Okované, třešňově rudé martensky tančily reggae a kopaly do „čmoudů“

Román Skinheadi je náhledem dějin hnutí – zápletkou nepřekvapí, za to své členy leckdy překvapivě ukotví kulturně i politicky.

Radek Pirkl

10.02.2010 13:00

Zz

Dílo Johna Kinga je přínosné jako prozaické zpracování pohledu na hnutí skinheads v Anglii očima jeho příslušníka.

Druhou polovinu dvacátého století v Anglii můžeme společně s knihou nazvat érou skinheadů. Padesát let a k tomu pár prvních zářezů nového milénia jsou dobou, kdy se mohou potkat tři čtyři generace. Setkávání a navazování generací je jádro, kolem nějž John King soustředí svou skinheadskou vyprávěnku.

Erbovní figurou první generace skinů je padesátník Terry English, jehož paměť sahá k samým kořenům skinheadského hnutí na konci šedesátých let. Ve čtyřech retrospektivních kapitolách můžeme skrze fragmenty Terryho paměti osahat atmosféru té doby:

„Pro Terryho Englishe je skinheadství o muzice z Jamajky… o tom strhujícím rytmu a úsporných textech reggae… a především „The Israelites“ od Desmonda Dekkera a The Aces ho dostávají do varu… jeho a tisíce dalších… a brzy nato objevuje Prince Bustera a Laurela Aitkena… (…) a pro Terryho znamená skinheadství vyrazit si ven z domu… táhnout po městě s kámoši… sedět v kavárně nad hrnkem horkého čaje… stát na rohu ulice… a ze všeho nejlepší je zajít si do klubu, kde může všem ukázat svůj nový Brutus… Terryho zajímá hlavně muzika… zato Alan… pro něj je skinheadství o vybití agresivity… a skinhead musí vypadat drsně… ale přitom stylově… hrát všemi barvami… přímo z kolonií (…) někteří lidé tvrdí, že reggae je primitivní… negerská muzika… zvuky džungle pro černé huby… ale modi a skinheadi se postavili za zpěváky z Karibiku, když přišli do Anglie… ska je totiž výjimečná hudba… těžko se to vysvětluje (…) Terry, Allan i celý zbytek party jsou oblečení čistě a střízlivě… nesnášejí dlouhé vlasy… Terry nikdy nebude vyžírka, co se přiživuje na daních pracujících lidí… jako to dělají ti hippíci a studentíci… postaví se na vlastní nohy… bude tvrdě pracovat a svoje místo na světě si vyslouží… takhle to dělají skinheadi… jsou to synové svých otců… mužů, kteří bojovali ve válce… hrdých mužů.“ (s. 59–61)

Generaci o stupeň mladší zastupuje Terryho synovec Ray, jenž prožil pubertu v době vyostřených střetů skinheadů s okolním světem i uvnitř vlastních řad v první polovině osmdesátých let. I do této doby, v níž se formuje vlna street-punku a Oi! kapel, nahlížíme v několika retrospektivních kapitolách.

Z původně apolitického hnutí sdružujícího příznivce ska z řad černých i bílých skinheadských dělníků z předměstí se v té době odštěpují politické frakce, pravá i levá. Pravicoví, rasističtí skinheadi hlásící se k Národní frontě inspirované Ku-klux-klanem jsou svými výboji na ulicích i v médiích nepřehlédnutelní. Tehdy se také začíná formovat převažující veřejné mínění, že skinheadi jsou rasisti a nacionalističtí extremisté. Rayova generace skinů vyznává stejné hodnoty jako ta generace předchozí, ale v něčem podstatném se liší.

Už projevuje agresivitu a odpor vůči některým skupinám a názorům. Levici, intelektuálům, pravičákům, boháčům, ale už i vůči přistěhovalcům. A Ray, odchovaný street-punkem a pouličními rvačkami, není klidný ani ve čtyřiceti. Svou rozhořčenost z dob mládí přiživil četbou knih George Orwella a postupně se stává odpůrcem stádní zotročené společnosti, kterou bičem pohání „fašistická osa“ Evropské unie, „která chce rozervat Británii a zničit Anglii.“

A konečně Laurel English, zkráceně Lol, Terryho nejmladší potomek, který právě prochází obdobím dospívání, v němž svůj zrak a intelekt upírá stejně tak ke klidnému otci, jako k „raplovskému“ strýci. Dokáže to však namíchat a prošpikovat chuťovkami z řetězce McDonald´s, skejťáctvím, mobily a playstationy. Je odkazem svých skinheadských předků a zároveň i produktem globalizované společnosti. Je ztělesněním Georgeových zásad, Terryho výchovy, ale i Rayových obav.

V generačním výčtu nesmíme zapomenout na Terryho otce George Englishe. Ten pochopitelně nebyl skinheadem, ale jako zástupce generace veteránů z druhé světové války stál u zrodu skinheadského hnutí jako mravní imperativ, jenž vštěpoval svému synovi Terrymu hodnotový žebříček, jehož nejvyššími příčkami jsou „poctivá“ práce, rodina, nacionální hrdost, čest a slušné vystupování. Hodnoty, které si skinheadi předávají a po svém formulují po generace.

