Moji rodiče se přistěhovali do západočeského pohraničí, přesně do Boru u Tachova, v roce 1954. Oba přišli z Prahy, zanechali práce v tehdejším Československém rozhlase a jako mladí komunisté šli pracovat na státní statek a do okresních novin Jiskra. Jedinou výhodou, jíž se jim dostalo, bylo přidělení bytu (v matčině pozůstalosti jsem našla doklad o přidělení výhod pro dosídlence). Byt v Boru byl skoro neobyvatelný, pozdější byt v Tachově byl sice ve vile po řediteli tabákové továrny, ale pro nás tím hůř. Vila byla dimenzovaná a zařízená na domácnost se služebnictvem a my jsme v ní zůstaly s matkou samy (otec se vrátil do Prahy). Nezískali jsme ani žádný nábytek nebo cokoli po Němcích — naši by to ani nechtěli, byli naprostí funkcionalisté a staré věci jim neimponovaly. Po několika zimách spojených s praskáním trubek a mrznutím vody se matka ráda stěhovala do paneláku. Byl rok 1960, šla jsem v té době do první třídy.

Rodiče a jejich přátelé byli mladí budovatelé socialismu, nikterak netoužící po penězích ani nemovitostech, dokonce ani po kariéře. Prostě jsme žili obklopeni přírodními krásami a pohraničním pásmem. O historii kraje se nezajímali, to radši hráli ochotnické divadlo. Tak jsem se nedozvěděla nic ani o původních Němcích, ani o později dosídlených lidech, Volyňácích a reemigrantech z kraje Tarma Mare. Když se problematika západního pohraničí po roce 1989 u nás otevřela, nemohla jsem souhlasit s univerzálním odůvodněním devastace a zpustnutí kraje, v němž se praví, že lidé, kteří sem přišli, v té zemi neměli kořeny a tudíž k ní vztah. Že to byli zlatokopové. Já jsem žádné takové neznala.

Archivář Jiří Topinka publikoval v roce 2008 ve sborníku Minulostí západočeského kraje studii Dosidlování pohraničí Plzeňska1954—1960. To jsou přesně léta mého předškolního dětství, dovolte proto, abych se podělila o některá zjištění.

Na okres Tachov přišlo mezi lety 1945—47 celkem 14 344 osídlenců. Z toho pětina náležela k cizím národnostem, Rusínům, volyňským Čechům, Slovákům, Rumunům. Tito osídlenci neměli buď nic společného se zemědělstvím, nebo byli zvyklí hospodařit v nížinatých krajích a jejich zkušenosti nebyli přenositelné do horského prostředí Českého lesa. Většinou velmi špatně odhadli své síly a možnosti — samo ministerstvo zemědělství odhadovalo v roce 1948, že 40 procent rolníků hospodaří velmi špatně. Problémy ve vysídleném pohraničí se podílely na zásobovací krizi roku 1948. Tohoto stavu komunisté zneužili k útoku proti soukromým rolníkům.

Na Plzeňsku obdrželo zemědělský příděl 11 857 příchozích a většinou sem přicházeli s nadějí v nový život, na získání vlastního domu, mnozí též vyslyšeli výzvu k budování republiky.

Otevřené svědectví přináší kronikář obce Obora na Tachovsku. V obci žilo před válkou 400 obyvatel, skoro samých Němců, kteří se podle kronikářových zápisů chovali po válce velmi slušně a vzdor vysokému věku se nejen zapojili do práce, ale mohli být vzorem příchozím Čechům. Obora neměla na nové obyvatele štěstí, v první vlně ji zaplavili zlatokopové, a ani ti, kteří přišli po nich, nehospodařili dobře. Mnozí z nich utekli přes hranice, stejně jako řada Němců ještě před organizovaným odsunem v roce 1946. Úroda byla díky předchozí péči o pole v letech 1945 a 46 velmi dobrá, ještě se dalo žít z péče dřívějších rolníků. Když ale v roce 1949 dostali noví hospodáři předepsané povinné státní dodávky z přidělené půdy, všichni do jednoho se jí zřekli, odešli pracovat do lesa a požádali pouze o malý deputátní příděl. Spočítali si, že prací na poli si vydělají denně o 300 korun méně než v lese.

