Deník Referendum Domov

Začalo to nenápadně. Příjemným bubnováním za oknem, které mne probudilo v sobotu ráno doma na Slapech. První myšlenka patřila původně plánovanému běhu, další se pak upřela k jiné oblíbené činnosti – když nemůžu jít běhat, co budu vařit?

Stejný nápad jsem měla i dnes, když už intenzivně pršelo déle než 24 hodin (nepočítajíc všechny ty dny předchozí) a bylo jasné, že povodně jsou tady. Jsme rodina závislá na informacích, ale zrovna v tuto chvíli odkázaná jen na internet, protože rádio u nás nehraje a televize přestala fungovat. Do sklepa začala proudit voda.

K řece to přitom máme z kopce minimálně dva kilometry. Půda už je přesycená, nemá žízeň a tak tekutiny posílá dál… Vzpomněla jsem si na Vladimíra Špidlu a na to, že je čas mluvit o retenční schopnosti krajiny, kterou jsme nabourali. Ve vaně plné vody (jak jinak) pak čtu článek z Guardianu o Aaronu Swartzovi a přemýšlím o ignoranci. Své (jak jinak).

V čase oběda, když jsem smažila řízky, dva z mých synů v kbelících vynášeli vodu ze sklepa. Po jídle je, naložené v autě, uklidňuji, že si velkou vodu ještě užijí, když za babičkou pojedeme přes Štěchovice, Davli, Měchenice, Zbraslav.

Taky že jo. Všude je jí plno a taky houkajících sirén, které děti tolik milují. Poslouchám rádio, abych věděla, zda vůbec projedu a dostanu se na D1. Patetická moderátorka mne přivádí k šílenství. Radiožurnál stále považuji za jednu z nejkrásnějších částí svého života. A cítím loajalitu. Při projevu oné moderátorky mi však srdce krvácí. A do toho leje a leje a leje. Dalších víc než 150 kilometrů. V Brně slunce, u našich, kde nechávám děti, dokonce i teplo.

Vyrážím zpět a s úlevou zjišťuji, že u mikrofonu je Honza Pokorný. Je zvláštní si uvědomit, jaký je rozdíl mezi profesionálem a moderátorem, jehož hlavní kvalifikací je, že se umí do éteru hlavně usmívat. Cestou posílám SMSky, nejraději bych rovnou do vysílání zavolala – na Zbraslavi právě vykládají z vozů poslední části mobilních protipovodňových zábran a rovnou je montují. Cestou potkávám spoustu hasičů a policejních vozů. Je to právě ten moment, kdy je chci vidět a vědět, že se na ně mohu spolehnout.

Volám domů, abych zjistila, že podobně naladěný je další novinář, kterého si vážím. Poté, co vyčerpal vodu od nás ze sklepa, nevydržel a vyrazil do terénu. Aby se přesvědčil o tom, jak to vypadá dole u rozvodněné Vltavy ve Štěchovicích, a pak se i přes různé zátarasy dostal na místo, kde padly povodním za oběť první dva lidské životy. Fotku posílá do vysílání a dává na sociální sítě. Pro některé se tak stává „občanským žurnalistou“, což považuji za paradox, když se žurnalistikou profesionálně živí už víc než patnáct let.

O pár hodin později pak pořizuje fotky ve večerních Štěchovicích, které se musejí evakuovat. Jindy romantické údolí dnes vypustilo dravce a Kocába se rozlévá z břehů na zahrady, silnici i do domů. Za chvíli ji bude následovat i Vltava. Trempské osady jsou už vyklizené.

Někteří Štěchovičtí – i přes ne tak dávnou zkušenost – však nechtějí poslechnout a odejít do bezpečí. Sami zvažujeme, zda se brodit přes zatopenou silnici do centra evakuovaného městečka. Nakonec se ale vracíme k autu. Všude je zhasnuto, jen blikající sirény dráždí oči a nervy.

Byla jsem tu dnes večer za řidiče, ale i za to vděčná. Cestou zpátky jedeme do kopce, ze skal se řine voda, stromy nedrží v zemi. Přemýšlím o tom, zda není čas něco změnit.