Genderové stereotypy mezi sociálními demokratkami
Ivana RecmanováGenderové stereotypy šíří některé samotné členky ČSSD. V sociální demokracii by měl zavládnout konsenzus, že neexistuje prokazatelně nic jako zásadně mužské či ženské chování, snad jen s výjimkou užívání mužského nebo ženského rodu v češtině.
Do České strany sociálně demokratické jsem vstoupila mimo jiné proto, že jako levicově smýšlející člověk jsem přesvědčena o rovnosti všech lidí bez ohledu na jejich pohlaví, národnost, náboženské vyznání a mnohé další charakteristiky.
Jestli něco nemám ráda, jsou to stereotypy založené na nepravdách a tvrzeních bez důkazů. Poslední dobou mi ovšem začalo docházet, že v ČSSD bohužel některé samotné členky — ať již úmyslně, či nikoliv — šíří genderové stereotypy. Nejvíc vypovídající mi přišly tyto čtyři situace:
1. Před březnovým sjezdem některá velká média interpretovala boj o místopředsednická křesla tak, že o ženské místo se utkají Alena Gajdůšková a Marie Benešová. Že může být ve vedení strany více než jedna žena, novináři v potaz nebrali, i tak se jim ale ze strany ČSSD dostalo mlčení ohledně této záležitosti. Při samotné nominační řeči zdůraznila Alena Gajdůšková, že bude „dobrou ženskou tváří“ a bude využívat svoji „ženskou empatii“ k řešení interpersonálních problémů. Poté sklidila potlesk. Jak se již v Britských listech vyjádřila Radka Janebová, Alena Gajdůšková si tím sama ublížila, protože se tak pasovala do role jiné a marginální kandidátky.
2. Na jedné konferenci týkající se rovnosti genderů a pohlaví vyprávěla jedna sociální demokratka o svých problémech v rámci strany, přičemž se cítila diskriminovaná kvůli tomu, že je žena. Když přešla ke komentování nízkého zastoupení žen v nejvyšších patrech politiky, zmínila mimo jiné toto: „…jsou tam víceméně jen muži a ta paní, co v té komisi sedí, no to snad ani není žena…“
Zkušenost ovšem ukazuje, že jinak než kvótami se taková reprezentace zajistit nedá. Libertariánský odpor proti ženským kvótám odůvodněný neexistencí kvót pro věk a rasu je zavádějící prostě proto, že se to dá zajistit mnohem hůře. Navíc vidíme, že věkové složení zastupitelstev zase takovým problémem není (pokud to nevidíme opačně, že jsou v parlamentu mladí lidé, kteří nikdy nic krom politiky nedělali).
Bylo by možné mluvit o kvótách pro národnostní menšiny, protože bychom dokázali zajistit jedno místo v PS PČR pro polskou menšinu (odpovídá to realistickým odhadům počtu Poláků u nás - 0,5 %) a aby se v okresech Karviná a Frýdek-Místek volil jeden poslanec jako zástupce polské menšiny.
Totéž ale nejde technicky udělat pro Romy, Slováky, Vietnamce atd. kteří nejsou takto vázáni na historické území a k jejichž národnosti se může přihlásit každý.
Kvóty nejsou ideálním řešením a jako každý podpůrný nástroj jsou prostě jen realistickou snahou napravit chyby. Celistvější zastoupení žen v politice znamená celistvější (nikoli úplnou) reprezentaci společnosti. To, jestli se z žen političek vyklubou osobnosti rozměru Vigdís Finnbogadóttir či Angely Merkel, nebo příšerky typu Golda Meir nebo Margaret Thatcher už je pak dáno stavem společnosti...
Z příkladu 3 není jasný kontext, ale vy si to zjevně vykládáte tím nejhorším možným způsobem.
Že je někdo nucen se v práci nějak chovat, to je jistě nepříjemné, ale to jsme asi do jisté míry všichni.
Ještě mě velice překvapil pan Tožička, když napsal, že Romy nemůže nikdo reprezentovat, protože romská národnost je volitelná. Proč my se tedy vlastně těch Romů pořád zastáváme? Vždyť oni si mohou zvolit jinou národnost a budou mít klid. Jenom je ještě zajímavé, že polská národnost volitelná není. Čert aby se v tom vyznal.