V případě Terryho cítíme, jak může být postava životná – autor do ní promítnul nejvíce ze životní zkušenosti padesátníka, který spolutvořil počátky skinheads.

Zato nejmladší skinheadi najednou ztrácejí svůj slovník, a tak se stávají spíše jalovými panáky bez duše. Mluví totiž drsně, častují sebe i ostatní nadávkami nejhrubšího zrna, občas jim však mezi zuby zaskřípe věta dušínovsky naivní a čistá. Nejmarkantněji v kapitole Rádcové, v níž kluci zakládají kapelu stejného jména.

„Ty bys chtěl, aby zmlátili tvého tátu?“ / „Ti se starají jenom o sebe. Co bude se druhými, je vůbec nezajímá.“ „Nemůžeš nenávidět svého tátu, Keve.“ „kdybychom pak byli v televizi.“ atd. Díl odpovědnosti za jalovost těchto postav lze pravděpodobně přičíst i překladatelovu zaváhání, zvlášť když v jiných promluvách Lolovy party najdeme věrohodnější koncovky: „tvýho táty“, „nějakýho úchyla“, „skejťáckej punk“.

Kingův román s pečlivostí módních a hudebních rozcestníků referuje také o tom, že skinheads je hnutím především hudby a vyhraněného módního stylu. Obojí má svou kolébku v dělnických a přistěhovaleckých čtvrtích jako jsou londýnský Slough, Uxbridge a další. V románě je předměstí adorováno, vyzdvihována je však zejména příslušnost k tomuto prostředí.

Okouzlení minulým i současným proletariátem, masou, která dokáže pulzovat ohromnou energií, ať už v ulicích nebo v kotli fotbalového stadionu, okouzlení sounáležitostí, příslušností k tlupě či smečce je to, co se Kingovi podařilo nejlépe vystihnout. Charles Shaar pro The Independent napsal, že King už svými šesti předešlými romány „vytváří moderní anglickou proletářskou literaturu“.

Doprovázeno tvrdou kritikou Evropské unie (mluvčím sžíravé kritiky je zejména Ray) je Kingův román sentimentálně drsným ohlédnutím za „starými dobrými“ časy a zároveň pohledem do budoucnosti Spojeného království, pohledem, v němž se obavy a rozhořčenost mísí s nadějí, která může vzejít opět jen ze skinheadské linie. „Devadesátky patřily dětem hippíků, zfetovaným květinovým dětičkám, které utrácely ve velkém ve jménu míru a lásky. Nové století už zase patří potomkům skinů, pankáčů a fotbalových chuligánů.“ (s. 75)

Kniha několikrát zarezonuje trpkým povzdechnutím nad tím, že i v Anglii, samotné kolébce hnutí vyholených hlav, byli skinheadi od osmdesátých let spojováni zejména s rasistickými výpady, neonacismem a fotbalovým chuligánstvím. V intencích díla je jistě možno podobná povzdechnutí vnímat rovněž jako výsledek srovnání se „zlatou érou“ vzniku hnutí skinheads.

Roger Perkins v recenzi pro britský Telegraph.co v takovémto povzdechu vidí autorův neustále propracovávaný záměr než sentimentální ohlédnutí za vlastním mládím: „Je to rys Kingova díla, že se neustále pokouší podkopávat stereotypy a očekávání, tím že konstruuje morální rámce a politická nazírání čehosi, co se na první pohled zdá být jen následováním davů a pijatikami. Tentokrát však tomu chybí lehkost. Pečlivě předkládaný nerasistický postoj hlavních postav postrádá věrohodnost.“

O to pozorněji bychom měli vnímat přeřazení knihy Skinheadi z kontextu anglického prostředí do kontextu českého a mít při četbě románů Johna Kinga na paměti rozdílnou zkušenost obou kultur se skinheady. V českém prostředí jsou asociace na skina jako reprezentanta rasismu a fotbalového rváčství očividné a většinové. Počátky hnutí skinheads u nás jsou totiž velmi výrazně vázány na kapelu Orlík, rasistické a antikomunistické tzv. kališníky i neonacistickou skinheadskou odnož White Power.

Zmiňovaná míra věrohodnosti nerasistického postoje hlavních postav je tedy pro českého čtenáře ještě problematičtější než pro čtenáře anglického. Povědomí o existenci apolitických, levicových či protirasistických skinheadů sdružených v hnutích RASH, SHARP a dalších není v českém prostředí tak pevně zakotveno. Zařazením Kingovy knihy do českého kontextu tak vzniká důležitý hlas, jenž poukazováním na bohaté kořeny a historii hnutí skinheads odkazuje také k jiným než jeho rasistickým a neonacistickým odnožím.

John King. Skinheadi. BB/art. Praha 2009. Přeložil Tomáš Jeník.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.