Hlavní problémy jaderné energetiky jsou stále tytéž: vysoké náklady na výstavbu, vysoká pravděpodobnost dlouhých zpoždění při výstavbě a kolísavé ceny elektřiny.

K tomu přistupuje okolnost, že v globální krizi si investoři osvojili mnohem opatrnější přístup a také vlády průmyslových zemí musí mnohem lépe počítat návratnost vložených investic, píše Julio Godoy pro agenturu IPS.

V nedávno zveřejněné analýze výhodnosti investic do nových jaderných elektráren skupina Citibank dospívá k závěru, že některá z „rizik, jimž budovatelé čelí, jsou tak ohromná a rozmanitá, že každé z nich může finančně zruinovat i tu nejsilnější energetickou společnost.“

Studie Citibank nazvaná Nové jádro — Ekonomika říká ne vypočítává pět hlavní rizik, s nimiž se budovatelé a provozovatelé nových jaderných elektráren musí střetnout. Jejich výčet připomíná známý vtip o čtyřech největších nepřátelích socialismu. V tomto případě se nejedná o roční období, nýbrž o patero rizik: jde o rizika spojená s projektem, s výstavbou, s cenou elektřiny, s provozováním elektrárny a s její likvidací.

Podle studie většina vlád průmyslových zemí prozatím ve svých úvahách o nových jáderných elektrárnách nedohlédla za rizika spojená s projektem. Studie ale podotýká, že navzdory své důležitosti je projektová fáze finančně nejméně rizikovou fází. Podle Citibank nejvážnější rizika číhají na investory při výstavbě, v cenách elektřiny a v provozních nákladech. Dokument jim přezdívá doslova zabijáci korporací.

Ekologické organizace by k tomu samozřejmě přidaly rizika spojená s bezpečností a s ukládáním radioaktivních odpadů. Citibank se ovšem věnuje čistě ekonomice.

Ale ani ta jí nevychází. Podle studie by elektrárna o výkonu 1600 megawattů (to odpovídá přibližně našim Dukovanům) vycházela na zhruba 5,6 miliardy euro. „Nevidíme skoro žádnou šanci, že by se mohla cena nějak snížit, ale za velmi pravděpodobné pokládáme, že bude naopak ještě výrazně vyšší,“ uvádí studie.

Aby se do této ceny vešel, provozovatel by musel mít na dlouhou dobu zaručeny státní garance výkupních cen ve výši pětašedesát euro na megawatthodinu a navíc by výstavba musela prbíhat podle předpokladů, což se ale nikde nezdařilo.

Citibank uvádí, že i sám předpoklad cen elekřiny byl v Británii splněn pouze po dvacet z posledních 115 měsíců. „A náhlý propad cen v roce 2003 málem přivedl společnost British Energy k bankrotu,“ připomíná Citibank.

Navíc podle řady expertů je tento údaj vůči jádru ještě neodůvodněně vstřícný. Jedním z důvodů je okolnost, že průmysl postrádá příklady rozestavěných elektráren, které by sloužily jako reference v otázce reálných nákladů.

Jediným příkladem je francouzskou Arevou rozestavěná elektrárna Olkiluoto 3 ve Finsku. Původně se předpokládalo, že elektrárna bude dodávat elektřinu v květnu 2009, ale nedávno manažer projektu Jouni Silvenoinen oznámil, že termín se opět odkládá na červen 2012.

Hlavním problém projektu Olkiluoto 3 je to, co autor IPS Julio Godoy nazývá explozí nákladů. Ty již vzrostly z 2,5 miliardy eur schválených parlamentem, přes tři miliardy eur při podpisu kontraktu, až k dnes odhadovaným 5,5 miliardám eur, o nichž si ale nikdo nemyslí, že to je konečný údaj. Zadavatel objednávky, finská společnost TVO už s francouzským dodavatelem AREVA vede kvůli termínu a ceně soudní spory.

Francouzský energetický expert Thibaut Madelin navíc poznamenává, že náklady na stavbu se navíc do budoucna zvýší kvůli opatrnosti světových finančních trhů, jež takto nejistým investicím nebudou přát.

Madelin poznamenává, že zdržení ve výstavbě jaderných elektráren jsou hlavním argumentem proti nim. „Můžete postavit paroplynovou turbínu o výkonu 800 MW během čtyř let za 550 milionů euro,“ řekl Madelin IPS.

„Na jadernou elektrárnu o dvojnásobném výkonu počítejte s šesti miliradami euro a první peníze z té investice se vám začnou vracet nejdříve v ideálním a krajně nepravděpodobném případě za osm let. Kdo vám na to dá? Pokud se navíc výstavba elektrárny protáhne přes osm let, projekt se stává finanční katastrofou.“

Údaje Mezinárodní agentury pro atomovou elektřinu přitom říkají, že průměrné zpoždění projektů vzrostlo z čtyřiašedesáti měsíců v roce 1976 na 146 měsíců v roce 2008. To už bylo průměrné zpoždění o více než dvanáct let.

Studie Citibank v odkazu na projekt Olkiluoto 3, říká, že překročení rozpočtu a zdržení výstavby by zničily jakéhokoli soukromého investora, „pokud by nenašel nějakou cestu, jak dodatečné náklady obejít,“ což je zřejmý eufemismus pro státní dotace. Studie Citibank uzavírá, že bez státních garancí žádný soukromý investor dnes budovat nové jaderné elektrárny nezačne.

Živoucí legenda amerického občanského aktivismu Ralph Nader ve svém posledním sloupku nazvaném No Nukes tuto okolnost komentuje na příkladu Spojených států. „Ve Spojených státech prezident Obama... požádal o čtyřiapadesát miliard dolarů z peněz daňových poplatníků, aby je přidal k osmnácti milardám, které už vyždímal Bush. Vidíte, Wall Street elektrárenským společnostem nepůjčí ani cent na stavbu jaderných elektráren, pokud se za půjčky stoprocentně nezaručí stát,“ píše Nader.

Další informace:

IPS Nuclear Does Not Make Economic Sense Say Studies

Commondreams Ralph Nader: No Nukes