Bakala reloaded

Na Bakalově převzetí holdingu Centrum (mj. server Aktuálně.cz) je nejhorší právě to, že na obsah médií v holdingu sdružených nebude mít možná žádný vliv. Jako bychom v oligopolních podmínkách už dávno žili.

Před několika dny jsme se v médiích mohli dozvědět, že Zdeněk Bakala rozšiřuje svoje portfolio o další mediální úsek české krajiny. Protentokrát kupuje společnost Centrum Holdings, tedy mimo jiné i server Aktuálně.cz. Máme-li věřit odhadům, tak vlastnická fúze Bakalovy současné Economie a nastávajícího Centra bude pokrývat svým obsahem zhruba polovinu internetového čtenářstva.

Někteří pohotoví komentátoři si neodpustili komentář a jako vždy bystře komentovali – třeba řečnickou otázkou, jaký je vlastně rozdíl mezi tím, zda dané médium bude vlastnit vlastník A nebo vlastník B, a to s implicitním podtextem, že je to docela lhostejno, protože v obou případech budou samozřejmě dané redakce fungovat nezávisle dál. Mínění odlišné od tohoto by patrně bylo bezmála konspirační teorií nebo alespoň naivní neznalostí novinářského provozu.

Může být, že reálný vztah konkrétního žurnalisty a jeho chlebodárce je minimální, či spíše žádný. A může být, že jeho chlebodárce do jeho práce nijak nezasahuje, nijak ji nemodifikuje a jejich vztah je maximálně „korektní“. Bylo by ale prvoplánovým omylem domnívat se, že taková situace je v pořádku, protože se v ní skrývá jednoduchá věc: největším negativem takové situace je vlastně zjištění, že mediální magnát vlastně vůbec nemá důvod zasahovat do činnosti jím vlastněného média.

Jakým subverzivním a kritickým potenciálem disponuje médium, které si může koupit jedna z nejkontroverznějších postav polistopadového vývoje, aniž by vlastně měla důvod do jeho chodu zasahovat? Rýsují se tak dvě alternativy, které si co do své negativity jsou rovny: médium vlastněné příslušníkem polistopadové oligarchické elity, který přímo či nepřímo deformuje jeho obsah, a na druhé straně situace, kdy tento vlastník do chodu média nezasahuje, protože nemá žádný důvod, proč by to dělal.

Pokud by si periodikum, ve kterém bych pracoval jako novinář, nedej bože investigativní, koupil člověk Bakalova střihu, a následně se ani nenamáhal mi do čehokoliv mluvit, patrně bych začal mít pochybnosti o smysluplnosti své práce. Neznamená to nutně, že by žurnalisté byli nějakým způsobem neschopní – je to spíše symptom situace, kdy je oligopolní vlastník natolik za vodou, že vlastnění média pro něj nakonec nemusí znamenat nic víc, než jen zajímavou investici. Třeba jsme už v takové pozdní fázi kapitalismu, že oligarchy nějaké intervence do novinářské práce už ani nezajímají.

Mediální vlastnictví jako problém
Zdá se to jako cynický postoj, tvrdit, že je přece lhostejno, kdo vlastní to či ono médium, protože oba konkurenční vlastníci jsou si přece rovni, jelikož výsledek bude v obou případech stejný. Cynismus tohoto postoje se skrývá v tom, že nebere v potaz třetí cestu: odmítnutí obou vlastníků, znamenající odmítnutí modelu soukromého vlastnictví médií v současné podobě, a to en bloc.

Nicméně přesvědčit novináře, že soukromé vlastnictví celého mediálního bloku není úplně košer, bývá v českém kontextu docela problém. Dost bylo zkušeností se státním mediálním monopolem, řeknou jedni. Druzí si zase mohou myslet, že dost bylo i médií, která produkují servilitu pro systém, jenž je v rukách oligopolních vrstev společnosti. Kriticko-subverzivní potenciál českého mediálního provozu se tak limitně blíží nule.

