Maturitní ples: falešný přechodový rituál
Michal Šindelář„Opilí od radosti si sami trochu lžeme, že zkouškou dospělosti opravdu dospějeme,“ zpívá Karel Kryl v písni Zkouška dospělosti. A přechodový rituál maturitního plesu má jinou funkci, než jste si mysleli.
Arnold van Gennep napsal v roce 1909 knihu s názvem Přechodové rituály. Klade důraz na neosobní rovinu obřadu, na magickou sílu, která se obřadem aktivuje. Van Gennep žil v době plesů. Nežil ovšem v době maturitních plesů. Takový obyčejný ples není žádným přechodovým rituálem, protože neuvádí zúčastněné do nového společenského statusu, není symbolickým předělem. Maturitní ples takovým přechodovým rituálem je.
Jenže do čeho a jak? To by Van Gennep zíral. Prý do dospělosti. To by ještě šlo, kdyby ale dospělost nevytyčovalo složení maturity, zkoušky to dospělosti. Osobám se základním či učňovským vzděláním je dospělost jaksi upřena. Instalatéři či sklenáři buď nedospějí, či k dospělosti musí dospět bez přechodového rituálu. Možná jsou už dospělí automaticky, protože během školy pracovali.
Pak ty kostýmy. Mládež se v kostýmech dospělosti jaksi necítí. Dívky pláčí před zrcadly týdny před plesem, hoši se do sak nechávají přemlouvat ještě pár hodin před ním. Až se vzdálí unavení rodiče po oficiální části programu, hoši saka odhodí, dívky odkopnou nepohodlné taneční boty. Pak společně podniknou útok na bar a chovají se jako vždy.
Nezdálo by se to, ale přechodový rituál splnil přesto svou funkci. Všichni se naučili tvářit se před fotografy dospěle.
