Deset let bez Jirky Loewyho

Na začátku ledna uplynulo deset let od smrti Jiřího Loewyho. Zveřejňujeme text Jindřicha Beránka, ve kterém na tohoto významného novináře vzpomníná.

Dnes, 1. ledna 2014, to je deset roků, co jsme ve světě bez Jirky Loewyho. Nebylo mu dopřáno dožít ani 74. rok života, když mne zaskočila zpráva z Wuppertalu, že už není. Nekrology, ale i životopisné monografie jako například Tomešovi Průkopníci a pokračovatelé, které vydala vloni Česká strana sociálně demokratická už v třetím vydání, nebo třídílný Český biografický slovník XX. století téhož autora (vydalo roku 1999 nakladatelství Paseka, Litomyšl-Praha spolu s Petrem Meissnerem) o něm mluví jako o českém novináři, publicistovi a politickém činiteli. Pro mne to byl především kamarád.

Napsal bych přítel, kdyby tomuto slovu nedali úzkoprsí obnovovatelé činnosti Československé sociální demokracie obsah oficiózního oslovení. Nebylo to tehdy jediné, čím vykopali hluboký příkop mezi sebou a tímto bytostným sociálním demokratem. Ale naše kamarádství začalo skoro třicet let před tím, když jsem přijel s jarem roku 1961 na sever Čech. Trvalo i přes vzdálenosti, které nás dělily. Kde nás mohlo napadnout, že těch třicet čtyři kilometrů vlakem z Benešova nad Ploučnicí, kde vedl Jirka už rok redakci závodních novin Přást, do Ústí nad Labem, bude jednou z nejkratších.

Nejdřív jsme vydávali almanachy pro Svaz novinářů, aby měl z čeho přispívat na dovolenou svým členům – taky vycházel v létě u vody a na LVT, v zimě na vánoce a na hory. Později, když jsem tam měl zodpovědnost za vzdělávání novinářů, vedl Jirka ve své redakci novinářskou školu. Plán mu přidělil místo a fondy na eléva a řada těch, kdo toužili dostat se do redakce, tam získávala první zkušenosti, okoukli organizaci práce, no a my je omrkli, k čemu by se hodili.

Tak třeba pozdějšího komentátora deníku Právo z počátku 21. století Pavla Vernera „vypustila“ Loewyho škola v době, kdy se měnil deník regionu. Někde zanikly okresní noviny a místo nich vycházely čtyři stránky mutace deníku s tamním zpravodajstvím. Někde zůstaly i noviny okresní nebo se časem obnovily, jako třeba v Liberci. Před pár lety to bylo (a za pár desítek let zase bude) centrum kraje. Byli jsme sice z jedné branže, ale konkurence. Regionální deník tu vydával den co den mutaci. Redakce tam měla i své rubriky – a do té kulturní jsme poslali jeho. Vydržel tam do počátku normalizace.

Někdy – rok po vpádu Sovětů a jejich satelitů – Jirka Loewy emigroval. Nejdřív do Rakouska a pak do Německa, kde se později usadil ve Wuppertalu. To už nebyl redaktorem závodních novin podniku Benar, ale tiskovým mluvčím celého bavlnářského koncernu. Muž s takovými znalostmi našel svou šanci v holandském koncernu, který jej právě tam potřeboval. Dověděl jsem se o tom po návratu z dovolené v Jugoslávii, kde měli novináři ze severu Čech dva karavany zaparkované v areálu hotelu pro jugoslávské kolegy na břehu Jadranu čtyři kilometry od Makarské.

Záhy mě čekal zákaz vstupu do redakce. Byl jsem druhý nejmladší, kdo musel odejít z redakce. Ti, co přišli po nás, se už nestačili natolik zamazat, aby jim nepomohlo posypat si nějaký ten popel v podobě slova do vlastních řad na hlavu nebo zmizet jinam. V té době Jirka Tomáš, pokud vím, dostal nabídku z nějakého nakladatelství a tam zmizel z místa ideologických bitev v zájmu normalizace.