Zároveň na druhou stranu platí, že teze o tom, že dané kruhy mediálních magnátů mají bezprostřední vliv na chod konkrétních redakcí, je krajně spekulativní výrok, protože tyto informace jsou z principu veřejnosti nedostupné. Potíž se tu primárně neskrývá v reálném vlivu magnáta v neprospěch novináře, ať už přes jakékoliv páky, ale v tom, že něco takového v režimu soukromého vlastnictví nemůžeme z principu vědět, ať už k tomu dochází nebo ne.

Jednoduše řečeno: soukromá média, dychtící po transparentnosti státu a jeho institucí, jsou sama netransparentní. Na otázku po vztahu vlastníka a pracujícího v mediálním prostoru není podána odpověď, nikdo není ani povinen odpovídat a nikdo ani nemůže ověřit pravdivost případné odpovědi. Byla by to problematika asi celkem vedlejší, kdyby ovšem média nebyla jedním z konstitutivních prvků demokracie v její aktuální podobě.

Antimonopolní nekrolog
Podtrženo, sečteno: nejděsivější na rozšiřování Bakalova mediálního impéria je to, že na tom vlastně už nic děsivého není, protože se jedná o proces, který je součástí dlouhodobého stavu věcí. Nikomu už to nevadí, protože právo na soukromé vlastnictví je jistě nezadatelným principem toho, co Alain Badiou nazývá liberálně-kapitalistický parlamentarismus. U nás se tomu většinou říká „svoboda a demokracie“, čemuž se zase říká eufemismus.

Symbolickou tečkou za celou kauzou tak může být způsob referování o činnosti antimonopolního úřadu v této věci. Jakkoliv je Bakalova obchodní transakce teprve v jednání, a celý proces musí schválit ÚOHS, média o této skutečnosti informovala prakticky tak, jako by tento institut byl jenom jakousi razítkárnou, nezbytnou byrokratickou obstrukcí, která se jenom navenek tváří, že chrání český trh před nešvary jeho vnitřní logiky.

Ještě než byl tedy celý proces úřadem potvrzen, všichni přece dobře věděli, že se jedná o hotovou věc, kterou ÚOHS jenom odklepne, protože od toho tady nakonec je. Vůbec nejlepší formulaci pro to zvolil server Idnes.cz, který se vyjádřil ve smyslu, že transakci ještě musí ÚOHS „posvětit“. Jen co to udělá, tak bude všechno zase v pořádku a můžeme jít zpátky do svých domovů, podívaná právě skončila, poplach byl falešný.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jan Jaroš - Praha

doplněk Pondělí, 6.Května 2013, 10:45:45

K tomuto velmi dobrému shrnutí doplním několik velmi zjednodušujících, leč pravdivých vět: Autocenzura u některých novinářů funguje, není však většinou motivována strachem, nýbrž spíše vědomím, že "o tomto/proti tomuto se u nás nepíše", "nemám pro to důkazy, nikdo mi to pak nepotvrdí", "takhle to nejde zveřejnit", "tohle napíšu aspoň do blogu" atp. Cynické? Možná... Zkrátka platilo a platí, že v některých médiích se nepíše proti hospodářským či politickým (nesplývá-li to) zájmům vlastníka a orgánům státní či místní (samo)správy, s nimiž zrovna má společné zájmy, lépe napsáno: které potřebuje pro své projekty. Občas to platí i u významných inzerentů (pomíjím případy, kdy sama inzerce a platba za ni přímo slouží jako krytí korupce). Významnou roli tu hraje výběr témat, o nichž se bude psát, k nepřijmutí "nevhodných" článků tedy většinou vůbec nemusí docházet. To vše se týká primárně ekonomických zájmů majitele. Na další úrovni je vliv na názorové rubriky či stránky týkající se historie, sociální oblasti, národohospodářství - tady už se mohou projevovat politické preference editorů, šéfredaktorů a politické či geopolitické záměry vydavatelů.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.