy i diskuse na sociální síti.

V jednom z příspěvků se uvádí: „Ptal jsem se více mladých lidí, zda mají nějaké vědomosti o 17. listopadu. Bohužel, jsem se dověděl jen to, že někteří znají jen 17. listopad 1989. Mezinárodní den studentstva je odkazem boje českých studentů proti nacismu a fašismu. Je to celosvětový památný den a nemůže být vymazáván z kalendáře státu, kde odpor proti nacismu vznikl a byl zaplacen životy studentů. Stávající označení v českém kalendáři jako ‚boj za svobodu a demokracii‘ je anonymus, jenž nemá místo v porovnání s konkrétním významem studentského boje za svobodu právě proti nacismu. Není na místě vymazávat boj proti nacismu. (Jiří Jaroš N.)“

Poslanec Josef Šenfeld (KSČM) se nechal slyšet: „Komunisté ani Český svaz bojovníků za svobodu nechtějí odvádět pozornost od událostí roku 1989, jak někdy v souvislosti s návrhem na rozšíření názvu státního svátku 17. listopadu je podsouváno. Ale vnímají potřebu nezapomínat a připomínat události roku 1939“. Téhož nebo podobného názoru byli i mnozí občané, kteří podepsali internetovou petici Mezinárodní den studentstva do kalendáře patří.

„Zrušení Mezinárodního dne studentstva - dodejme pouze v České republice - byla neskutečná hloupost! A také ostuda, která jen ukazuje, že u nás vládne pravicová totalita a skutečná demokracie neexistuje. Tuto petici jako velmi potřebnou jsem podepsal ochotně. Jen mne lehce mrzí, že autor sice cituje z tehdejšího Prohlášení spojeneckých studentů, ale opomíjí zmínit, že text a i celá myšlenka na založení MDS byla iniciována českými studenty - vojáky v Anglii. Vím to přesně, neb mezi nimi byl prominentně i můj otec, jak uznává i historik Jozef Leikert,“ napsal v komentáři pod peticí Jan Kavan.

„Je mi devadesát dva let let, jsem zahraniční voják, který bojoval ve spojenecké armádě za svobodu porobeného Československa. Já i mí kamarádi v jednotce jsme vždy ctili hrdinství a odhodlání studentů, kteří vyšli do ulic hned první státní svátek po okupaci. My zahraniční vojáci tento den slavíme od získání svobody v roce 1945 a bez ohledu na mezinárodní význam tohoto dne do kalendáře jako připomenutí patří,“ sdělil své stanovisko plk. Pavel Vranský, mimo jiné bojovník od Tobruku a někdejší příslušník RAF.

Do vzpomínkových akcí připomínajících 75. výročí 17. listopadu 1939 zbývá dost času na to, aby naši zákonodárci doplnili státní svátek o Mezinárodní den studentstva tak, jak to jako první navrhl předseda ČSBS. Doporučuji jim přečíst si diskusní příspěvky na sociálních sítích k petici i k samotnému hlasování. Připomínám, že hlasy voličů by pro ně měly být závazné.

Pokud snad návrh z dílny komunistů nepochopili správně, ráda jim zprostředkuji cestu do bývalého koncentračního tábora Sachsenhausen (KTS), kam studenti byli odvlečeni, přivedu jim přímé účastníky říjnových i listopadových událostí roku 1939, vězně KTS do Sněmovny.

Jsem zvědava, zda jim přímo do očí dokážou říct, proč odmítají státní svátek doplnit o jeho původní název a proč tím nechávají do zapomnění upadnout tragické události černého pátku 1939, jak jej nazval profesor Joezef Leikert.