Veřejné soukromí politikovo

Lukáš Jelínek

Špinavé prádlo by se mělo prát doma. To platí zejména pro soukromý život politiků. Ostatně co je nám do toho. Nebo by nás to mělo zajímat?

Politik má právo na soukromí jako každý jiný, slýcháme často od těch, co usilují o naše hlasy a naši důvěru. Než stačíme souhlasně pokývat, svlečou se nám na billboardech do plavek a zahrnou bulvár obrázky spokojených rodin. Řekneme si: Budiž, sami se soukromí vzdali. Začneme být zvědaví a klást otázky. Následně se opona spouští — a ne aby nás napadlo fotit politika při jachtaření nebo v rouše Adamově v Berlusconiho vile.

Mirek Topolánek dnes asi lituje, jak intenzivně využíval manželky a dětí ve svých předchozích kampaních. O cílevědomé Pavle Topolánkové se nadto nejen na Ostravsku traduje, že právě ona stála za politickým vzestupem svého muže. Nyní, když si našel nový domov, mu nemíní nechat nic zadarmo. Doslova a do písmene. Rozvod se protahuje, nad majetkovým vypořádáním se vznášejí otazníky. Z titulních stránek bulváru se přelil i do zbylých tiskovin. Z čeho chce Topolánek žít, když prakticky veškeré jeho příjmy padnou na hypotéky, splátky, alimenty? Sám se může spoléhat jen na plat šéfa strany (srovnatelný s platem předsedy sněmovního klubu) a jeho partnerka v ústavní funkci, ke které jí pomohl, v květnu končí a do Senátu cesta daleká. Nebo snad má expremiér nějaké finanční zdroje nad rámec přiznaných?

×