Podobných novinářů, jako byl kolega Verner, stihl vychovat Jiří Loewy víc. Pavel byl nejznámější z nich. Dalšími byly například elévky Eva a Zdena. Eva Laubová pracovala až do postihu za normalizace v okresních novinách Rozvoj; zatím co Zdena, později provdaná Tomášová, se stala redaktorkou rozhlasu. V 90. letech, když se mohl Pavel Verner jako řada z nás vrátit, byl mj. zástupcem šéfredaktora Národních listů a Týdne a po té mj. aspirant na šéfredaktora Práce, a mluvčí ministra zdravotnictví Ivana Davida.

Kromě toho vydal řadu próz, mj. román z prostředí stavby Dranciáš (1989), povídky Červenobílá kobra (1997 v nakladatelství Hynek, román Jak nezabít manžela (Maryša naruby), (MozART, 2007) nebo kniha povídek Láska v cizím pokoji (Akropolis, 2008). Už bibliografie ukazuje, že prózy Pavla Vernera, mj. místopředsedy české sekce Penklubu, vycházely i po jeho náhlé smrti, kterou na jaře 2002 předešel svého učitele a vzor. Ostatně Pavel Verner následoval Jirku Loewyho i do sociální demokracie.

Ovšem ani v době, kdy se Jiří Loewy mohl v otevřenějších poměrech po roce 1960 vrátit k novinařině, nedočkal se toho, aby obnovila svou činnost strana, jejíž ideje naplňovaly jeho mozek i srdce. Byl mukl, kterého zatkli ještě v roce 1948 a kterého také poslali jeho věznitelé jako těžce nemocného pět let poté z jáchymovských lágrů domů, aby tam umřel. Bylo to v 53. roce, kdy smrt J. V. Stalina (5. března), po něm K. Gottwalda (14. března) a na jeho konci i L. P. Beriji signalizovaly, že by mohla nadejít doba tání.

V roce 1968 došlo nejen k soudním, ale i novinářským rehabilitacím. Na podnět Jirky Loewyho jako první projednala rehabilitační komise ústeckého Svazu novinářů případ jeho učitele, někdejšího šéfredaktora Stráže severu a poslance za ČSSD dr. Josefa Veverky.

Dřív, než se mohlo realizovat jeho přijetí do některé redakce, ukončila normalizace, podnícená vpádem Sovětů a jejich satelitů, všechny rehabilitační akce a dr. Veverka dovršil svou „kariéru“ vězně všech tří režimů, které připravily českou společnost o svobodu: byl jako redaktor dělnického vysílání Českého rozhlasu a příslušník čs. odboje zavřen v koncentráku, jako šéfredaktor českých novin v osvobozených příhraničních oblastech a odpůrce tzv. „sjednocení marxistických stran“ zatčen podruhé a jako účastník iniciativy obnovit v 68. roce činnost Čs. sociální demokracie po třetí.

Během dalších let mezi námi zůstávala železná opona. Cesta do Jugoslávie byla na dlouhou dobu poslední z těch, které jsem mohl absolvovat za hranice. Občas ke mně doputovalo některé číslo Práva lidu, jež Jirka Loewy vydával ve Wuppertalu. Při prvním polistopadovém setkání mi doplnil chybějící čísla, a předával mi vše, co se svými někdejšími žáky (nebo kolegy) v Praze vydával. Postupně se čistila i atmosféra mezi těmi, kdo stáli u obnovy sociální demokracie.

Není smyslem mé vzpomínky jitřit dál rány mezi jejími členy. Zejména proto, že ještě před svou smrtí, když jsme po večírku na počest ceny Ferdinanda Peroutky, která byla Jirkovi udělena za rok 2002, hovořili o nemoci, která pronásleduje jednoho z těch, kdo na počátku 90. let stáli na druhé straně „sebevražedné“ barikády – prvním sjezdem zvolenému předsedovi ČSSD Jiřímu Horákovi. Za pár dní mi Jirka volal. Byl to telefonát, v němž bylo cítit slzy i radost. Radost ze znovunalezeného přátelství a dojetí z účasti toho druhého na lidském trápení.

