Z deníku domovnice

Alena Zemančíková

Podivuhodný odpor k třídění komunálního odpadu se u mnohých lidí začíná rovnat všeobecnému odporu vůči energii z alternativních zdrojů. Kde se ale bere nezájem o to, jak nakládáme se svou zemí?

Strávila jsem sobotu nad odpady, protože mě štvou poměry u nás v domě. Vadí mi a nechápu, že ačkoliv jsou všechny kontejnery na tříděný odpad k dispozici a na dohled, přetékají ty běžné popelnicové plastovými lahvemi a kusy polystyrénu.

Jednou jsem dokonce, jdouc do práce, zarazila mladíka, který právě strkal do popelnicového kontejneru kartony a polystyrénovou výplň od čehosi, co v bytě instaloval, a řekla mu, aby to odnesl jen přes ulici do tříděného odpadu. Koukal na mě nevěřícně, tak jsem dodala, že kdyby pro nic jiného, tak proto, že to v té popelnici zabírá moc místa (zabralo by to celý zbytek objemu). Pochopitelně že to neudělal, přece neposlechne nějakou babu, kdoví jestli to není bývalá členka komunistického uličního výboru, že strká frňák, do čeho jí nic není. Chvíli jsme stáli proti sobě, já jsem pak řekla Myslím to vážně — a šla jsem dál na autobus, on si počkal, až poodejdu, a pak to tam strčil, no přece se nebude ponižovat.

V domě mých rodičů pronajímáme podkroví, nájemníci se tam dost střídají a kromě jiné nepořádnosti taky házejí všechno bez ladu a skladu do popelnice. Ta je jen jedna pro čtyři partaje, takže to už je trochu problém, ale nikdy se nepodařilo žádnou smlouvou ani domluvou donutit ty vesměs mladé lidi, aby to roztřídili. Podmínky k tomu mají, kontejnery mají při cestě k metru.

Tak jsem si četla na internetu o odpadech, o spalovnách, skládkách a kompostech, a žasla nad nenávistným tónem, s nímž někteří účastníci vstupují do diskusí. Začíná to vypadat, že vztah k odpadům se už začíná podobat vztahu k energii z obnovitelných zdrojů, že někteří úporně a na život a na smrt musíme hájit svoje právo rozbagrovat a zasvinit si celou zemi, protože v tom nejspíš spočívá naše nezpochybnitelná svoboda.

Na rozhlasovém internetu jsem se dočetla zprávu, že lidé v některých obcích, kde od nového roku zvýšili poplatky za odvoz odpadu, reagují tak, že na protest přestávají odpad třídit: když obecní úřad zdražuje, tak ať to za ty peníze roztřídí sám. Beztak na tom má hříšné prachy anebo sype všechno na jednu hromadu, to přece každý ví.

Kdysi jsme s rodinou bydleli na samotě, odkud se neodvážely odpadky. Pod oknem do kuchyně jsme měli kolečko, do kterého jsme sypali popel, v kuchyni kamna, kterým jsme říkali Spalovač mrtvol a v nichž jsme pálili všechno, co hořelo (tehdy nebylo tolik plastů, ale třeba igelitové pytlíky od mléka jsme tam, přiznám se, házeli, a krabičky od všeho možného, taky pochopitelně staré boty). Když na to tak myslím, uvědomuju si teprve, oč méně plastů bylo v roce 1985, kam zhruba patří tahle vzpomínka. Tvaroh byl zabalený do takového voskovaného papíru s tenkou kovovou fólií na povrchu (ostatně máslo taky), a tyhle obaly jsme pálili taky.

Organický odpad, všelijaké slupky a ohryzky, většinou konzumovala domácí zvířata, pokud ne, šlo to na kompost. Když byl trakař plný, vzali jsme krumpáč a lopatu, zajeli pod les a obsah zakopali. Trvalo dost dlouho, než se kolečko zaplnilo, a to jsme byli rodina se třemi malými dětmi, každodenním provozem a mnoha návštěvami. Když jsme za čas to místo znovu odkryli, abychom přidali obsah dalšího kolečka, viděli jsme, že se objem ještě o něco zmenšil.

Na ten Spalovač mrtvol moc pyšná nejsem, dnes už bych pytlíky od mléka nepálila v kamnech, ale v zásadě tohle odpadové hospodářství složilo obraz , podle něhož se s odpadem nakládá všeobecně: spalovna, kompost, skládka. Recyklaci reprezentovaly jenom vratné láhve, do sklenic se zavařovalo, papíru nezbývalo, neboť jsme noviny nečetli, letáky nebyly a pokud zbylo nějaké staré železo, obstarala to železná neděle, která, kupodivu, platila i pro naši samotu. Železné krámy (ale jo, třeba trosky kočárku nebo koloběžka) jsme vytáhli před vrata, přijel traktor a odvezl to do sběrny.

