Mediální sebeobrana pro českou levici
Kateřina KňapováČeskou levici čeká před volbami dost možná (ne)zamýšlená mediální ofenzíva. Může se jí ale bránit. V prvé řadě se vymezit vůči možným manipulacím Miloše Zemana.
Na podzim se s největší pravděpodobností dočkáme předčasných voleb do Poslanecké sněmovny. Strany mají tentokrát na přípravu jen dva až tři měsíce, takže je velmi pravděpodobné, že i předvolební kampaň v klasické podobně plakátů, billboardů a mítinků nebude tak velká jako v případě voleb řádných. O to důležitější však bude artikulace politických cílů, ale i identit voličstva u té nebo oné politické strany, a pochopitelně intervence médií.
Nenápadný půvab české mediální krajiny
Česká média promluvila výrazným způsobem do sněmovních voleb jak v roce 2006, kdy masivně varovala před nebezpečím vzniku koalice mezi KSČM a ČSSD (podrobnou analýzu antikomunismu v médích si lze přečíst například zde), tak v roce 2010, kdy přijala pravicovou rétoriku utahování opasků a v hodnocení levice dominoval zejména estetický aspekt v podobě silných antipatií k osobě Jiřího Paroubka.
Koneckonců poznámka Petra Honzejka o „konci vědeckého populisty“ v Mladé frontě DNES ze dne 31. května 2010 celkem věrně odráží obraz tehdejšího lídra sociální demokracie zejména ve vztahu s obrazem pravicových stran TOP 09 a ODS. „Lidé ve volbách ukázali, že chtějí vůdce, který nabízí vlastní řešení; ne toho, kdo jen destiluje svou politiku z jejich přání a pocitů. Zdá se, že společnost svému mínění ve skutečnosti příliš nedůvěřuje; chce, aby její problémy administroval „odborník“.“
Nesmíme zapomenout ani na zatím poslední volby — prezidentské, u kterých se média také přikláněla spíš k pravicovým kandidátům, zejména ke Karlu Schwarzenbergovi (o tom jsem koneckonců psala zde). Nehodlám bez kontextu dokolečka opakovat kritiku toho, že většina médií píše tak, jak píše, jelikož mám za to, že z valné většiny nejde ani tak o úmysl, jako spíš naplňování představy o dobrém uspořádání vlády i myšlenkách, které by měly být prosazovány.
Určitý vhled do sebechápání českých novinářů a novinářek přinesl několik let starý výzkum dvojice mediálních teoretiků Jaromíra Volka a Jana Jiráka. Mimo jiné zde můžeme najít opakující se motiv dominantního liberálně-neutrálního paradigmatu v sebepojetí, které zejména u mladších novinářů vede k explicitnímu odmítání vědomého „aktivistického“ uchopení profese novináře.
Přílišné vymezování vůči Miloši Zemanovi mu fakticky pomáhá, v tom se rýsuje nová nebezpečná dominanta: Zeman x TOP 09. To, že TOP 09 bere jako svého hlavního "nepřítele" Zemana a ne sociální demokracii, není dobrá zpráva pro sociální demokracii. Měla by se nad tím zamyslet. Jen na to už nemá přiliš mnoho času.
A: V čem konkrétně by bylo "velmi nebezpečné", kdyby se levice a Zeman chápalo jako jedno? Pro koho nebezpečné? A kdo ztělesňuje levici?
Vážně už chvílemi nevidím rozdíl mezi některými příspěvky DR a např. Hospodářskými novinami: http://dialog.ihned.cz/komentare/c1-60432040-prezidentovy-obehrane-pisne
Tady je něco špatně, řekl bych.
http://www.blisty.cz/art/69686.html
Paní Hájková zde položila důležité otázky, s nimiž se tady obvykle lehkovážně háže. Jako by bylo automatické, že soc.dem. je arbitrem levicovosti (a to ještě její určitá, dokonce menšinová část), zatímco všichni ostatní (a samozřejmě především Zeman!) si na levici jen hrají.
To je, s odpuštěním, vlastně zpupnost.
A kdo je subjektivní levicí nebo subjektem levice? Jsou to všichni ti, kteří chtějí pro lidi, které jsem nazvala objektem levice AKTIVNĚ pracovat a kdo se k tomu cítí být povoláni, ať už budou aktivní amatérsky či profesionálně. Pokud objekt levice nazveme lidem, pak bychom tu práci mohli nazvat "službou lidu", ale není nutné používat takových slov, pokud se to někomu nelíbí. Lid se nedělí na levicový a pravicový. Lid je prostě lid a slouží se mu, i když nás nemá rád, i když volí Zemana, i když je buranský a i jinak nám nevoní. Sloužit - to neznamená, že jen bez rozmyslu plníme, co kdo požaduje. Znamená to, že chceme pro lidi něco dobrého dělat (především v politickém smyslu, protože jinak budeme jenom charita, i když na té samozřejmě není nic špatného), že jim zkrátka chceme prospět. A to i tehdy, když jejich prospěch není zároveň naším prospěchem. A i tehdy, když přitom musíme spolupracovat se Zemanem nebo s KSČM, ve kterém jsou bývalí bachaři (nevím, proč si pan Vyleťal myslí, že všichni bachaři musejí být nutně špatní, copak ve vězeních neseděli i lidé, kteří byli zavření právem?). Spolupracovat s někým, s nímž úplně ve všem nesouhlasíme, případně se cítíme být morálně lepší, přece nutně neznamená splynout s nim. Vždy je možné držet si odstup a myslet vlastní hlavou, jaká spolupráce bude pro lidi užitečná a jaká už ne.
Tož tak to vidím já.