Více než dvakrát nemůže v Americe být prezidentem nikdo zvolen — to určuje 22. dodatek ústavy, jejž si v roce 1951 prosadil Kongres při vzpomínce na Franklina Delano Roosevelta, který byl natolik populární, že byl zvolen třikrát za sebou — a prezidenta s takovou oporou lidu (voličů) si parlament už nepřál.

Jenže Obamův návrh na zmrazení výdajů pro vnitřní potřeby státu je právě ten druh politiky, jenž zřejmě vyústí ve čtyřletou stagnaci, která bude odměněna volební porážkou z rukou deprimovaných a rozčarovaných voličů — jak to ostatně právě ukázal volební výsledek v Massachusetts. Pokud by prezident pokračoval v dosavadní politice oslabování svého mandátu, je na nejlepší cestě stát se průměrným prezidentem jednoho období.

V Obamově výroku v televizi zazněl tón poněkud licoměrné domýšlivosti, když naznačoval, že už jistou měrou překonal dva své předchůdce, kteří sloužili po dvě období. Přitom teprve musí prokázat, má-li tolik politické vervy jako Bill Clinton a George W. Bush, kteří dokázali prosadit značnou část svého programu — ať dobrého či špatného — navzdory okolnostem pro ně nepříznivým.

Naproti tomu Barack Obama dovolil až příliš často, aby jeho priority vázly, takže sympatizanti si zoufali nad jeho „dvoustranickostí“ („bipartisanship“ je americký termín s oblibou používaný politiky, kteří chtějí odůvodnit, proč ten či onen záměr by měl mít podporu obou hlavních politických stran. Termín je na předním místě Obamova slovníku).

Znepokojujícím příkladem je jeho obrat ke zmrazení výdajů, jenž není ničím jiným než snahou uspokojit rozzlobenou pravici. Je mnoho důvodů, proč tato snaha nezapůsobí ani jako politická linie ani jako politická taktika — počínaje povahou návrhu a konče jeho nepochybným dopadem.

Vzhledem k tomu, že zmrazení se nemá týkat výdajů vojenských a výdajů na vnitřní bezpečnost, pro veterány a mezinárodní záležitosti, zahrnuje plán necelou pětinu celého rozpočtu, vcelku méně než 3 % ročně. V příštím desetiletí ušetří ročně zhruba 25 miliard.

Prezidentovi kritici v Kongresu a ve sdělovacích prostředcích ochotně a satiricky napadají úroveň snižování jako nevýznamnou a nedostatečnou — i když republikáni nenabízejí žádnou vlastní alternativu. Jako úlitba občanům znepokojeným vzrůstajícím obrovským deficitem Obamovo zmrazení sotva zapůsobí. Má pachuť cynického gesta, jenž má být odezvou na nejnovější výsledky průzkumů veřejného mínění (poněvadž ty ukazují trvající pokles Obamovy popularity).

Ještě horší než tato taktika je předčasné rozhodnutí o snížení (snižování) deficitu, jenž přímo odporuje logice programu stimulů, které prezident nastolil hned po uvedení do úřadu a které dopad tohoto programu podkopávají. Třebaže je zmrazení nevelké, snížení výdajů nicméně omezí ekonomickou poptávku v době, kdy nezaměstnanost, nízké (a klesající) mzdy a snižované sociální dávky neustávají ničivě dopadat na střední stav a pracující chudé.

Samozřejmě je snižování deficitu dobrou ekonomickou politikou — v době hospodářského růstu. Ale jak chápe i Obamův ekonomický tým — aspoň tak se zdálo v minulém roce — „selský rozum“, který káže vyrovnávat rozpočet každý rok jako v domácnosti, nemá vůbec smysl pro vládu. Historicky Amerika vyhrávala války, rozvíjela stát a zvyšovala prosperitu deficitními výdaji — a vracela se k vyrovnanému rozpočtu, když už deficitu na podporu růstu nebylo zapotřebí. Jak dluh, tak deficit byly po druhé světové válce mnohem vyšší než dnes (vyjádřeno v reálných číslech) a drasticky byly redukovány spíše růstem než úsporami.

Přinejmenším si to myslí demokraté — nebo aspoň se to o nich můžeme domnívat. Dokonce i demokraté Clintonovy éry, kteří chtěli vyrovnávat rozpočet, podporovali vyšší deficity během velké recese — nebyl totiž jiný zdroj ekonomické stimulace, když banky odmítaly půjčovat, spotřebitelé nenakupovali a zaměstnavatelé propouštěli.

