V lidových představách jsou politikové různí: zloději i zbohatlíci, slizouni i fanatikové, ňoumové i mistři v okecávání. Obecně jsou to však zavrženíhodní tvorové. V každé zemi a straně je sice pár výjimek, ty ovšem vidí každý jinde. Zřídka se proto stává, že by byl některý z žijících politiků uznáván a dáván v určitém ohledu za kladný vzor všemi politickými barvami.

Přesto takoví politikové existují. Není, troufám si říci, na škodu si jich pár čas od času připomenout. Zvlášť užitečné to může být v začínající době hanění — v čase předvolebních skrček, v jejichž důsledku víra ve slušnou politiku upadá ještě více. Schválně jsem volil příklady evropské, současné a mimo zem jejich působení ne příliš známé.

Předseda několika vlád a v letech 2002-2008 prezident Slovinska Janez Drnovšek je prvním z nich. V agenturních textech se lze dočíst, že pomohl k nenásilnému odtržení od Jugoslávie, přivedl zemi do Evropské unie, obrátil pozornost Evropanů k Africe a také přestal jíst maso, když se na sklonku života přiklonil k východnímu spiritismu. To všechno je pravda. Skutečného státníka, tedy nejen úspěšného politika, ale z Drnovšeka učinily skutky, které přesáhly národní a úzce mocenský rozměr.

Jako jedna z mála osob příslušného postavení například soustavně upozorňoval, že rozmach levicového populismu v Latinské Americe nelze pochopit v studenoválečných souvislostech. Mluvil o negativech evropské integrace, aniž by šířil euroskeptickou demagogii, varoval před ekologickou krizí a požadoval radikální opatření. Jako prezident-arbitr hájil vždy slabší stranu. A když byla na podzim 2006 po čunkovsku vysídlena romská rodina Strojanových ze slovinské vesnice Ambrus, neváhal se postižených zastat — navzdory většinovým stereotypům vyčetl ambrusským katolíkům nedostatek křesťanské morálky a osobně se postaral o důstojné ukončení případu.

I díky Drnovšekovi se stalo Slovinsko nejvyspělejší zemí bývalého východního bloku. Ne pouze hospodářsky, ale zejména občansky.

Zdaleka ne tak úspěšnou, avšak neméně zajímavou osobností je německá politička Andrea Ypsilantiová. Narodila se do dělnické rodiny, která jí nechtěla dovolit studia, neboť neměla dost peněz na vzdělání všech dětí. Léta se proto živila jako servírka. Teprve když se jí podařilo našetřit, absolvovala ve Frankfurtu sociologii. Vstoupila do SPD a v roce 2003 se stala v Hesensku předsedkyní.

Věhlas a krom jiného i právo být zmíněnou v tomto textu jí ale zajistila až fenomenální kampaň před volbami v únoru 2008. Ypsilantiová v ní porazila jednoho z největších pravicových populistů a nejvěrnějších chráněnců atomové lobby v Německu, Rolanda Kocha z CDU, a učinila tak naprosto čistě: bez velkých prostředků i líbivých slibů, jenom za pomoci programu, svého charismatu a vtipu. Tím dokázala nejen motivovat voliče, ale též přitáhnout k politice znechucenou mládež. Na její kampani se spolupodílely stovky dobrovolníků.

Ypsilantiová se rovněž stala jednou z prvních socialistických političek, které se vymezily proti vazbám špiček SPD na velké německé koncerny. Podařilo se jí zazářit v době, kdy obliba německé sociální demokracie klesala strmě dolů kvůli nevalnému výkonu ve velkokoaliční vládě Angely Merkelové. A přestože její nejúspěšnější éra trvala sotva půl roku, může být Andrea Ypsilantiová politikům stále příkladem ve vytrvalosti, zásadovosti i v žádoucím kombinování formy a obsahu v propagaci politických koncepcí.

Z pravicově orientovaných politiků stojí bezpochyby za zmínku současný švédský premiér John Fredrik Reinfeldt. V českých médiích se objevoval v souvislosti s přebráním předsednictví Evropské rady po Mirku Topolánkovi. Tehdy byl zdůrazňován Reinfeldtův profesionalismus, talent pro vyjednávání a zejména schopnost dávat věci do pořádku.

Kvality švédského politika jsou ale mnohem širší. Především působí jako absolutně vyrovnaná osobnost. Dle švédských sdělovadel nekřičí, nenadává, vždycky soustředěně poslouchá, co oponent říká, a v posledku věcně reaguje. Reinfeldt je výjimkou také ve schopnosti přiznat své omyly a dokonce přehodnotit světonázor. Jeho strana například přestala v průběhu jedné z kampaní prosazovat plošné daňové škrty a omezila požadavek na škrty středně- a nízkopříjmovým skupinám.