Ten dům nebyl náš, byli jsme tam jen v nájmu, ale ani ve snu by nás nenapadlo, že bychom třeba mohli ten popel z kolečka jenom tak vysypat do kopřiv pod les, že bychom se nemuseli starat o zahradu, sklízet jablka a třešně, prostřihávat stromy a sekat trávu. Kdo jiný by to měl dělat? Byl blbý reálný socialismus, v němž jsme neměli odpovídající práci, kdy na nás spoluvesničané hlásili, kdo k nám jezdí, kdy nebylo co si vypůjčit v místní knihovně ke čtení (když už si člověk něco vypůjčil, číst se to nedalo), kdy jsme měli malé platy a žádné možnosti, ale stejně by nás ani nenapadlo, abychom se za to všechno mstili tím, že budeme kolem svého bydlení dělat svinčík.

Zatímco dnes si mladí podnájemníci v domě mých rodičů myslí, že když už platí nájem, tak ať si majitel domu třídí odpad sám. A v paneláku, kde bydlím já, některé partaje házejí odpadky rovnou z okna (vajgly úplně běžně) — a přece tam ještě do nedávna, než se postavilo lešení a udělalo zateplení a izolace proti vlhkosti a rekonstrukce bezbariérového přístupu, byl záhon růží, které někdo z domu, kdo vlastnil příslušné nářadí, čas od času anonymně ostříhal a zušlechtil.

Říkalo se, že za socialismu byl takový nepořádek, protože všechno bylo všech a nic tudíž nebylo ničí, a že o svůj majetek se člověk nejlépe postará sám a proto je nejlepší, aby všechno mělo privátního majitele. Nebudu teď mluvit o špatných, prohnaných a zlovolných majitelích, o to mi teď nejde. Mám na mysli ty, kteří jsou jaksi v nájmu, majetek užívají a platí za to, a chovají se tak, jako by majitel byl současně i popelář a uklízečka a metař. Jako bychom k tomu, co užíváme, neměli žádný jiný než přísně obchodní vztah: jeden platí, druhý slouží. Je to divné, nedůstojné majitelů i nájemníků.

A nedá se to vyřešit smlouvou a sankcí, protože by tak člověk sám sebe dostal do odporné role domácího pána, který vyhazuje nájemníky kvůli plastům v popelnici a neumytým schodům. A pozor, takhle se nechovají nějací proletáři, Ukrajinci nebo nevzdělaní primitivové. U nás v domě se tak chovají mladí lidé evidentně dobře zajištění, studenti a zaměstnanci, kteří chodí do práce v obleku.

To všechno by byla jen taková komunální kritika, jako za socialismu, že jo, ještě tak svolat brigádu a kontrolovat účast, nebýt těch nenávistných komentářů pod diskusemi o odpadech, ve kterých se jako hlavní argument používá to, že všechno vytřídit a zkompostovat a recyklovat se nám nevyplatí, že už toho nájmu na Zemi platíme dost, takže si za svoje peníze můžeme klidně dělat svinčík. Jen nějak v té sebevědomé řeči uniká, že si ten svinčík děláme sami sobě.

Ano, teď zrovna jde dole pod okny pán se psem, vyndal cigaretu z krabičky , jde kolem popelnice, pak kolem kontejneru na papír, zapaluje si, aha, cigareta byla poslední, tak hodí krabičku na zem. Už se nebudu dívat, jak naloží s hovínkem svého psa, protože přece nejsem domovnice.

    Diskuse
    February 12, 2013 v 5.01
    Ty domovnice vlastně vůbec nebyly k zahození. Bývaly to takové starší ženy, které sice mnoha lidem lezly na nervy, protože pořád někoho napomínaly, co má a nemá dělat, někdy i žalovaly rodičům na děti, jenže se taky (aspoň někdy) staraly o to, aby všechno v domě fungovalo. Zvlášť to napomínání dětí, které s oblibou domovnice (a nejen ony) provozovaly a které všichni tak nesnášeli (ach ty protivné baby), bývalo občas k něčemu dobré: děti si dávaly na lumpárny větší pozor. Dnes většina lidí, když vidí nějakou neplechu, tak se radši dívá jinam (co je mi do toho). Ještě za doby mého raného dětství tomu bylo jinak (ačkoliv mě téměř nikdy nikdo nenapomínal, ani na mě nežaloval). Napomínání dětí bylo mimo jiné znamením toho, že lidé dřív cítili, jako by všechny děti byly "naše". A tak je společně s rodiči vychovávali. A rodiče viděli a věděli, že to bylo dobré, když je někdo upozornil na to, jak se jejich dítě chová na veřejnosti, protože tak mohli zjednat nápravu. Dnes je smutné, když učitel vidí dítě venku kouřit a ani ho nenapomene. Nebo snad nemůže, aby neomezoval jeho svobodu?