Jakou omluvu nachází Obama, když rozbíjí naděje svých sympatizantů a půjčuje si argumenty svých nepřátel? Nemůže se dovolávat zvyšované úrokové sazby nebo rostoucího indexu spotřebitelských cen, chce-li odůvodnit, že by se jeho hlavní prioritou náhle stal deficit. Inflace i úrokové sazby jsou dosud poměrně stabilní — tak jako vytrvale stabilní je nezaměstnanost přes všechna tvrzení o konci recese. Jediná věc, jež se změnila od zprávy o stavu Unie z loňského roku je politická situace, které musí čelit — a na niž reaguje poddajnou rezignací.

„Opravdu dobrý prezident pro jedno období“ neexistuje (Pomlčíme o otázce „opravdu dobrý pro koho?"). Opravdu dobrý prezident dodržuje své zásady, bojuje za pokrokovou politiku, zvyšuje životní úroveň občanů a vyhrává v dalších volbách. To očekávají Američané po prvním — zatím jediném — roce od Baracka Obamy. Nemá právo zklamat je.

Umře naděje poslední?

Určité vysvětlení Obamových politických kroků najdeme asi i v jeho osobnosti. Dnes můžeme říci, že některé příznaky se objevily ještě než byl zvolen prezidentem — ale v úřadě se mohly projevit naplno. V letech 1992 — 2004 přednášel na právnické fakultě chicagské university a už tehdy jej kolegové charakterizovali jako neobyčejně ambiciózního, chytrého a opatrného člověka, který především dbal o vlastní kariéru (Odstup, který udržoval od svých kolegů, lze ovšem aspoň zčásti vysvětlit jak jeho etnickým původem, tak obecně liberálními názory na fakultě, jež je považována za poměrně konzervativní tvrz.).

Nicméně Obama se nikdy nedostal do konfliktu v politických otázkách. Většinou se kolegové o jeho opravdových politických názorech spíš jenom dohadovali. O kontroverzních problémech se odmítal jasně vyjádřit. Nic v té době ani nepublikoval — jako by nebyl ochoten podepsat se pod cokoliv, co by mu mohlo být politicky na překážku.

Snad proto, že byl v oné době současně senátorem státu Illinois (senátorem do Kongresu byl zvolen teprve v roce 2004)? Vzpomněl jsem si, jak jej už v roce 2007 charakterizoval tuším David Walsh na internetové stránce World Socialist Web Site: „Obama používá svůj etnický původ jako jistý druh nevyslovené metafory svého politického přístupu. Zde je člověk, zamýšlí toto poselství sdělit, jenž je bílý a černý, liberální a konzervativní, cizí i americký, člověk nad stranickou ideologií a malicherným hašteřením stranické politiky.“ Tím je možné vysvětlit jeho neustálé zdůrazňování „dvojstranické“ (bipartisan) politiky.

Výsledkem ovšem je, že Obama dokázal už v prvním roce prezidentování odcizit si tu část voličské základny, kterou během volební kampaně nabudil nadějí na pronikavou změnu (a která je i podle evropského měřítka skutečně „levá“) a rozhořčit tzv. střed podporou Wall Streetu a laxním postupem s vyhlašovanou reformou zdravotnictví (jejímuž projednávání v Kongresu nechal volný průběh, aniž se snažil zasahovat — učinil tak až příliš pozdě). Shrnuto, platí za tři věci: jeho „vedení“ (leadership) je ve stylu laissez faire, Američanům se nyní zdá slabé a vzdálené jejich denních problémů; selhal ve formulaci a obraně soudržného ideologického vidění prakticky čehokoliv; a konečně se rozšířil pocit, že víc dbá o zájmy zvláštních skupin — bank, společností úvěrových karet, ropných a uhelných korporací a farmaceutických společností — než o lidi, kteří trpí krizí.

Pokusme se o závěr. Otřepané přísloví poučuje, že nikdy — zejména v politice — nemáme tvrdit, že se něco nikdy nestane. A Barack Obama má za sebou v úřadě prezidenta teprve první ze čtyř let. Přesto přibývá znamení, že jeho přání „být opravdu dobrým prezidentem jedno období“ má do splnění příliš daleko. S vysokou pravděpodobností to budeme moci říct po listopadových volbách.