Pocta zlatým šedesátým

Jsou chvíle, kdy se od novinářů čeká nikoli zjednodušování, nýbrž vysvětlování, interpretace. Tak tomu bylo v roce 1968. Tehdy vtrhl mediální věk - spolu s globálním politickým oteplením - i do komunistického Československa.

Před týdnem jsem se zde dotknul ohrožení nezávislosti médií – politiky, byznysmeny a bůhvíkým dalším. Dostal jsem pak milý e-mail od čtenáře F. K., jenž s láskou vzpomínal na novinářské ikony, které projevovaly statečnost a nezávislost v roce 1968.

Na oplátku jsem mu doporučil sborník Souboj slova a obrazu s mocnými (vyšlo letos v Praze jako příloha periodika Členský zpravodaj KNPJ 68, čís. 3, ročník XXIV), který popisuje stav redakcí a vesměs profesionální práci žurnalistů v roce 1968 nejen v Praze, ale i v regionech.

Nemohl jsem si nevzpomenout na Habermasovu tezi, podle níž se společnost v předminulém století sice začala formovat po kavárnách, leč záhy přenesla své těžiště do čtenářstva novin a časopisů. Od té doby jsou média součástí společnosti, ale i politiky. Nehrají jen profláknutou roli hlídacích psů. Nastolují též agendu, konstruují sociální realitu, ale mohou též destruovat politický systém.

V období mezi světovými válkami se i v učené literatuře psalo o tom, že prostřednictvím médií lze občanům proti jejich vůli vnutit i nový politický systém – třeba nějaký ten fašistický režim.

Částečně to platí i dnes. Politici si kupují média a čekají, co to udělá. Ovšem i naopak: média s chutí politiky „dělají“ i „odstřelují“.

Žurnalistika má sklon zjednodušovat. Někdy je to užitečné, někdy nebezpečné, jindy tragikomické – například když se v 80. letech začal líčit nový americký protiraketový štít na pozadí příběhu o „hvězdných válkách“.

Už ve 20. letech minulého století analytik Walter Lippmann v knize Veřejné mínění psal o tom, že „člověk si vybírá ze svého sociálního a fyzického okolí jen určitá fakta, ani ta však nepřijímá jako celek. Je schopen z nich akceptovat pouze tu část, která je v souladu s jeho integritou.“ Na jedince působí soustředěný tlak médií a opinion lídrů. Existují dokonce průzkumy, které říkají, že tam, kde věří médiím, věří i vládě.

Jsou chvíle, kdy se od novinářů čeká nikoli zjednodušování, nýbrž vysvětlování, interpretace. Tak tomu bylo v roce 1968. Tehdy vtrhl mediální věk - spolu s globálním politickým oteplením - i do komunistického Československa.

Část novinářů ještě patřila k odchovancům špičkových prvorepublikových žurnalistů. Další cítili potřebu rehabilitovat svůj profesní stav z 50. let plných agitek a slouhovských textů. Objevila se ale i mladá novinářská generace, schopná, vzdělaná, ambiciózní.

Nedávno vyšly knižně rozhlasové reportáže Jiřího Dienstbiera z dob, kdy působil v zahraničí, zejména jako zpravodaj v USA. Byly barevné, živé, zdaleka ne poplatné době. Čtenáři to mohou posoudit i dnes.

Občas lze v éteru slyšet i záznamy diskusí vedených v Československém rozhlasu v druhé půlce 60. let, nemluvě o extrémním nasazení rozhlasových zaměstnanců v srpnu 1968. Za prolistování po letech stojí časopisy Literární listy, Reportér i zažloutlé stránky denního tisku.

V závěru šedesátých let se politici (namátkou Alexandr Dubček či Josef Smrkovský) naučili žít se sdělovacími prostředky, docenili jejich význam a občas je používali jako nosiče svého poselství.

V osmašedesátém se prolnula média s opinion lídry a demokratizujícími politickými proudy. Význam tohoto šlo sledovat i po 21. srpnu 68. Další rok byl úžasným obdobím společenského vzepětí, usilovné obrany výdobytků Pražského jara. Lidé tehdy znali cenu plurality, polemiky.

Pluralita a polemika jsou přitom cennější než jedna sdělovaná pravda. V knize Reading The Popular (1989) John Fiske uvádí: „O objektivních faktech nelze pochybovat, objektivita odrazuje publikum od aktivity a účasti.

Po „zlatých šedesátých“ to šlo z československou novinařinou z kopce. Karel Moudrý, muž, jenž nesl prapor poctivé publicistiky ve Svobodné Evropě, se nebál srovnat etiku novináře s etikou herce. V roce 1989 se opět část žurnalistů rehabilitovala, ostatně i tehdy se věci hýbaly též zásluhou médií.

Jenže časem to s novinářskou etikou znovu začalo být nahnuté. Ještě před svým úmrtím Karel Moudrý napsal: „Mediální trh je dnes vnímán téměř výhradně jako pracovní trh.“ Povědomí o poslání vyprchává. Stejně jako v politice sledujeme i v novinářské obci vedle poctivců oportunisty a slouhy mocných. Bulvár kvete.

Tím spíš je nutné se vracet ke statečným a profesionálním žurnalistům, kteří pomohli udělat z roku 1968 jeden z nejsvětlejších okamžiků našich dějin. Připomínejme jej mladým adeptům žurnalistiky, politologie i dalších vysokoškolských oborů. Potom si třeba budou více a svědomitěji vážit hodnoty nezávislosti.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.