Zatímco preference ODS se ve výzkumech veřejného mínění pohybují kolem dvanácti procent, TOP 09 se za suverénní ČSSD drží na druhém místě. Vzhledem k tomu, že je to právě TOP 09, kdo má personálně na svědomí například problémy na Ministerstvu práce a sociálních věcí, ať už mluvíme o původně protiústavních sKartách, opakovanému krachu vyplácení sociálních dávek, paralyzaci Úřadů práce nebo skandálech náměstka Šišky, případně pak personální mizérii na ministerstvu kultury, o nerealistických ekonomických výhledech ministra financí nemluvě, může se jevit tento stav jako poměrně překvapující.

Bez vnitřního nepřítele

Zásadní rozdíl mezi TOP 09 a ODS je ale hned v několika bodech, které mají za následek nejen přežívání, ale i možnou výhodu v boji o hegemona na pravici. Tím nejviditelnějším je demonstrovaná vnitřní soudržnost. TOP 09 si na rozdíl od svého soupeře na pravici a koaličního spojence ODS nepere své vnitrostranické špinavé prádlo na veřejnosti. Povšimněme si, že z TOP 09 se doposud veřejně nevyčlenila ani žádná výrazná frakce „rebelů“ (jako u ODS), ani nevzniklo výrazné štěpení v podobě odlišných názorových proudů uvnitř strany (jako u ČSSD), o osudu nejmenšího koaličního partnera Věcí veřejných a jeho rozštěpení na „bártovce“ a LIDEM Karolíny Peake nemluvě.

TOP 09 (i se Starosty a nezávislými) vystupuje jednotně a velmi často dokonce hájí neobhajitelné nebo jen obtížně obhajitelné - krásným příkladem je vystupování v počátcích aféry náměstka Šišky na MPSV. Podobně sešikovanou „družinu“ straníků za mluvčími sice můžeme vidět i na tiskových konferencích jiných stran, nicméně ve světle všeobecně vnímané roztříštěnosti nemá deklarace jednoty zdaleka takový efekt.

My a socky

Pokud se podíváme do volebního programu i na strukturu těch, kteří se jako sympatizanti TOP 09 označují, je celkem evidentní, kdo tvoří „my“ a kdo tvoří „oni“. „My“ se rekrutují z řad spíše mladých, dobře zajištěných mužů, kteří hodnotí svou životní úroveň jako dobrou. Koneckonců i poměrně malý počet členů, stejně jako jistá selekce při přijímání nových členů, činí z TOP 09 poměrně elitní záležitost. Jejich sociální imaginace a zkušenost tedy zřejmě není s to pojmout často okolnostmi nebo společenskou strukturou vynucené osudy sociálně slabých nebo vyloučených.

Boj proti zneužívání sociálních dávek se koneckonců stal jedním z velkých témat předvolební kampaně v roce 2010 a diskuse o tom, co vlastně ono „zneužívání“ je, se táhne až do dnešních dnů. (Výborným příkladem je ohlas vysoce nekorektního blogu senátora Okamury k tématu sociální pomoci.) Ten, kdo se dostatečně nesnaží, případně zůstává na podpoře déle, než je zdrávo (podle plánu původní nucené veřejné služby déle než dva měsíce), je vůbec jedním z nepřátel číslo jedna, přesně tím druhým, který může být voličům TOP 09 trnem v oku.

Prázdný označující Karel

TOP 09 vystřelila v preferencích nahoru mimo jiné v souvislosti s prezidentskou volbou, kde se do druhého kola dostal její předseda Karel Schwarzenberg, byť dělal, co mohl, aby se od své strany distancoval. Jak jsem upozornila v jednom ze svých předchozích článků, byl to právě „kníže“, kdo se v předvolební kampani na prezidenta stal pro mnohé svého druhu reprezentantem a symbolem hodnot jako je slušnost, pokrok, evropskost či světovost a také symbolem odporu proti všemu, co zavání průměrností, malostí nebo buranstvím. Z charismatu, ať už reálného nebo politickým marketingem vytvořeného, koneckonců TOP 09 těžila i před volbami v roce 2010.

TOP 09, zdá se, chytá nový dech, i když byla ještě na podzim loňského roku, zejména kvůli opatřením v sociální oblasti jasným kandidátem na nízké volební výsledky okolo sedmi až osmi procent. Není pochyb o tom, že jí v tom hodně pomáhá destabilizovaná ODS i její slabý leader, ale také fakt, že ODS jakožto rádoby-catch-all strana postrádá jasnou politickou identitu.