Mediální sebeobrana pro českou levici
Kateřina KňapováČeskou levici čeká před volbami dost možná (ne)zamýšlená mediální ofenzíva. Může se jí ale bránit. V prvé řadě se vymezit vůči možným manipulacím Miloše Zemana.
Na podzim se s největší pravděpodobností dočkáme předčasných voleb do Poslanecké sněmovny. Strany mají tentokrát na přípravu jen dva až tři měsíce, takže je velmi pravděpodobné, že i předvolební kampaň v klasické podobně plakátů, billboardů a mítinků nebude tak velká jako v případě voleb řádných. O to důležitější však bude artikulace politických cílů, ale i identit voličstva u té nebo oné politické strany, a pochopitelně intervence médií.
Nenápadný půvab české mediální krajiny
Česká média promluvila výrazným způsobem do sněmovních voleb jak v roce 2006, kdy masivně varovala před nebezpečím vzniku koalice mezi KSČM a ČSSD (podrobnou analýzu antikomunismu v médích si lze přečíst například zde), tak v roce 2010, kdy přijala pravicovou rétoriku utahování opasků a v hodnocení levice dominoval zejména estetický aspekt v podobě silných antipatií k osobě Jiřího Paroubka.
Koneckonců poznámka Petra Honzejka o „konci vědeckého populisty“ v Mladé frontě DNES ze dne 31. května 2010 celkem věrně odráží obraz tehdejšího lídra sociální demokracie zejména ve vztahu s obrazem pravicových stran TOP 09 a ODS. „Lidé ve volbách ukázali, že chtějí vůdce, který nabízí vlastní řešení; ne toho, kdo jen destiluje svou politiku z jejich přání a pocitů. Zdá se, že společnost svému mínění ve skutečnosti příliš nedůvěřuje; chce, aby její problémy administroval „odborník“.“
Nesmíme zapomenout ani na zatím poslední volby — prezidentské, u kterých se média také přikláněla spíš k pravicovým kandidátům, zejména ke Karlu Schwarzenbergovi (o tom jsem koneckonců psala zde). Nehodlám bez kontextu dokolečka opakovat kritiku toho, že většina médií píše tak, jak píše, jelikož mám za to, že z valné většiny nejde ani tak o úmysl, jako spíš naplňování představy o dobrém uspořádání vlády i myšlenkách, které by měly být prosazovány.
Určitý vhled do sebechápání českých novinářů a novinářek přinesl několik let starý výzkum dvojice mediálních teoretiků Jaromíra Volka a Jana Jiráka. Mimo jiné zde můžeme najít opakující se motiv dominantního liberálně-neutrálního paradigmatu v sebepojetí, které zejména u mladších novinářů vede k explicitnímu odmítání vědomého „aktivistického“ uchopení profese novináře.
Volek s Jirákem také poukazují na zajímavý fenomén racionalizace vlivu, který novináři mají, ale nesouzní tak úplně s dominantním pojetím, jako „přirozené“ součásti jejich profese (strana 36). Co tím chci v tomto kontextu říct?
Novináři v mediální prezentaci politických témat v duchu liberálního paradigmatu prostě a jednoduše kopírují argumentaci pravice, které se daří témata a politiky rámovat daleko více v souznění s tímto paradigmatem. Svoji roli určitě může hrát i to, že v redakcích velkých celostátních médií se nacházejí lidé se spíše nadprůměrnými příjmy, poněkud stranou od problémů sužujících chudší regiony. Není to kritika, spíš vysvětlení.
Kdo destiluje politiku?
