Jiří Krejčík hrál o vyšší princip

V pětadevadesáti letech zemřel režisér Jiří Krejčík. Odešla legenda české kinematografie. Patřil mezi tvůrce, kteří svůj osobní život neoddělovali od svého díla.

Portret_003

Martin Kohout

11.08.2013 09:30

Barrandov_krej_k

S nadsázkou se dá říct, že Krejčíkovým ústředním pojmem myšlení byla ničemnost. Foto Martin Kohout

Ve věku pětadevadesáti let zemřel režisér Jiří Krejčík, který byl živoucí legendou české kinematografie, natočil řadu významných děl a patřil mezi ty tvůrce, kteří svůj osobní život neoddělovali od svého díla. Jeho život se může jevit jako projekt určitého tvůrčího myšlení se vším všudy a domnívám se proto, že odkaz, který po sobě zanechal, je daleko širší.
 
S nadsázkou se dá říct, že Krejčíkovým ústředním pojmem myšlení byla ničemnost, kterou dokázal vidět téměř všude a ve všem, bojoval proti restituci Národního divadla i v době, kdy se nad kauzou pochybné klausovské restituce uzavřely vody všeobecného zájmu; patřil mezi ikonické odpůrce privatizace Barrandova; bojoval proti kálení psů na pomník československým válečným letcům; řešil neuvěřitelné množství sporů okolo vlastního bydlení, z nichž dokonce jeden dovedl ve svém úctyhodném věku až k ústavnímu soudu; zajímal se o dění v České televizi a o mnoho dalších věcí, a také se říká, že v důsledku jeho příprav k natáčení hraného filmu o sametové revoluci spáchal jeden člověk sebevraždu.
 
Bylo to v prosinci 1989, kdy dostal Jiří Krejčík dopis s žádostí o pomoc od studentů gymnázia v České Třebové. Tamní ředitel jim v prvních týdnech revoluce strhával trikolóry, vyhrožoval vyhozením ze školy, jména „neposlušných“ hlásil orgánům státní bezpečnosti a nadále setrvával na svém místě. Jiří Krejčík vzal kameru VHS a odjel do České Třebové, aby celou věc zmapoval pro svůj budoucí hraný film. 

Sezval všechny studenty i učitele včetně ředitele, a také místního příslušníka Veřejné bezpečnosti, do školní tělocvičny, a to, co tam natočil, je naprosto dokonalé vyšetřování chování české společnosti za socialismu a během revoluce: nemilosrdně odhaloval lži, domněnky, pomluvy a výmluvy, ať ze strany studentů nebo ředitele, otázky k nim byly směřovány vždy s cílem zjistit, jak se ten který člověk vztahoval k jaké morální maximě v rámci jakých společenských okolností. 

Po osudovém dramatickém představení, kdy znovu nabyla sílu slova, jelikož lidé se nemohli schovat za lži či hradbu mlčení a nesli plnou tíži studu za své (větší i menší) prohřešky, byla chvíle, kdy svět fungoval podle Jiřího Krejčíka. Zde Krejčík zahrál svůj vyšší princip a neplánovaně vytvořil jeden z nejlepších českých dokumentárních filmů Maturita v listopadu. Bohužel druhý den ráno našli zostuzeného ředitele školy udušeného v garáži. Okolnosti a důvody předpokládané sebevraždy se nepodařilo zcela objasnit.
 
Krejčík byl moralista, ale nebyl intelektuálským žvanilem. Byl člověkem, který skutečně něco proti ničemnostem podnikal. V době ekonomického fundamentalismu se neváhal postavit proti privatizaci Barrandova, nejspíš proto, že z lidského hemžení kolem sebe vypozoroval, že privatizace přinese zisk několika jednotlivcům a český film nedostane nic. 

Z pozice jednoho z vedoucích v té době vlivného Filmového a televizního svazu nesčetněkrát opakoval argumenty, že hodnotná filmová díla bez podpory státu nevzniknou. Ovšem v rámci dobového kontextu byly takové argumenty mimo „racionální diskurs“ a jeho televizní vystoupení tak patrně byla mnohými vnímána jako řeč blázna.
 