Rok 1948 přinesl vůbec největší vlnu odchodů osídlenců z pohraničního venkova. Z celkového počtu 106 619 jich uniklo 17 455. Mnozí z nich byli Slováci, někteří zvolili ilegální přechod hranic. Komunisté v sekretariátech KSČ si museli uvědomit, že za tím asi nebudou jenom „štvavé zahraniční vysílačky“.

V roce 1950 stát akci dosídlení formálně ukončil a Osidlovací úřad zanikl. Mnoha obcím ovšem chyběla jakákoli infrastruktura, silnice, železnice, obchody, řemesla, služby, zdravotní a sociální péče nebyla vůbec. Všude se agitovalo pro nábor pracovníků do průmyslu, v pohraničí usedlí Slováci často odesílali celé náklady stavebního materiálu a zařízení na industrializující se Slovensko a pak, často v noci, utíkali spoléhajíce na to, že dostanou-li se na Slovensko, už se jim nemůže nic stát (což byla do značné míry pravda).

Životní úroveň v pohraničí byla otřesná a okresní národní výbory ani okresní výbory KSČ venkovské problematice vůbec nerozuměly, nijak se nesnažily pomoci, o lidi, kteří v pohraničních obcích žili, se nezajímaly. Vážným problémem začal být alkohol, spolupráce mezi etniky nefungovala, čeští dosídlenci se nadřazují (vzpomínám si, i moji rodiče takoví byli), na Slováky a reemigranty se dívají s pohrdáním.

Etnickou různorodost pohraničí a tím pádem i problémy s ní spojené rozmnožovali i takzvaní „banátníci“. Byli to němečtí bezdomovci, uprchlíci z Banátu na pomezí Rumunska a Srbska, bezvýhradně odmítající komunistický režim. Zhruba 200 z nich bylo bez československého občanství, které zásadně odmítali, odmítali také vykonávat vojenskou službu s tím, že si jí užili ve wehrmachtu až až, a dožadovali se odsunu do Německa. Vzpomeňme si na nositelku Nobelovy ceny za rok 2009 Hertu Müllerovou, která pochází z těchto banátských Němců, byť ne z těch, kteří se dostali k nám.

Problematickou situaci ještě zhoršilo vytvoření zakázaného hraničního pásma a dalšího rozsáhlého území s omezeným pohybem osob. To mělo zabránit častým útěkům přes hranice (například z hřebčína v Hostouni uteklo 21 mladých mužů i s koňmi), ve skutečnosti se však docílilo ještě mohutnějšího útěku lidí z pohraničí. Kromě toho byly obce v těsném hraničním pásmu násilně vysídleny a srovnány se zemí. Je třeba připomenout, že vedle osídlenců, kteří vybydlovali domy a pak se stěhovali do dalších, protože prázdných domů bylo všude dost, byli i takoví (zejména rumunští reemigranti), kteří se museli nuceně vystěhovat z míst, kde si už zvykli.

Stranické orgány řešily situaci chaoticky, pokud vůbec, místo budování škol jen na Tachovsku čtyři školy zavřeli, protože se nepodařilo sehnat učitele, který by sem nastoupil. Jít do pohraničí bylo za trest.

Po Stalinově a Gottwaldově smrti v roce 1953 naštěstí došlo k rozumnější akci na dosídlení pohraničí: bylo k tomu vydáno vládní usnesení z ledna 1954. Mělo jít o výhradně dobrovolné přesídlení pracovníků z vnitrozemí do družstev, státních statků, strojních a traktorových stanic, později do státních lesů.

A v této době se můj tatínek nechává zaměstnat jako elektrikář ve Státním statku Bor a matka jako redaktorka Tachovské Jiskry. Otec brzy pohraničí opustí, ale s matkou a bratrem tam žijeme až do roku 1969, kdy ji vyloučí ze strany a vyhodí jako revizionistku z okresního kulturního střediska, kde pracuje jako metodička pro amatérské divadlo, sborový zpěv a lidovou hudbu. O příběhu jejich života v pohraničí i o životě rodin svých spolužáků ze základní školy v Tachově se dovídám až dnes.