Do Duchcova jsem zkraje vůbec jet nechtěl. Možná proto, že jsem nesouhlasil a dosud nesouhlasím s bagatelizací zmlácení manželské dvojice, kterou předvedlo sdružení Konexe.

Myšlenka bránit se proti násilí kulturou není špatná. Akce byla celkem dobře zvládnutá a s hojnou účastí Romů z celé republiky, i když s minimem těch, kterých se to skutečně týká. Má to ale své ALE. Ta mne dovedla k tomu, že jsem se akce účastnil tak minimálně, jak to jen zpravodajská povinnost velela.

Tak předně, rozhodně bych neoslavoval, že se na organizaci protestní akce podílí člověk, který celý konflikt způsobil. Přijde mi zcela absurdní bagatelizace rvačky s tím, že paní vlastně nic není, proto se nic nestalo.

Ono se jí totiž něco stalo, i když zrovna nemá na očích monokly a zlomené nohy a ruce. Má strach. Má strach z lidí, ze zvuků, má strach ze všeho. Nikdo se nezeptal, jak je na tom psychicky. Mimo jiné přišla o práci.

Jinak ale akci třeba pochválit, mladý Gujda hezky zpíval, děti měly program, lidé mohli vidět kulturu na vlastní oči. Na obranu místních Romů přijelo velké množství Romů z republiky. Až na ty, které kultura skutečně nezajímala.

Ti se sešli jen o několik metrů dále, při projevu Vandase, který využívá duchcovského problému jen k tomu, aby ukázal svůj ksicht, červenající se radostí nad nadějí, že se mu zvednou volební preference. Obsah snad nemá smysl příliš popisovat, zkrátka Vandasova klasika. Sklidil nadšený aplaus a dav se vydal na pochod, Vandas vyklidil pole.

Pochod začínal klasicky, jako všude jinde. Tvrdé jádro nácků, zamaskované obličeje a několik set místních lidí a čumilů. Tvrdé jádro se však brzy pokusilo prolomit policejní kordon a zaútočit na Romy. Byli biti prvně. Policie se s nimi k mému překvapení příliš nemazala.

Náckové se ale neuklidnili a začali útočit znovu, tentokrát na jiném místě, když se odklonili od nahlášené trasy pochodu. Tentokrát už za křiku „pusťte nás na ně“, ze kterého bylo patrné, že nepřišli mírumilovně vyjádřit podporu napadené dvojici lidí. Standu Krupaře (fotograf) si asi spletli s policajtem nebo Romem, protože ho napadli taky, flaškou do hlavy.

Stihli také zranit policistu, který to schytal dlažební kostkou. Nastala mela, kdy policie naháněla po městě nácky, aby je svedla k rybníku, kde se dali zatlačit na jedno místo. Podcenili ale taktiku prázdných lahví, které měli náckové po kapsách. Taky se neuklidilo dostatečně město tak, aby nebylo nic po ruce. Policisté pravděpodobně nepočítali s tím, že se jim náckové rozutečou po městě a nechali uklidit jen trasu pochodu.

Hloučky nacistů běhajících po parku tak musely zpacifikovat až posily, které se dostaly na místo o něco později. V praxi to tedy vypadalo tak, že na jedné straně parku u rybníka byla jedna skupinka nácků zatlačena, další skupinky ale běhaly po parku.

Když jsme se s Martinem Martínkem objevili mezi dvěma skupinkami a policisté nikde, protože zasahovali o kus dál, byla ve mně malá duše. Zejména proto, že velká část nácků dobře věděla, že jsem na místě a dávali mi to hlasitě najevo.

Boj na chvilku utichl, aby o několik desítek minut vypukla další, tentokrát kratší potyčka na ulici Míru. I tam zasáhla policie pyrotechnikou, dav, čítající asi tři sta lidí, byl už definitivně rozprášen. Válka o Duchcov skončila.

Nikoliv však pro místní. Ti se budou muset vypořádat s nevraživostí, kterou náckové vyvolali. Stejnou nevraživost vyvolá jistě i fakt, že romský agresor vesele běhá po městě a barví transparenty proti rasismu.

Aktivisté se vyblbli, náckové se poprali, což je jejich dobrým zvykem a problém? Ten se neřeší... ten bude muset vyřešit čas a obě strany u jednoho stolu. Na ulici se totiž nikdy žádné problémy nevyřešily.

Autor je redaktorem serveru iDnes.cz