Deník Referendum Domov

Časopis Týden v pátek informoval, že u premiéra Fischera proběhla v Kramářově vile tajná schůzka. Sešli se na ní premiér naší vlasti, předsedové dvou největších stran a ředitel impéria ČEZ. Kupodivu nejednali o odvolání Romana kvůli jeho polovojenskému komandu, ani o tom, jak zachránit severočeské obce před zbouráním. Téma setkání si zjevně určil ČEZ.

„Mluvili o Temelíně, o nějž se přetahují Američané s Rusy, a taky o solárních elektrárnách," prozradil redaktorům dobře informovaný politik. Tipněte si: co z toho chtějí politici v harmonii s ČEZ stavět a co zaříznout?

Abychom nezůstali na pochybách, správnou odpověď se dočteme hned o několik odstavců níže: „Pokud nedojde k rychlému snížení výkupních cen obnovitelných zdrojů, může dojít k výraznému zvýšení inflace, firmy se stanou nekonkurenceschopné, dojde k odlivu zahraničních investorů a část obyvatelstva se dokonce může dostat do skupiny ohrožené chudobou."

Nikdy dřív bych si to nepomyslel, ale s obnovitelnými zdroji nám tedy hrozí pěkně temná budoucnost. Ještě že nás před ní naši státníci rychle zachrání. S jadernými reaktory zjevně takový problém nemají – nejspíš si od nich slibují světlé zítřky, a kdyby to náhodou nevyšlo, pořád je tady ještě pojistka, že nebudeme mít budoucnost vůbec žádnou.

Žerty stranou. Nemohu nevzpomenout na vládní materiály, které v roce 1992 zpracoval tehdejší ministr Vladimír Dlouhý jako podklad pro rozhodnutí o dostavbě jaderné elektrárny Temelín. Správně a tehdy ještě přímočaře konstatoval, že mezi četná rizika dostavby patří vládní programy na podporu úspor energie, získávání energie z odpadních surovin a také rozvoj obnovitelných zdrojů. Mohlo by totiž vyjít najevo, že žádné reaktory nepotřebujeme.

Klausův kabinet se poté, co výstavbu jihočeských reaktorů jednomyslně schválil, postaral o to, aby tato rizika eliminoval. Důsledky neseme dodnes: Česká republika patří podle statistik Mezinárodní energetické agentury mezi státy s nejvyšší energetickou náročností v celé Evropě; před námi je pouze Balkán. To platí jak v absolutní spotřebě energie na jednotku HDP, tak i po přepočtu na paritu kupní síly, která koriguje možné zkreslení směnného kurzu. V obou parametrech dosahujeme trojnásobku spotřeby proti evropskému průměru. Naopak na chvostu Evropy zůstáváme, pokud jde o podíl energie z obnovitelných a alternativních zdrojů.

Ani mohutné plýtvání spolu s likvidací moderních zdrojů však nestačily, a tak masivní nadbytek elektřiny vyvážíme. Ve chvíli, kdy píšu tento text, vidím na online údajích České přenosové soustavy, že čistý vývoz elektřiny (tj. po odečtení dovozů) představuje 2601 MW, tedy jeden a půl násobek temelínské elektrárny. V objemu vyvezené elektřiny na osobu jsme bezkonkurenční evropskou jedničkou – ČEZ shrábne zisky, republika za to platí likvidací krajiny, ničením klimatu, přidušením obyvatel a kumulací jaderných rizik.

Ve srovnání se situací v roce 1992 se mnoho změnilo. Obnovitelné zdroje, tehdy opravdu spíše okrajový doplněk, se etablovaly jako hlavní technologie moderní energetiky. Statistika vývoje instalovaného výkonu v zemích Evropské sedmadvacítky v letech 2000 až 2009 ukazuje, že nejvíce přibylo plynových elektráren (80 000 MW), větrné turbíny obsadily druhé místo s 65 000 MW a na třetí příčce jsou fotovoltaické elektrárny s nově instalovaným výkonem 13 000 MW. Zato v jaderných elektrárnách ubylo 7 000 MW. Obrat, k němuž došlo v novém tisíciletí, vynikne, pokud se podíváme na rok 2009, kdy se už začala odrážet finanční krize. Jednoznačné prvenství patří větrným elektrárnám, kterých se v jediném roce postavilo přes 10 000 MW. Plyn je druhý se 6 600 MW a třetí zůstává fotovoltaika s vloni rekordním přírůstkem 4200 MW. Pro pořádek, jádru ubylo ve vyřazených reaktorech dalších 1400 MW.