Chtít, aby tě reprezentoval někdo stejný jako ty, to je asi trochu moc, to by museli být v parlamentu všichni. Sama se reprezentuješ ve volbách. Na druhou stranu, že ženy by měly v parlamentu reprezentovat ženy, to mi připadá rozumné. Kdyby to bylo na mně, prosazoval bych do parlamentu kvótu sto na sto. Však ony by se političky na kandidátky zázračně našly (pokud by jinak hrozilo propadnutí mandátů). Jistě to tak nejde udělat se všemi možnými kategoriemi občanstva, ale kategorie muž-žena jsou dostatečně symetrické.
Pokud jde o tu poslední věc, mám za to, že se mýlíš. Já mám dojem, že polská národnost je tak volitelná, to jest můžeš klidně při sčítání lidu uvést, že se cítíš být Polkou, a nikdo to nezpochybní.
Ve volbách se sama nereprezentuji, nýbrž volím někoho, kdo mě bude reprezentovat v parlamentu a dalších zastupitelských sborech. Volba je omezená (jenom z toho, co se nabízí). Abych se sama reprezentovala, musela by být přímá demokracie.
Kvóty ať si pro mě za mě jsou, když si někdo myslí, že to bude k něčemu dobré.
Stereotypy se tváří, jakoby byly popisující, ale jsou normativní. Žena, která nepracuje na své kariéře po večerech je dobrá matka, muž, který to nedělá, je pohodlný nebo srab.
Prokazatelné rozdíly mezi muži a ženami v průměrech existují, ale je tam velký překryv a navíc se nedá zatím moc rozlišit vliv vrozených faktorů a socializace. Ta rozdílná socilaizace chlapců a holčiček mimochodem začíná už v kojeneckém věku.
Já pro kvóty v pro ženy v zásadě jsem. Ivana Recmanová zmiňuje také podíl v politice podle vzdělání, to je ale něco jiného, protože vzdělání je získané, ne vrozené.
Ohledně rozdílů mezi muži a ženami - proč by vůbec mělo záležet na tom, co je způsobeno vrozenými vlivy a co socializací? Když si vezmeme například skutečnost, že muži častěji páchají znásilnění (a násilí vůbec), tak i kdyby někdo prokázal (a možná že už prokázal, nevím), že je to mužům vrozené, stejně je potřeba tento efekt potlačovat.
2. Jestliže jsou rozdíly v chování mezi muži a ženami vrozené, jak je možné, že u jednoho keňského kmene (na jméno si nevzpomenu), kde na lov chodí ženy a muži zůstávají doma a vaří jídlo, řeknou v průměru více slov za den právě ti muži? V naší kultuře je to naopak.
s tímto argumentem jsem se už taky setkal. Kvóty nemají ani tak zajistit přesné rozložení, jako spíše potlačit účinky sterotypů dokud neuplatňováním nevymizí. Takže pokud jsou nějaké stereotypy vůči lidem s Rh- je třeba kvóty zavést. Pokud nic takového není, nejsou potřeba.
Jenomže tohle je jenom argumentace ad absurdum, protože původní autorčina premisa neplatí, behaviorální rozdíly mezi muži a ženami samozřejmě (naštěstí) existují.
p. Hájek:máte pravdu. Mimochodem, každý poukazuje na vysoké zastoupení mužů ve vládě, Parlamentu nebo správní radě ČEZu, ale nikdo si nevšímá úplně stejné asymetrie u pachatelů násilných trestných činů nebo viníků dopravních nehod (přes 90 procent muži). Přesto to má nejspíš stejnou příčinu. Testosteron.
Panu Gutovi: krevní skupina či RH faktor nemají vliv na zvolení poslancem, takže to není potřeba řešit. Výška a vzhled vliv mají - vyšší a hezčí lidé jsou ve výhodě, to je známo, není to spravdlivé ani rozumné, ale co tím?
Neuvažoval jsem o representativnosti ale o spravedlnosti - ženy by měly mít stejnou šanci ovlivňovat veřejné dění jako muži.
S Tomášem Tožičkou se shodnu v tom, že kvóty nejsou ideální řešení, ale podpůrný nástroj k napravování chyb.
Já si nemyslím, že politik musí mít mentalitu gangstera, já jsem tou analogií s pachateli násilných trestných činů chtěl ukázat, že testosteron vede (prokazatelně) k agresivitě a snaze o dominanci, která se může projevovat snahou o vedení zločineckého gangu zrovna tak jako snahou po vedení vědeckého ústavu, politické strany nebo filharmonie. Ponecháni sami sobě, snaží se samci imponovat samičkám dominancí (u goril tomu není jinak). Naštěstí tady máme ty kvóty.