Nutno však v této souvislosti zaznamenat, že mezi poslední činy Jiřího Loewyho, ústředního tajemníka Čs. sociální demokracie v exilu, patřila schůzka, ke které došlo v roce 1993 po zvolení Miloše Zemana na hradeckém sjezdu předsedou strany v Lidovém domě. Na ní došlo k dohodě o další spolupráci mezi stranou, která obnovila činnost ve vlasti, a stranou, která nesla pochodeň svobody a tradice v době, kdy legální politickou činnost ovlivňoval s větší či menší intenzitou a mírou represe oficiální režim.

Exilová strana se postupně stala samostatným regionem, který pak v roce 1995 ukončil svou samostatnou činnost. Schůzky se zástupci nově zvoleného vedení ČSSD zúčastnili poslední předseda exilové sociální demokracie dr. Karel Hrubý, místopředseda strany prof. Jaroslav Krejčí a ústřední tajemník Jiří Loewy. Prvním ovocem tohoto jednání se stalo vítězství ve sporu, které vyvolalo vlastnictví Lidového domu. Ten spor byl ovšem hlubší: jednalo se o to, kdo je vlastně následníkem tradice Čs. sociální demokracie. O tom totiž rozhodoval Ústavní soud.

Vlastnictví, které mnozí považují za to pragmaticky nejdůležitější, vyplývalo z toho, že jen představitelé právně uznané nástupnické strany se mohou ujmout funkcí v akciové společnosti. Tu nositelé stalinistického režimu ve své pýše nikdy právně nezlikvidovali; tudíž jejich dědici při vší snaze napravit činy svých „otců“ také nemohli napravit.

Šlo tedy o svědectví prokázané lidmi, kteří byli po celou dobu od jara 1948, kdy sociální demokracie u nás pozbyla svobody rozhodovat sama o sobě. Svědectví, kterými provázel Jiří Loewy a jeho soudruzi líčení před Ústavním soudem, nacházela sluch i rozvažování schopné je přijmout. K tomu přispěli i další, kdo – jako třeba významný diplomat mezi exilovými sociálními demokraty Oldřich Haselman - mohli navázat na své živé společenské kontakty.

Díky Jirkovi Loewymu jsem se mohl také setkat například s reprezentantem amerických exulantů v sociální demokracii Erazimem Kohákem, ale i s dalšími jeho soudruhy. (Na rozdíl od nás se za toto oslovení nestyděli, ba naopak – znělo z jejich úst hrdě. Asi neprožili tu devastaci významu takových slov, abych se vrátil ke své úvaze o vztahu nás obou k nim.) Bez něho bych se nesetkal prof. Krejčím a s moudrostí, jakou on nahlíží jev, jemuž velice zjednodušeně (i když postmoderně) říkáme střet civilizací.

Kdyby mi se vstřícností sobě vlastní neumetl pěšinku do židle šéfredaktora Práva lidu, bůhví, zda by mi na každé číslo napsal pár chápavých slov Vašek Holub (tak mi přikázal jej oslovovat - při vší úctě k této osobnosti nejen mezi námi socialisty, ale i mezi Čechoslováky – neboť provázel pana presidenta Beneše z Londýna až do Prahy).

A nevím, zda bych si uvědomil, jak působily navenek hypotéky pro mladé, s nimiž vystupoval Jiří Paroubek poprvé jako ministr, kdyby ke mně díky našemu společnému kamarádovi Jirkovi Loewymu neměl Karel Hrubý tolik důvěry, že mne pozval na svou chatu poblíž Plas, kam jezdíval z Basileje na dovolenou. „Konečně socialistický ministr…“ vítal mě, když jsem přicházel z nedaleké zastávky vlaku od Plzně.

A jsem-li u Jiřího Paroubka, nesmím zapomenout na to, co považuji sám za největší posun v myšlení předposledního mezi předsedy české sociální demokracie: Je to grant, který vyhlásila jeho vláda na mapování odporu Němců proti Hitlerovi. Paroubek započal dráhu politika mezi národními socialisty. Nebylo divu, že se v zásadní debatě o našich soudobých dějinách, přikláněl k národnímu křídlu. Možná až úzce vyhraněnému národnímu křídlu. Mám obdobné rodinné kořeny a vím, jak složité je zbavovat se navyklého pohledu.