Pokud před i po volbách Honzejk, ale i další vyčetli Jiřímu Paroubkovi, že „destiloval“ politiku z přání voličů, pustí se do něčeho podobného i před těmito volbami? Nálepkování levice jako populistické už tak nějak patří ke koloritu předvolební kampaně (ó jaká hrůza, když se někdo tváří, že by mu možná i mohlo jít o lidi) a to i přesto, že se na české politické scéně objevují také subjekty s naprosto zřetelnou populistickou strategií — příkladem byl projekt Věcí veřejných a v současné době zase Okamurův Úsvit přímé demokracie nebo Babišovo ANO 2011. O vlastníkovi vydavatelství MAFRA i populismu jako takovém napsali skvělý, a velmi aktuální, článek Radek Buben a Jan Bíba.
Jen amatér by za současné situace silné a nebezpečné nespokojenosti s politikou jako takovou, ekonomickou situací (růst v kladných číslech po roce a půl nelze v žádném případě brát jako jasné znamení, že se karta obrací), případně otázkou korupce a transparentnosti vůbec nebral ohled na názory a pocity lidí, ať už s dobrými nebo špatnými úmysly.
Koneckonců bude to muset udělat i skomírající bývalá největší pravicová strana ODS, která se mimo personální krize potýká i se silnou programovou vyprázdněností (pokud ovšem za program nebereme podporu regionálních podnikatelských zájmů velmi konkrétních podnikatelů). Na rozdíl od bývalého spojence a nyní otevřeného rivala v boji o pravicové voličstvo se totiž nemůže ohánět aristokratickým maskotem.
Domnívám se, že bude celkem zajímavé, jakým způsobem budou média psát právě o šéfovi uskupení ANO 2011, který se zatím prezentoval spíše výčtem osobností, které hodlají do politiky vstoupit pod jeho značkou, než programem. Má se snad Babiš v úmyslu stát populistou par excellence, když hodlá být ve svém programu tak obecný, že si pod ním představí kdokoliv cokoliv? Zabere nakonec představa, že zemi je možné řídit jako firmu?
Co na tom, že firma je v obecné rovině spíše organizací založenou na jiných než demokratických rozhodovacích principech. Je pravděpodobné, že u médií skupiny MAFRA zafunguje u mnohých redaktorů preemptivní autocenzura a pro další vydavatele bude samozřejmě snazší kopat do levice, protože jednoduše představuje něco údajně zpátečnického, rozhazovačného a vůbec se nějak nehodícího do 21. století.
Poučení z minulého vývoje
Nejen pro stranickou levici by bylo pochopitelně nejlepší na pravděpodobnou (ne)zamýšlenou mediální ofenzivu zareagovat aktivním způsobem. V prvé řadě se dostatečně vymezit vůči možným manipulacím Miloše Zemana, který koneckonců může levici škodit zejména tím, že ji spojuje s autoritářstvím, napojením na různé druhy lobby či prostým hulvátstvím, jak včera ve svém textu poznamenala Saša Uhlová.
Takové vymezení by mohlo dát naději, že levice a levicové strany skutečně nejsou synonymem pro styl Miloše Zemana. Zároveň by dostatečně ostré ohrazení mohlo vyslat aspoň částečně signál, že to na politické scéně není s lídrovstvím zase tak špatné. Domnívám se, že vítězství Miloše Zemana mimo jiné zapříčinila právě poptávka po lídrovství, které se po odchodu kohoutů Topolánka a Paroubka z čelních pozic jaksi vytratilo.
Druhou strategií, kterou by si měla česká levice v sebeobraně před mediálním mainstreamem osvojit, je legitimizace vlastních cílů ve smyslu progresivity. Některé kroky, které především pravice a v širší rovině neoliberální diskurz prezentuje jako nutné, mohou koneckonců vést k destrukci nejen sociálního státu, ale vůbec sociálních a pracovních práv jako takových. Už dnes přibývá neplnohodnotných úvazků, u kterých je radikálně snížena ochrana pracovníka, pochopitelně ve jménu flexibility trhu práce. Progresivní pravice? Spíš návrat do zlaté éry kapitalismu 19. století.