Podle vašnostů u kormidla státu i ČEZ je všechno špatně a chtějí to otočit. Snaží se patrně, aby to Česká republika Evropě osladila nejen sveřepým odmítáním spravedlivějšího a demokratičtějšího sdílení správy věcí veřejných, charty sociálních práv, nýbrž i v energetice. Vezmeme-li vládní plácání o solární energetice jako východisko, recept na vyřešení hospodářské krize má svoji vnitřní logiku: zatímco ve zbytku Evropy bude kvůli podpoře obnovitelných zdrojů nadále docházet k výraznému růstu inflace, prohlubování nekonkurenceschopnosti firem, odlivu zahraničních investorů a ohrožení obyvatelstva chudobou, náš ostrůvek stability, zaplněný jadernými reaktory a čmoudícími elektrárnami, bude prožívat nebývalou prosperitu.

Jenže nehrozí, že se právě dostavba Temelína II se vším, co k ní patří – tedy likvidací obnovitelných zdrojů, podváděním veřejnosti a násobným překročením rozpočtu – stane pro naši krizi zatíženou ekonomiku fatální? V době klipovitě pojatých médií se snadno sází na rychlé zapomínání, takže si dovolím oprášit ještě jednu historickou informaci. Během devadesátých let, kdy byly v módě neoliberální přístupy, obhajoval ČEZ dostavbu temelínských reaktorů tím, že jaderné elektrárny mají nejnižší počet pracovníků na vyprodukovanou jednotku elektřiny ze všech zdrojů energie; zejména těm obnovitelným, které poskytují několikanásobně víc pracovních míst. Ten graf mám stále uložený v archivu a výjimečně nelhal. Jenže dnes se české veřejnosti předkládá právě budování reaktorů jako jedna z klíčových investic, která má být lékem na nezaměstnanost.

Podobně postavené na hlavu je to s dopadem nové jaderné elektrárny na cenu elektřiny. Jeden nový reaktor, jak ukazuje čerstvá zkušenost z Finska a Francie, stojí kolem sto padesáti miliard korun a jedna kilowatthodina jaderné elektřiny pak přijde na více než dvě koruny – to je téměř dvojnásobek dnešních průměrných výrobních nákladů. Aby se taková investice vrátila, prodejní cena elektřiny se pochopitelně musí patřičně zvednout.

Když je řeč o cenách, vraťme se ke kontroverzní otázce solární elektřiny. Je pravda, že nyní nastavené dotace jsou přemrštěné a měly by se upravit – ale jakou to má příčinu? Cituji z vládní důvodové zprávy k předloženému návrhu novely příslušného zákona: „Obrovský zájem investorů o fotovoltaiku je dán zejména výrazným meziročním poklesem měrných investičních nákladů těchto zdrojů v důsledku snížení cen fotovoltaických panelů o více než 40 %.“

Ano, díky pár let trvajícím dotacím solárních technologií v evropských zemích klesá jejich cena meziročně skoro o polovinu. Zato jaderná energetika dokázala po padesáti letech štědře dotovaného rozvoje od roku 2000 trojnásobně zdražit.

Nyní už snad chápeme, proč mnoho evropských zemích systémově podporuje rozvoj obnovitelných zdrojů. Je to cesta vpřed, z neudržitelné energetiky založené na spalování fosilních paliv a vytváření celé škály jaderných rizik. Dočasné příplatky se v budoucnosti bohatě vrátí.

Ve výše citované vládní zprávě se také uvádí, že v ČR kvůli rozvoji solární energetiky v loňském roce stoupne cena elektřiny o pět haléřů na kilowatthodinu – to při ceně tří korun, které domácnosti běžně za toto množství elektřiny platí, představuje zdražení o jedno a půl procenta. Vzhledem k prudkému zlevňování fotovoltaiky je namístě příslušný příspěvek snížit, ale ruku na srdce: zatíží nás více zdražení o pár procent kvůli obnovitelným zdrojům, nebo zdvojnásobení spotřebitelských cen, ke kterým došlo od dostavby a spuštění dvou temelínských reaktorů?