Vždyť se stejně máme všichni dobře
Kateřina KňapováPřed vzrůstající nerovností a frustrací ve společnosti určitá část společnosti a elit zavírá oči. Dělá jakoby nic a společnost se tiše i nahlas radikalizuje.
V úterý jsem se byla podívat na debatu k hrozbě populismu a extrémismu v příštích volbách, která se konala v Mlýnské kavárně na Kampě. Byla to jedna z mála debat z poslední době, v níž jsem se přesvědčila, že zřejmě opravdu nejsem členkou té příslovečné pražské kavárny, jíž mi mimochodem právě „Mlejn“silně asocioval.
Pozice bez obsahu
Debata, jíž se částečně účastnil a částečně jí moderoval Petr Kamberský, se stočila k tomu, proč je populismus nebezpečný, že je stejně přítomen ve všech stranách a často daleko spíš v těch, které se konvenčně ve veřejné diskusi jako populistické spíše neoznačují. (Kdo před minulými parlamentními volbami označoval boj proti zneužívání sociálních dávek jako populismus?) v případě extrémismu, tedy krajních názorů, se debatě probírala i komunistická strana — pro některé nebezpečné a extrémistické, pro další strana spíš konzervativní a nadto blokující jak potenciál pro levicové koalice, tak samotnou diskusi o levicovém programu. Jak padlo v diskusi: Když se stínový ministr Mládek pustil do živnostníků, byla z toho aféra a mediální štvanice, když se pravicové strany pouštěly do sociálně slabých, mimo praštěných levičáckých aktivistů nikdo výrazně neprotestoval. Koneckonců, cosi o podnikatelské sféře, která vytváří hodnoty, se psalo i v programovém prohlášení padlé vlády.