Reinfeldtovi se v jeho zemi říká Švédský Cameron. Srovnání s předsedou britských konzervativců však platí pouze v oficiální image. Na rozdíl od Davida Camerona se Fredrik Reinfeldt nikdy nehlásil k národovectví, izolacionismu a intervenční politice. I jeho oponenti přiznávají, že každé důležité rozhodnutí poctivě a pečlivě promýšlí.

Dvojice islandských političek Jóhanny Sigurdardóttirové a Katrín Jakobsdóttirové si začal svět všímat teprve před rokem. První se v lednu 2009 stala předsedkyní vlády, druhá ministryní školství, kultury a vědeckého výzkumu.

Zatímco sociální demokratku Sigurdardóttirovou zaznamenala masmédia s velkým humbukem (neboť je lesbička), místopředsedkyni levo-zeleného hnutí Jakobsdóttirovou dodnes zmiňují pouze telegraficky. Obě političky jsou přitom inspirativní srovnatelně. Jóhanna Sigurdardóttirová dokázala po nástupu krize prosadit ve svojí straně radikální změnu programu a islandská sociální demokracie se tak jako jedna z mála stran svého typu dokázala zbavit politiky nadřazující hospodářský růst všemu ostatnímu. Katrín Jakobsdóttirová zase po dlouhém a náročném vyjednávání svedla prosadit krizový, tedy úsporný rozpočet pro všechny školy i kulturní instituce, aniž by se která cítila výrazněji poškozena.

Vláda Jóhanny Sigurdardóttirové pracuje teprve rok. Její úspěšnost je tedy těžké hodnotit. Obě ženy ale již ovlivnily politickou kulturu svojí země. Z jejich popudu se mezi islandskou veřejností znovu oživil zájem o vývoj státu. Díky nim, či lépe dík jejich otevřenosti k myšlenkám odborníků z jiných politických proudů, začali Islanďané opět vstupovat do politických stran.

To, že si Katrín Jakobsdóttirová bere do práce svoje děti a Jóhanna Sigurdardóttirová okřikuje každého z kolegů, jenž má sklon využívat větší síly mužského hlasu k přehlušení argumentů protivnice, jsou sice drobnosti. Každého z pokrokověji smýšlejících lidí přesto potěší.

Pokud vím, úspěch Jóhanny Sigurdardóttirové a Katrín Jakobsdóttirové velice potěšil i poslední z šestice inspirativních osobností evropské politiky, nejmladší poslankyni Evropského parlamentu Franzisku Mariu Kellerovou, známější pod jménem Ska. Ska se narodila v Německé demokratické republice a během osmadvaceti let svého života se takřka neustálou politickou činností vypracovala ze zastánkyně zvířecích práv na předsedkyni braniborských Zelených. Veškeré programy a proslovy si vždy spoluutvářela sama. Připravila přes stovku velkých konferencí, organizovala národní i evropské kampaně.  Při tom všem zvládla vystudovat dvě univerzity a naučit se plynule mluvit sedmi jazyky. V žádném z nich ji není takřka možné přehádat. Také kampaň před zvolením do Evropského parlamentu si na jaře loňského roku dělala z větší části svépomocí. Ještě pár dní přede dnem voleb jí bylo možné potkat, jak v ulicích německých měst rozdává letáky.

Ani Ska Kellerová, ani žádný ze jmenovaných politiků není pochopitelně bez chyb. V profilu každého lze nalézt nemálo věcí budících rozpaky. Fredrik Reinfeldt například otevřeně podporoval kandidaturu George W. Bushe, Janez Drnovšek odmítal dva roky před smrtí jakoukoliv moderní léčbu a Andrea Ypsilantiová nesvedla přesvědčit vlastní poslance, aby překonali osobní ideologickou předpojatost a umožnili vznik funkční koalice. Každý z nich ovšem dokázal, že jiná politika je možná. A to ve formě i obsahu, za současných podmínek.

K jmenovaným není potřeba vzhlížet. Netřeba s nimi ani souhlasit. Smysl má ale podržet si je v paměti. Politikové hodní obdivu v tom nebo onom (podstatném) existovali a existují ve všech netotalitních směrech, ve všech epochách a ve všech zemích. Což myslím znamená jistou naději i pro tu naši, nejen před volbami.