„Nelze dlouho stát na jedné noze,“ uzavírá Václav Bělohradský svůj esej v sobotním Právu. Obsahem naší nynější krize je podle něj vykročení k poloprezidentskému systému, který by mohl nahradit dlouhodobě nefunkční systém parlamentní.

Parlament byl podle Bělohradského v Československu a České republice většinou obcházen — třeba prvorepublikovou Pětkou nebo opoziční smlouvou z konce devadesátých let. Proto není v české, respektive československé tradici vnímat parlament jako místo, kde by se vedly „otevřené konflikty o alternativní politické programy“.

„Úpadek autority parlamentu,“ píše dále Bělohradský, „lze zastavit jen radikálním posílením reprezentace státu“. Tu by mohl posílit poloprezidentský systém, ke kterému je nakročeno přímou volbou prezidenta. Celý text se zahraničními příklady a související argumentací může čtenář snadno dohledat.

Zmínit je ještě třeba, že Bělohradský nepléduje pro systém prezidentský — kde přímo volený a neodvolatelný prezident stojí v čele vlády, kterou jmenuje, ale pro systém poloprezidentský. Tedy takový, kde těžištěm politického systému je prezident tehdy, když má v parlamentu svou většinu. A premiér jeho roli přebírá, když má v parlamentu většinu (protiprezidentská) opozice.

Střet o alternativní politické programy je podle mě jedním ze základů politiky. A i když s Václavem Bělohradským souhlasím, že tento střet na půdě parlamentu v podstatě neprobíhá. Nepovažuji za vhodné tuto popsanou chybu formalizovat. Kromě střetu o alternativy bychom totiž z parlamentu takto odvedli i možnost na jeho půdě střet o alternativy vést.

Posílením role prezidenta bychom totiž celý konflikt o alternativy svedli do dvou měsíců kampaně před přímými prezidentskými volbami. A jinak ho nechali probíhat jen na stránkách novin nebo v hospodách, kde by ovšem nemohl získat politický výraz. Celá politická soutěž by se totiž na centrální úrovni změnila ve střet o jednu — po dobu svého mandátu neodvolatelnou - osobu.

O posunu, ke kterému máme podle Bělohradského nakročeno, by mělo cenu uvažovat, pokud bychom uměli zajistit, že na straně prezidenta (nebo proti němu) bude vždy stát alespoň 130 z 200 poslanců. Což znamená zavést většinový volební systém (nebo posílit jeho prvky) a pokud možno omezit počet stran schopných na křeslo v parlamentu dosáhnout (například zvýšením uzavírací klauzule).

Zároveň by bylo potřeba konat volby prezidenta a parlamentu co nejblíže sobě tak, abychom předešli vynucenému soužití prezidenta z jednoho tábora a parlamentu ovládaného táborem druhým. K tomu ostatně došli i ve Francii, na kterou se coby funkční poloprezidentský systém odvolává Bělohradský.

Dodejme zde, že vývoj, ke kterému jsme podle Bělohradského nakročili, ale ještě je možné ho zastavit, je pravděpodobně politickým cílem Zemanova prezidentství. Jedna z řady Zemanových politických proher totiž byla i ta o takto formulovaný volební zákon. Normu, která měla opoziční smlouvě umožnit pokračování i po dalších volbách, zrušil Ústavní soud v lednu 2001 (Pl.ÚS 42/2000).

Společně s Bělohradským víme, že česká politika neumí používat parlament jako místo střetu o alternativy. A víme i to, že jedním z období, kdy bylo parlamentu znemožněno být takovým místem, byly roky opoziční smlouvy. Můžeme si pak ale vážně myslet, že řešením je návrat do této doby? A tedy formalizování stavu, kdy parlament není ani místem diskuse, ani místem rozhodování?

Souhlasím, že radikální posílení reprezentace státu je odpovědí na úpadek důvěryhodnosti jeho struktur. Po mém soudu ale nelze vážně přemýšlet o tom, že mnohdy špatně fungující struktury oslabíme na úkor jedné centrální politické postavy. A s tou spojíme důvěru ve změnu.

Tu cestu je nutné hledat v razantním zvýšení míry přerozdělování přes veřejné rozpočty, v posílení státu jako podpůrné struktury, v trpělivé a dlouhodobé výuce toho, jak politický systém funguje a jaké místo v něm má která instituce. Pokud totiž bude politický systém občanům srozumitelný, bude moci být i důvěryhodný a výkonný.

Srozumitelnost spojená s důvěrou a personifikace spojená se zklamávanými nadějemi na zlepšení jsou přitom přístupy zásadně odlišné.

„Nelze dlouho stát na jedné noze,“ uzavírá Václav Bělohradský svůj esej v sobotním Právu. Souhlasím, a cestu vidím v kroku zpět — ve zrušení přímé volby prezidenta, v podpoře struktur formulujících politiku jako programový střet, v osvětě věnované fungování politiky i státu a podpoře politického angažmá občanů.