Zatím víme, že se volby do Poslanecké sněmovny uskuteční někdy v květnu. Vše, co naši politici už nějaký týden dělají, je podle komentátorů součástí předvolebního boje. Také mnozí politici si myslí, že jsou teď více vidět, proto často činí věci nepřirozené, zbytečné, mnohdy přinejmenším úsměvné až trapné. Jako by dvouminutové vystoupení před řečnickým pultíkem v záběru kamer po půl druhé odpoledne mělo zajistit automaticky mandát na další čtyři roky.

Ve stínu těchto velkých voleb budou na podzim také volby do obecních zastupitelstev (a Senátu, dodejme pro upřesnění). Nejsou sice tak důležité, protože se v nich nerozhoduje o daňové, sociální, zdravotnické a důchodové politice ani o hospodářských reformách. Ale několik nevšedních soubojů slibují, například v Praze mezi liberální pravicí a ODS. Také rozhodnou řadu zajímavých věcí, například jestli se ODS vrátí na brněnskou radnici, nebo zůstane i další období v opozici. Ale na výhledy a předvolební analýzy máme do podzimu ještě času dost. Dovolím si však poukázat na jeden paradox, který se vztahuje právě ke komunálním volbám.

Do roku 1998 umožňovaly volební zákony v několika aspektech snadnější přístup nejrůznějších sdružení nezávislých kandidátů do obecních zastupitelstev. Vstřícnějším k nim byla například přepočítávací metoda. Neexistovala ani pětiprocentní uzavírací klauzule, kterou musejí kandidující subjekty dosáhnout, aby mohly postoupit do skrutinia. Také platilo, že ze stovek podpisů nutných v roce 1990 k tomu, aby nezávislí kandidáti a nezávislá uskupení mohli ustavit kandidátky, se v roce 1994 staly v případě velkých měst tisíce či dokonce desetitisíce podpisů. A proč v této souvislosti hovořím o paradoxu? Za dvacet let komunálních voleb se zpřísnila kandidatura pro menší uskupení a rozšířil se prostor pro velké parlamentní strany, jež ovšem nemají dostatek straníků, které by do voleb mohly nasadit.

Proto parlamentní strany na svých kandidátkách musejí využívat nezávislé, respektive bezpartijní kandidáty. Ve statutárních městech si takřka vystačí s vlastními straníky, ale v menších městech a malých sídlech už nikoliv. Neparlamentním uskupením tak kandidaturu a zisk mandátu ztěžují, ale jednotlivé nestraníky u sebe vítají…

Jiným paradoxem je, že i přes tyto restrikce se celkově sdružením nezávislých kandidátů daří. Zatímco v roce 1994 získaly v komunálních volbách čtyři nejsilnější parlamentní strany (ČSSD, KDU-ČSL, KSČM a ODS) 36 procent všech mandátů, v roce 2006 už to bylo pouze 33 procent mandátů. Nezávislí kandidáti v roce 1994 obsadili 47 procent mandátů, ale před čtyřmi lety již 58 procent mandátů. Jistě, děje se tak mj. kvůli oslabování KDU-ČSL a KSČM na lokální úrovni, ale varování to je. Pro parlamentní strany samozřejmě. Zákonodárci by tak měli co nejrychleji nějaký ten klacek na nezávislé vymyslet. Protože jsou ohroženy skutečně nespoutaným, nepřehledným a nevypočitatelným živlem.