Při pohledu na volební kampaně pravicových stran se můžeme ujistit, že v českém veřejném prostoru se stalo evergreenem obviňovat levici z populismu. Obvykle je tím míněna rozhazovačnost sociálního státu, který rozdává zbytečné a přemrštěné dávky těm, kteří to ani nepotřebují, dávky tak podporují lenost a demoralizují „pracující lid“.

Levice si v této interpretaci má doslova kupovat hlasy těch, kteří chtějí koláče bez práce — koláče, které musí vytvářet kdo jiný, než ti zodpovědní občané, kteří uvědoměle volí napravo od politického středu.

Tj. ti, kdož mimo jiné nechtějí, aby jejich děti splácely nesplatitelné dluhy svých otců, které naseká oranžová smršť. Ti, kdož si nepřejí návrat k „reálnému socialismu“. Ti, kdož s morálním zápalem bojují s komunismem v rámci čtvrtého odboje, v této nejpalčivější otázce dneška, opět a znovu na křižovatce dějin.

Co je to vlastně populismus? Akademické definice se příliš neshodnou, a proto jsme do značné míry odkázáni právě na užívání tohoto pojmu v kontextu současných veřejných debat.

Populismus tu označuje několik věcí: lacinost, manifestující se jednoduchými a podbízivými odpověďmi na složité otázky, a již zmíněné podplácení voliče tím, čeho všeho že se mu nedostane, pokud zvolí zrovna nás. Populismus budiž nakonec všechno to, co má sladký obal, pod kterým se ale skrývá hořká pilulka s vedlejšími účinky.

Existence levicového populismu je veřejnosti dostatečně známa. Existuje ale něco jako pravicový populismus? Není to oxymóron? Není. A začneme od podlahy.

Kdo nepracuje, ať nejí!

Jednoduché. Stručné. Jedná se o zhuštěný destilát mnoha pravicových hesel, které se tu a támhle poflakují po billboardech, na plakátech nebo je nějaký mudrlant pronese v přímém přenosu. Chce se tím říct: jsou mezi námi, a nebojte se, my o nich víme. Nejmenujme nikoho, všichni vědí, o kom je řeč.

Našemu budovatelskému úsilí o demokracii překáží v cestě mandelinka zemanová!

Naštěstí je tu agent 009, který shodil číro, oblékl si smoking a uspořádal pro nás malou houm šou. Nepřítelem číslo jedna je imperialistický brouk, který napadl hradní rostlinu. Jednoho dne dostanete metál za hrdinné činy v rámci čtvrtého odboje. Každá placka s Karlem se počítá. Je to funny, je to cool, hoďme mu to tam. Volme hlavou.

Budoucnost naší země patří Svazu konzervativní mládeže!

Levicoví povaleči se vám budou snažit namluvit, že úspěch je jen opium lidstva a že ho pravděpodobně nikdy nedosáhnete. A už vůbec ne bez pomoci státu. Panteon těch, kterým se to ale povedlo, je přepestrý a jsou to příklady hodné následování. Podívejte se třeba na nás! Jsme živoucími důkazy toho, že úplně každý může, když chce.

První byt a první práce, to je modrá agitace!

No. Co k tomu dodat.

Nevystavujme pracující lid socialistickým experimentům!

Nenechte se mýlit, reforma zdravotnictví, reforma sociálního systému nebo penzijní reforma nejsou experimenty, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jsou to seriózní pokusy o dobrou věc. Každá věc, která je dobrá, prostě někdy nemusí vyjít. Zato experiment se pozná podle toho, že vyjde vždy. Nevěřte experimentům.

Kupředu trh, zpátky ni krok!

Nepřehánějte to nakonec s tou politikou. Všichni dobře víme, že osud jedince je především a pouze v jeho rukou. My jsme tu jen od toho, abychom zajišťovali klid na práci všem tvrdě pracujícím občanům tak, aby v této bohulibé činnosti nebyli obtěžováni socialisty, cikány, bezdomovci, evropskými regulacemi a vysokými daněmi.

Nenechte si namluvit, že někdo něco udělá za vás, že vám někdo něco dá zadarmo. Tvůj učitel není zadarmo, tvůj lékař není zadarmo, nic není zadarmo. A je to tak správně, protože jinak by sis toho, milý občane, nevážil.

Nízké daně na věčné časy a nikdy jinak!

S ještě líbivější variantou: necháme lidem více peněz v peněženkách. Nízká výše daňové zátěže se týká především podniků, podnikatelů, progresivního zdanění pro vysokopříjmové vrstvy obyvatelstva. Tedy chlebodárců nás ostatních, což znamená, že pokud jim vláda zvedne daně, tak nás nebudou moci zaměstnávat a když to opravdu přežene, tak dokonce utečou jinam.

Trestat za úspěch se nevyplácí. Takže neseďte na zadku, nečekejte, že vám stát dá modré z nebe a raději se koukejte dostat tam, kde dnes jsou ti, kterých by se takové daně týkaly. Pak pochopíte, o čem mluvíme.

Evropská unie je snaha západního imperialismu uchvátit naši vlast!

Regulací žárovek to začíná, gulagy to končí, to známe. Nepotřebujeme žádné nové RVHP. Jsme a máme být suverénní národní stát a nepotřebujeme být členy každého spolku technokratů, co nemají nic lepšího na práci, než si ukrajovat z naší svobody, a ještě ke všemu z našich peněz. Nepotřebujeme jejich zkorumpované dotace, postaráme se o sebe sami.

A na závěr můj oblíbený.

Musíme zničit komunistu v nás a stvořit nového člověka!

Svého času hovořil poslanec Daniel Korte o nutnosti bojovat s komunistou v nás. Mluvil o tom s etickým zanícením příslušníka pátého odboje. Můžeme z toho dovodit, že nejzákeřnější komunista se nakonec neskrývá v Parlamentu nebo ve stranách, ale v nás samých, odkud je třeba tento plevel vytrhnout a hodit na kompost.

V éře absence vnější komunistické hrozby je nezbytné najít nepřítele vnitřního, subjektivního. Je potřeba lokalizovat naši rudou tasemnici, která nám odsává náš lidský kapitál a bez milosti ji zlikvidovat.

Všichni bez výjimky jsme ocejchováni srpem a kladivem a zvnitřněný komunismus si neseme jako svůj dědičný hřích, a jsme tak odsouzeni k věčnému sebemrskačství a vedení nekonečného zápasu s touto hydrou, které když useknete jednu hlavu, tak jí místo ní ihned narostou tři noví Husáci.

Člověk se musí naučit naslouchat mystickému hlasu neviditelné ruky trhu, zvolit proaktivní přístup, flexibilizovat se, motivovat se, disciplinovat se a optimalizovat se, ladit svoje sívíčko, musí se umět prodat. Nový svět vyžaduje nového člověka. Kdo to nepochopil, sám svého štěstí strůjce a není třeba mít s ním slitování. Tak hlavu

vzhůru!