Jiří Krejčík ale blázen nebyl, i když mnozí by ho tak možná rádi viděli, aby se nemuseli zodpovídat před jeho přísnými morálními soudy. Tato zvláštní pozice mu poskytovala prostor určité osobní svobody, které se jiní báli. 

Vyprávěl mi, jak bylo někdy na počátku šedesátých let zasedání kulturní fronty v Rudolfinu, kde měl projev i tehdejší ministr, pod jehož správu tehdy kultura spadala. Jiří Krejčík si uvědomil, že naprosto stejný projev už kdesi zhruba tak před dvěma lety slyšel, rozčílil se, přišel k řečništi, a tam vyzdvihl projev ministra jako úžasně nadčasový, že by se prý mohl přednést kdekoli, třeba při otvírání oblastního divadla, školy, elektrárenského závodu nebo JZD a že jeho rozměr je tak obrovský, že by se mohl použít i vícekrát na jednom místě. 

Když posléze z Rudolfina odcházel,  střetl se s ministrem, který hovořil s nějakým dalším pohlavárem. Ten Krejčíka znal a přivolal ho k ministrovi. Jiří Krejčík se bál tvrdých následků, nicméně kámen ze srdce mu spadl ve chvíli, kdy pochopil, že pohlaváři s ním chtějí mluvit jen proto, že něco takového, jako je člověk, který veřejně říká pravdu, ještě neviděli.
 
Ve zmíněné historce je ještě jeden podstatný moment Krejčíkova působení na okolí, totiž to, že ať ztrácel nervy sebe víc, vždy věděl, že se také jedná o divadelní výstup, který nepostrádá humorný aspekt. Dovolím si jednu osobní příhodu. Poté, co se natáčení rozhovoru s Jiřím Krejčíkem změnilo na perfekcionistický „autorežijní“ počin a protáhlo se tím z předpokládaných dvou hodin na deset, odhalil pan režisér, že nebohý člověk za kamerou, kterému právě od srdce vynadal, ve skutečnosti není kameraman, nýbrž produkční, a že kameraman už dávno odešel. 

To ho rozpálilo do nepříčetnosti a volal: „Von má tedy něco důležitějšího na práci než točit se mnou?!  Já sem Vám chtěl pomoct pane Kohoute, ale když to tady vidím!“ Neudržel jsem se a začal se smát a Jiří Krejčík se následně rozesmál taky. Když jsem příhodu vyprávěl Ladislavu Helgemu, který znal Krejčíka velmi dobře, suše, jako by se jednalo o naprostou samozřejmost, řekl: „Takhle to vždycky končí“. 
 
 Jiří Krejčík své souboje s ničemností často prohrál, jako ten s Barrandovem, ale možná, že od počátku věděl, že je to marné a přesto se o věc se vší vervou zajímal, aby nastavoval zrcadlo tehdejšímu rozumu a všem ničemům. Jeho zrcadlo zůstává viditelné dodnes – díky němu můžeme říci, že byli tací, kteří neváhali pozvednout hlas navzdory myšlenkovému kontextu své doby, navzdory názorům, které se v dané době nenápadně stávají nepsaným pravidlem a které se později transformuje do výmluvy znějící: „Taková byla doba“ . Krejčík nám neustále bude ukazovat, že bylo na věci upozorňováno, že šlo na situaci pohlížet jinak, že lidé často mohli vědět i to, o čem říkají, že vědět nemohli, a že mimo racionální diskurs byli mnohdy ti, kteří si mysleli, že slyší řeč blázna.
 
Jiří Krejčík nebyl typ člověka, který si spokojeně užívá starobního důchodu a sype ptáčkům. Neustále psal stížnosti  a i když měl problémy s chůzí, veden neuvěřitelnou vůlí a ochotou pomáhat, vystupoval ve filmech studentů FAMU, pomáhal také studentům DAMU, kteří k němu chodili na konzultace, spolupracoval s divadelními soubory, choval se přátelsky a otevřeně. 


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.