Pokud před minulými volbami dokázala pravice vtisknout slovu zodpovědnost jednoznačné propojení s programem masivních škrtů a omezování státních výdajů, pak by si v této kampani měla levice tento pojem vzít pro sebe — třeba ve smyslu zodpovědnosti vůči budoucnosti země, která se úspěšně proškrtala do recese, vůči jejím obyvatelům, na které mimo Prahu dopadla ekonomická situace docela tvrdým způsobem.
Třetí strategií by mělo být jednoznačné odmítnutí hledání snadných cílů, ať už jimi jsou Romové nebo sociálně slabí obecně. Ti za recesi opravdu nemůžou. Levice by měla celkem jasně ukázat, že politický zápas nestojí na boji mezi slabými a ještě slabšími. Ekonomickou situaci už není možné svádět pouze na krizi, protože okolní ekonomiky rostou, viníkem je tedy v mnohém předchozí vláda nebo spíše vlády pravice, proti kterým by se měla levice, pochopitelně vybavena příslušnými daty, jasně a zřetelně vymezit.
Přílišné vymezování vůči Miloši Zemanovi mu fakticky pomáhá, v tom se rýsuje nová nebezpečná dominanta: Zeman x TOP 09. To, že TOP 09 bere jako svého hlavního "nepřítele" Zemana a ne sociální demokracii, není dobrá zpráva pro sociální demokracii. Měla by se nad tím zamyslet. Jen na to už nemá přiliš mnoho času.
A: V čem konkrétně by bylo "velmi nebezpečné", kdyby se levice a Zeman chápalo jako jedno? Pro koho nebezpečné? A kdo ztělesňuje levici?
Vážně už chvílemi nevidím rozdíl mezi některými příspěvky DR a např. Hospodářskými novinami: http://dialog.ihned.cz/komentare/c1-60432040-prezidentovy-obehrane-pisne
Tady je něco špatně, řekl bych.
http://www.blisty.cz/art/69686.html
Paní Hájková zde položila důležité otázky, s nimiž se tady obvykle lehkovážně háže. Jako by bylo automatické, že soc.dem. je arbitrem levicovosti (a to ještě její určitá, dokonce menšinová část), zatímco všichni ostatní (a samozřejmě především Zeman!) si na levici jen hrají.
To je, s odpuštěním, vlastně zpupnost.
A kdo je subjektivní levicí nebo subjektem levice? Jsou to všichni ti, kteří chtějí pro lidi, které jsem nazvala objektem levice AKTIVNĚ pracovat a kdo se k tomu cítí být povoláni, ať už budou aktivní amatérsky či profesionálně. Pokud objekt levice nazveme lidem, pak bychom tu práci mohli nazvat "službou lidu", ale není nutné používat takových slov, pokud se to někomu nelíbí. Lid se nedělí na levicový a pravicový. Lid je prostě lid a slouží se mu, i když nás nemá rád, i když volí Zemana, i když je buranský a i jinak nám nevoní. Sloužit - to neznamená, že jen bez rozmyslu plníme, co kdo požaduje. Znamená to, že chceme pro lidi něco dobrého dělat (především v politickém smyslu, protože jinak budeme jenom charita, i když na té samozřejmě není nic špatného), že jim zkrátka chceme prospět. A to i tehdy, když jejich prospěch není zároveň naším prospěchem. A i tehdy, když přitom musíme spolupracovat se Zemanem nebo s KSČM, ve kterém jsou bývalí bachaři (nevím, proč si pan Vyleťal myslí, že všichni bachaři musejí být nutně špatní, copak ve vězeních neseděli i lidé, kteří byli zavření právem?). Spolupracovat s někým, s nímž úplně ve všem nesouhlasíme, případně se cítíme být morálně lepší, přece nutně neznamená splynout s nim. Vždy je možné držet si odstup a myslet vlastní hlavou, jaká spolupráce bude pro lidi užitečná a jaká už ne.
Tož tak to vidím já.