Po roce 1989 nastala jednoznačná adorace privatizace. Nebylo divu, stát byl ze všech podezřelých nejpodezřelejší hospodář a opakovaná mantra Václava Klause, že nejlépe se člověk postará o své soukromé vlastnictví, působila věrohodně. Všichni ještě měli v krvi vzornou péči o své soukromé chalupy a auta na úkor služby v zaměstnání. Tvrzení odpovídalo tehdejší morálce — a morálka byla hamižná, nesolidární, maloměšťácká. Říkali jsme socialistická a věřili, že ta nová — ne kapitalistická, ale tržní — bude jiná.

Zažila jsem to tehdy na případě dílen a divadelního klubu jednoho oblastního divadla. Ze strany „progresivních“ sil v jeho vedení i ze strany městského zřizovatele byl tlak na pronájem truhlárny a čalounické dílny s tím, že divadlu odpadnou provozní a energetické náklady. Výroba pro divadlo měla být zajištěna smluvní podmínkou o přednosti v termínech a slušnosti v cenách. Když to teď píšu, ani se mi nedaří si vzpomenout, jak to mohlo být ve smlouvě formulováno — je zřejmé, že tohle nemohlo fungovat. A také nefungovalo.

Zakázky pro divadlo byly samozřejmě pro nájemce na posledním místě, kulisy se dělaly z toho nejhoršího materiálu, kroutily se, padaly, truhlář za celou dobu pronájmu nepochopil, že termín premiéry je závazný a jevištní výprava musí být hotová nejpozději do generálek. Jednání s ním byla pro scénografy a režiséry psychicky vyčerpávající absurdní komedie, v níž truhlář možná ani nebyl zlý, jen vůbec nechápal pravidla divadelního provozu. A neviděl důvod, proč by měl něčemu tak podivnému dávat přednost před normální zakázkou, i když to má ve smlouvě. Skončilo to, naštěstí, vypovězením smlouvy a návratem dílen zpátky pod divadelní správu. Podobné to bylo s pronájmem klubu — i tam nájemce jednal v pravidlech hospodských, nikoli divadelních, takže si diváci po představení neměli kam sednout v obsazeném klubu, z oken šlehaly laserové blesky diskoték, mile vetešnický nábytek byl vyměněn za odporné zboží z německých bazarů, bylo draho, o zkouškách zavřeno, několikrát vykradeno, jednou i hořelo. Výtěžek z nájmu ve skutečnosti menší než vzniklé škody.

Pomohlo nakonec pronajmout klub člověku z divadla, který má dobré důvody být přítomen, když se hraje i zkouší, který zná lidi i jejich chutě a nakonec i jejich setrvalou nouzi, slevit mu z nájmu, ale mít za to příjemné prostředí pro hosty a zázemí pro lidi z divadla. Jistotu příjmu a přirozenou kontrolu.V malém prostředí oblastního divadla trvalo asi šest let, než se  přišlo na to, že zájem živého, přirozeně proměnlivého celku se nedá uspokojit privatizací jeho částí.

Pokud si jednotlivé funkce organismu neváží jeho celkové práce, dokonce pokud pochybují o jeho smyslu, těžko se dohodnou o vzájemné spolupráci. Princip vlastních výhod či zisku to nevyřeší.

Píšu o divadle, protože jsem v něm vycvičená a věřím, že Shakespearovo divadlo-svět je platný model. Přemýšlím o tom, proč je v poslední době tak normální stát okrádat, proč nelze naplnit státní kasu jinak než zkrouhnutím jednotlivých občanů, čím slabších, tím snáze, proč špatně hospodaří například státní lesy, kde jsem taky nějaký čas pracovala a něco o tom vím. Vidím, že prodej dřeva „ při pni“ nebo, jak se zpívá v lidové písni, „nastojato“ znamená převedení řady odborných a cit a znalost problematiky vyžadujících činností na komerční jednotku, která obchoduje ve svůj vlastní prospěch, bez ohledu na místo, jeho povahu, lidi v něm, tradici, souvislosti. Proč není možné té velké státní jistoty využít k tomu, aby v odlehlých místech byly pracovní příležitosti, aby tu fungovalo menší podnikání, vzájemná podpora a odpovědnost? Jistěže podivné převedení prodeje dřeva těžebním společnostem souvisí s technologií těžby — za mých časů káceli a odvětvovali dřevorubci, přibližovali traktoristé a kočí, porost dočišťovali pěstební dělníci.

Dnes to dělá hervester těžební společnosti, který mýtí les jako když se staví dálnice. Čím větší společnost, tím nižší cena, takže v tendru nakonec zbudou jenom tři největší a ty u nás hospodaření s dřevem ovládnou. Výsledek je, že státní lesy mají neuvěřitelně malý zisk, ačkoliv prodají víc dřeva než všichni ostatní dohromady.

Prodej dřeva „nastojato“ jsme kritizovali u státních lesů už v osmdesátých letech minulého století — a vlastně to ani nastojato nebylo, stromy pokáceli státní dřevorubci a státní hajný pak vypsal dodací list německému řidiči obrovského náklaďáku. Na rozloučenou dostal plechovkové pivo a nepřestával kroutit hlavou nad tím tureckým hospodářstvím, zatímco německý šofér už skládal kmeny těsně za hranicí na bavorské pile. Tenkrát jsme si mysleli, že stát takto uvázl v síti svých politických omezení, která například také znamenají, že nemůžou vzniknout dřevozpracující podniky, neboť tomu brání nezákonnost soukromého podnikání.

Ale dnes? Stát a jeho firmy nedělají samy ani to, co kdysi dělaly běžně, různé právní a kontrolní úkony, plánování, projektování a koneckonců a zejména vlastní činnost, hospodaření v lese.

Stát je dnes — stejně jako v letech normalizace — směšný a pochybný nadřízený bez vlastní autority. Je vysmívaný, pohrdaný, ve srovnání s činnostmi v soukromé režii těžkopádný. Z jeho výkonů výrazně vystupují ty nepříjemné nebo přímo represivní — berňák, policie, soudy, vězení, nejrůznější kontroly. O státu mluví pohrdavě i jeho vlastní političtí představitelé. A ti nejbohatší, kteří přispívají do pokladen politických stran raději než do státní kasy, už ho potřebují jenom k zajištění operačního pole pro své výdělečné aktivity, jinak ne, protože tu nežijí. Tomu, že stát tu máme jako záruku péče o veřejné statky, jako jistotu dorozumění, základní ochrany i koncepce do budoucna, věří málokdo. Kapitál důvěry se totiž podařilo rozkrást.

Ludvík Vaculík píše obsedantně ve svých Posledních slovech, že ti, kteří kradou, podvádějí a prodražují nám svou kriminální činností každodenní život, by měli být ze společnosti vyloučeni. Byla bych pro — ale kým? Když ve veřejných funkcích sedí lidé, kteří veřejně pohrdají veřejným prostorem i statkem, vládnou nám na vysokých postech hospodářských i politických a cítí sounáležitost jen sami se sebou?