Dlouhé debaty mezi Jirkou Loewym (ten už obdobné debaty zažil v exilu, když se v Právu lidu otvíral) a Jirkou Paroubkem (tomu stáli navíc od počátku obnovené legality v činnosti sociální demokracie po boku rivalové Loewyho v exilu). A přece dokázal Jiří Paroubek překonat to, co stálo být pevně zakořeněno v jeho mozku i srdci. Dokázal se scházet nejen s Jiřím Loewym, ale i mnohem poučenějšími historiky té doby a těch problémů. Strhl sám sobě ony brýle mámení a toužil, aby mohl skutečně prohlédnout.

Není bez zajímavosti, že v tom nalezl pomocníky právě ve své straně. Nerozhodl se v Ústí nad Labem jen kandidovat, ale přímo tam žít. V tom Ústí, kde jsem se kdysi potkal s Jirkou Loewym (a deset let po jeho smrti to už je víc jak čtyřicet roků), mohl premiér hovořit oficiálně, ale i zcela neoficielně třeba po členské schůzi ČSSD s historiky, jako je v muzeu Václav Houfek (a býval tam až do své smrti i Gustav Krov), duchcovský archivář Pavel Koukal.

Koneckonců i Jirka Loewy měl předchůdce ve svém úsilí přiznat československým Němcům, zejména těm, kterým se značně zjednodušeně a špatně říká „sudetoněmečtí sociální demokraté“, jejich zásluhy na obraně republiky i na snaze uchránit zde náš i svůj domov pro svobodné lidi. Byl to bratr toho, komu jsou právem i neprávem přisuzovány všechny hříchy té doby, poslanec, kdysi senátor Vojta Beneš. Vypravili jsme se kdysi s Jirkou Leowym hledat jeho hrob.

Rodina jej sem převezla z jeho třetího amerického exilu. Našli jsme jej na hřbitůvku za Ořechovkou. A ještě dřív, než jsme došli k jeho hrobce, pozdravila nás jiná osobnost mezi sociálními demokraty, historik české politiky Zdeněk V. Tobolka. Sám Jirka nazýval projevy Vojty Beneše v parlamentu na téma odsunu jeho „hvězdnou nocí“. Stačil ještě předat příteli premiérovi štafetu, ale sérii výstav a projevů k ukončení celého grantu už neorganizovala Paroubkova vláda. Slavit přijel bez jakékoliv zásluhy vicepremiér Topolánkovy vlády Schwarzenberg.

Odpusťte, že nepřipomínám publicistiku Jirky Loewyho. Jiří Tomáš, který se s Loewym seznámil v půli 60. let, když pracoval v tiskovém oddělení LVT, a spřátelil podobně jako já, uspořádal a ve svém nakladatelství Akropolis vydal čítanku publicistických článků, které napsal Jirka Loewy za poslední tři roky života. Je to knížka útlá, jako bývají šperkovnice na drahokamy, které si bereme dnes a denně. Má titul jednoho z nich – Kolik druhů sýra potřebuje člověk? Je pořád žhavě aktuální.

Nedávno mě o tom přesvědčila letmá návštěva supermarketu, když jsem cosi potřeboval koupit o svátečním dnu. A to tu knížku vydal Jirka Tomáš taky před deseti roky. Snad, abychom tu prázdeň bez Jiřího Loewyho líp snášeli. Poslyšte tedy, co napsal o přehlídce všech možných sýrů v berlínském KáDéWé: „Supermarkety zvící pěti fotbalových hřišť nevyhledávám, necítím se tam dobře. A pokud jsem v Praze na Smíchově, nejraděj chodím do večerky, která se jmenuje Březinka. Mají tam vše, co potřebuji, ba i ledacos navíc. A jsou ke mně vlídní, mluví se mnou a ochotně mi půjčují košík přes ulici.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.